Článek
Když se v Československu v listopadu 1989 zhroutil komunistický režim, Vasil Biľak už rok nepatřil k nejužšímu vedení KSČ. Z předsednictva a funkce tajemníka ÚV KSČ odešel na konci roku 1988, ale členem ústředního výboru a poslancem zůstal až do posledního roku režimu. Teprve v prosinci 1989 byl zbaven zbývajících funkcí a vyloučen ze strany, jak připomíná dobová rekapitulace TASR. Muž, který po dvě desetiletí spoluurčoval hranice povoleného myšlení, se tak během několika týdnů ocitl bez politického vlivu.
RSDr. Vasil Biľak byl československý komunistický politik a nositel Řádu Klementa Gottwalda. Od 23. ledna do 28. srpna 1968 působil jako první tajemník ÚV KSS, kde vystřídal Alexandra Dubčeka a jeho nástupcem se stal Gustáv Husák. V letech 1954–1964 byl poslancem Slovenské národní rady, v letech 1960–1968 poslancem Národního shromáždění ČSSR a od roku 1969 do 28. prosince 1989 poslancem Federálního shromáždění ČSSR. Byl členem KSČ. Narodil se 11. srpna 1917 v Krajné Bystré v tehdejším Rakousku-Uhersku a zemřel 6. února 2014 v Bratislavě ve věku 96 let. Byl rusínské národnosti, měl československé a později slovenské občanství. Původním povoláním byl krejčí, později vystudoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ. Jeho manželkou byla Anna Biľaková, která zemřela v roce 1996; měli dceru Nadeždu Ševcovou a syna Dmitrije Biľaka, jeho zetěm byl Jozef Ševc. Obdržel Leninův řád, titul Hrdina socialistické práce, Řád republiky, Řád Říjnové revoluce a Řád Klementa Gottwalda.
Veřejný prostor poté téměř opustil. Žil v bratislavské vile pod Slavínem, vystupoval jen výjimečně a v posledních letech už s médii prakticky nemluvil.
Nebyla to však názorová proměna ani pozdní omluva. Neautorizované paměti vyšly v roce 1991 a posmrtně vydaná kniha Až po mé smrti znovu ukázala, že se svého výkladu roku 1968 ani normalizace nevzdal; podrobnosti o vydávání rukopisu shrnuje profil historika Petera Jašeka.
Právě v tomto tichém soukromí začal druhý Biľakův život: nikoli život politika, ale vyšetřované osoby. Jeho případ bývá zkracován na jednoduchou větu, že podepsal zvací dopis a nebyl odsouzen. Skutečný příběh je podstatně složitější. Obsahuje spor o promlčení, změnu právní kvalifikace, cestu československých kriminalistů do Moskvy, původní dokument přístupný jen několik dnů, obžalobu o desítkách tisíc stran i paradox, že důkaz jednou odborně prozkoumaný později soudu znovu chyběl.
Od pádu moci k dokumentu ukrytému v Moskvě
Federální vyšetřovatelé se začali odpovědností za srpen 1968 zabývat už 6. dubna 1990. Nešlo tehdy jen o Biľaka ani pouze o jeden dopis: prověřováni byli také další bývalí představitelé režimu a lidé spojovaní s pokusem vytvořit po invazi takzvanou dělnicko-rolnickou vládu. Odborná publikace Ústavu paměti národa o Jánu Langošovi dokládá, že mezi stíhanými figurovali například Miloš Jakeš, Karel Hoffmann, Jozef Lenárt či Zdeněk Mlynář; samostatné stíhání Biľaka, běžně datované do března 1991, pak vedl federální útvar pro vyšetřování protiústavní činnosti. ÚPN zároveň popisuje, že už na začátku vyšetřování se objevil názor, podle něhož měla být vlastizrada po dvaceti letech promlčena.
Tento raný právní spor je důležitý, protože vysvětluje, proč označení „vyšetřování vlastizrady“ nevystihuje celý pozdější proces.
Federální prokurátor Vladimír Nechanický tehdejší závěr o promlčení nepovažoval za platný, řízení však hledalo jinou právně udržitelnou cestu. Veřejnost dál mluvila o vlastizradě, zatímco výsledná obžaloba byla nakonec postavena především na zákonu na ochranu míru z roku 1950. Rozdíl nebyl slovní hříčkou: určoval, co přesně musí obžaloba prokázat a podle jakého předpisu může být skutek souzen.
