Článek
Pátrání ve starých kronikách
Mirek přinesl z městského archivu opis staré hájenské kroniky. A právě tam, mezi zmínkami o lesních požárech a zřícených mlýnech, našli podivný zápis z roku 1899:
„Stará strážní věž opuštěna. Stín nikdy nedopadá. Slunce ji líbá po celý den. O kameni na vrcholu se říká, že se ve dne leskne a v noci bliká.“
„To musí být ona!“ vykřikl Jirka. „Věž bez stínu!“
Výprava k věži
Věž byla vysoko, na skalním ostrohu, kam se chodilo jen zřídka. Cesta byla zarostlá a prudká. Když Bobři dorazili na místo, spatřili kamennou věž, která opravdu neměla stín – díky tvaru svahu a poloze slunce ho nikdy nevrhala.
Na vrcholu věže byl zasazený hladký černý kámen, skoro jako sklo.
Ale nebyli tam sami.
U paty věže ležel rozházený popel z nedávno uhašeného ohně. A v zemi byly čerstvé stopy. Někdo je předešel – nebo sledoval.
Znamení světla
Na stěně věže, vpravo od vchodu, našli sluneční znak, který se zjevil jen při správném dopadu slunce. Teprve v poledne se paprsky odrazily od vrcholového kamene a dopadly na jeden bod v zemi u paty věže.
Tam vyhrabali mělký kámen – pod ním byla kovová schránka se čtvrtým znamením.
Uvnitř:
Pergamen s kresbou věže a popisem slunečního rituálu
Destička se slunečním kotoučem a číslem 4
A další zpráva:
„Čtvrté znamení je dar slunce.
Je vidět jen těm, kdo přijdou beze strachu.
Ale stín kráčí za vámi.
Zpěv kamene byl slyšen jinýma ušima.“
Stín, který je sleduje
Cestou zpátky klesl soumrak. Když scházeli z vrcholu, Honza se otočil a ztuhl.
Na vrcholu věže stál muž. Silueta, v černém plášti, s širokým kloboukem. Ruce měl složené za zády a sledoval je beze slova.
„To je on… z jeskyně,“ vydechl Pavel.
Ale když zablikla baterka a znovu se podívali — byl pryč.
Zápis do kroniky
V klubovně bylo ticho. Uprostřed stolu ležely čtyři destičky, čtyři svitky, mapa a přívěsek hvězdy.
Jirka psal:
„Čtvrté znamení bylo nalezeno. Věž bez stínu vydala své tajemství – jen slunci.
Ale zjevil se i stín. Nevíme, kdo je onen muž, ale víme, že je blíž.
Možná nás nechtějí zastavit. Možná nás chtějí vést jinam.“
Černý pozorovatel
Byl viděn dvakrát. Poprvé v jeskyni, kde kámen zpíval. Podruhé u věže bez stínu.
Vždy nehybný, mlčenlivý, v černém plášti a klobouku. Neútočí. Jen sleduje.
Kdo je?
Záznam ze starého deníku
Mirek, prohledávající knihy z půdy staré školy, objevil zápis v deníku učitele z roku 1914:
„Místní děti mluví o postavě ve tmě. Prý se zjevuje vždy, když se ve skalách nebo v ruinách objeví světlo. Neříká nic. Nezanechává stopy. Když se člověk přiblíží, zmizí.“
A další zápis, později:
„Stařec z hájenky říká, že to je Strážce Rovnováhy. Patří k těm, kdo bdí nad tajemstvími. Nejsou dobří ani zlí. Jsou jako stín – je s námi, ale není náš.“
Bobři uvažují
Pavel: „Možná nás jen zkouší. Jestli jsme hodni těch znamení.“
Honza: „A nebo čeká, až uděláme chybu.“
Mirek: „Nezastavil nás. Zatím.“
Jirka: „Ať už je kdo chce, přísahu jsme složili. Pokračujeme.“
Bobři a oči, které nevidí
Páté znamení. Svitky mluvily jasně:
„Páté ve věži bez stínu – nalezeno.
Šesté v očích, které nevidí.“
„Kdo nevidí, možná vidí jinak.
Hledej tam, kde světlo nikdy nebylo.“