Zásadní obrat přišel 16. července 1992. Zplnomocněnec ruského prezidenta Borise Jelcina předal Václavu Havlovi ověřené kopie sedmi písemností z někdejšího archivu politbyra KSSS. Mezi nimi byly dva nedatované dopisy z Československa, o jejichž existenci se do té doby vedly spory. Archiv bezpečnostních složek uvádí, že dokumenty ležely v obálce číslo 255 označené vysokým stupněm utajení a Konstantin Černěnko na ni připojil pokyn, aby nebyla bez povolení otevírána.
První dopis byl napsán rusky a začínal oslovením „Vážený Leonide Iljiči“. Nesl jména Aloise Indry, Drahomíra Koldera, Antonína Kapka, Oldřicha Švestky a Vasila Biľaka. Druhý, méně známý dokument byl napsán česky na papíru vytrženém z bloku, měl slovenskou jazykovou mutaci a podepsal jej pouze Antonín Kapek.
Pro trestní řízení byla existence dvou různých textů podstatná: vyšetřovatelé už nepracovali s politickou pověstí nebo pozdější vzpomínkou, ale s konkrétními listinami odlišného původu.
Biľak byl v té chvíli jediným žijícím člověkem z pětice podepsaných pod společným dopisem. Po zveřejnění nálezu popřel, že by se na dokumentu podílel, a vyslovil podezření, že může jít o falzifikát. Ve vystoupení pro slovenskou televizi v roce 1993 tvrdil, že neví, co je to za písemnost, a podpis odmítl. V roce 1998 své stanovisko zopakoval a prohlásil, že dopis Brežněvovi nepředal; šlo zároveň o jeho poslední známé rozsáhlejší vyjádření k vyšetřování, které připomněla Česká televize.
Kopie sama k jednoznačné expertize nestačila, a proto vyšetřovatel 28. září 1992 přizval Kriminalistický ústav Federální kriminální policie. Moskva odmítla originály zapůjčit do Prahy, dovolila však jejich prohlídku v budově ruské generální prokuratury. Na počátku října tam odjela skupina vedená generálním prokurátorem Nechanickým, dva vyšetřovatelé a tři odborníci: písmoznalec Jiří Valeška, specialista na kriminalistickou fotografii Jaroslav Tichý a videodokumentarista Milan Cikán. Přivezli si srovnávací podpisy získané z archivů ÚV KSČ a československé vlády. Ruští hostitelé povolili jen nedestruktivní metody. Experti nesměli odebrat vzorek inkoustu ani papíru, použili proto stereoskopický mikroskop, ultrafialovou a infračervenou oblast spektra, speciální měřidla, podrobnou fotografii a videozáznam celého postupu. Práce se následně dokončovala v Praze porovnáváním sporných podpisů s archivními vzory. Posudek dostal datum 4. listopadu 1992 a ve spise byl veden pod číslem PKP-3830/UKI-3-92.
Závěr expertů byl pro Biľakovu obhajobu nepříznivý. Podpisy Indry, Kapka, Švestky a Biľaka označili za pravé, u Koldera dospěli k nejvyšší míře pravděpodobnosti. Nenašli znaky zpochybňující pravost dokumentů, současně ale poctivě uvedli hranici svého zjištění: technickými metodami nemohli dokázat, že dopisy skutečně vznikly právě v roce 1968. Určili alespoň, že společný rusky psaný list vznikl na československém přenosném stroji Consul s azbukou, vyráběném v letech 1965 až 1972.
Tato expertiza patří k nejméně připomínaným částem případu. Originál tedy nebyl pro československé orgány vždy nedostupný; odborníci jej skutečně drželi před sebou, byť pod ruským dohledem a s omezenými možnostmi zkoumání. Po skončení práce jej však museli vrátit ruské prokuratuře. Československému trestnímu spisu zůstal posudek, obrazová dokumentace a kopie, nikoli samotná listina.
Obžaloba přišla, soudní řízení se však vrátilo na začátek
Po rozpadu federace přešel případ v roce 1993 k vyšetřovacím orgánům v Bratislavě. Následovalo dalších sedm let shromažďování výpovědí a archivních materiálů. Když prokurátor předložil návrh na obžalobu, měl spis podle údajů zveřejněných Českou televizí více než 23 tisíc stran. Množství materiálu však samo o sobě nezaručovalo, že bude možné bez pochybností splnit všechny požadavky trestního řízení.
Krajská prokuratura v Bratislavě podala obžalobu 20. března 2000 pod spisovou značkou 2Kv/165/96; u Krajského soudu v Bratislavě byla věc vedena jako 1T/20/00. Nešlo pouze o obecné obvinění, že Biľak „pozval vojska“. Obžaloba popsala soubor aktivit od počátku roku 1968, přípravu podmínek pro vojenské řešení, podpis společného dopisu a zajištění jeho doručení Brežněvovi během bratislavské schůzky 2. a 3. srpna 1968. Podstatné části obžaloby později zveřejnil soudce Krajského soudu v Bratislavě Peter Šamko v právní analýze případu.
Právní kvalifikace se opírala o § 1 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona číslo 165/1950 Sb. na ochranu míru ve spojení se spolupachatelstvím. Základní skutková podstata postihovala podněcování k válce nebo podporu válečné propagandy, kvalifikovaná podoba se týkala činu spáchaného jako člen spolčení. Zatímco základní sazba činila jeden rok až deset let, u přísnější varianty, kterou prokurátor Biľakovi kladl za vinu, šlo o deset až pětadvacet let. Trestní vina však v této věci nikdy nebyla soudem vyslovena. Také údajné předání dopisu vypadá ve spise jinak než v často opakované zkratce, podle níž jej Brežněvovi osobně odevzdal Biľak. Obžaloba uváděla, že list předal přímo Radko Kasko, tehdejší vedoucí sekretariátu Drahomíra Koldera, zatímco Biľak měl kontakt zprostředkovat. Sám Biľak při výslechu připustil, že za ním Kasko během bratislavského jednání přišel s žádostí o krátké setkání s Brežněvem a že je skutečně zařídil. Tvrdil však, že pouze viděl Kaska odevzdat bílou podlouhlou obálku a nevěděl, co obsahuje.
Biľakova obrana proto nestála jen na popření podpisu. V přípravném řízení hájil své tehdejší jednání rovněž odkazem na článek 4 socialistické ústavy, který zaručoval vedoucí úlohu KSČ. Současně líčil vývoj pražského jara jazykem, který používal po celou normalizaci: jako narůstání kontrarevoluce a ohrožení socialistického bloku. Ani po ztrátě moci tedy neměnil základní politické vysvětlení, jímž své kroky ospravedlňoval.
Vyšetřování přitom získalo výpovědi lidí, kteří byli přímo u tehdejších událostí. Mezi vyslechnutými byli Alexander Dubček a Zdeněk Mlynář; obžaloba navrhovala přečíst také dříve pořízené výpovědi Petra Colotky, Oldřicha Černíka, Václava Davida, Gustáva Husáka, Bohuslava Chňoupka, Lubomíra Štrougala, Miloše Jakeše, Aloise Indry a Ignáce Janáka. Seznam ukazuje dvojí problém dlouhého vyšetřování: důkazní materiál byl mimořádně rozsáhlý, ale jeho nositelé postupně umírali a možnost položit jim nové otázky mizela.
V roce 2001 Krajský soud v Bratislavě obžalobu neprojednal až k rozsudku, nýbrž věc vrátil prokurátorovi k došetření.
Prokurátor se bránil, ale postup krajského soudu následně potvrdil také Nejvyšší soud Slovenské republiky. Soudy požadovaly získat originál zvacího dopisu a znovu odborně ověřit pravost Biľakova podpisu. Právě zde vznikl určující paradox kauzy: českoslovenští kriminalisté originál v roce 1992 prozkoumali a podpis označili za pravý, avšak listina se nenacházela ve slovenském spise a požadavek soudu bez další součinnosti Moskvy nešlo splnit.
Rusko originál nevydalo a slovenským orgánům zůstala jen kopie. K tomu se přidala nedostupnost důležitých svědků z České republiky: někteří už nežili, jiné nebylo možné ztotožnit nebo k nim chyběly použitelné úřední záznamy. Dne 21. února 2011 proto bylo stíhání přerušeno, protože bez přítomnosti svědků nebylo možné věc náležitě objasnit; tento přesný důvod později uvedla TASR. Přerušení nebylo rozsudkem ani zproštěním obžaloby, znamenalo však faktický konec možnosti, že se třiadevadesátiletý Biľak postaví před soud.
Ani potom snaha získat dokument úplně neskončila. Premiérka Iveta Radičová otevřela otázku originálu při jednání s ruským premiérem Vladimirem Putinem 13. května 2011 a podle tehdejší zprávy SITA Putin vyjádřil ochotu zpřístupnit příslušné dokumenty, pokud existují; originál však vydán nebyl. Biľak zemřel v Bratislavě 6. února 2014 ve věku 96 let a stíhání bylo po jeho smrti formálně zastaveno. V témže roce vyšly jeho autorizované paměti, ale soudní odpověď na otázku trestní viny už přijít nemohla.
Rozsudek, který zůstal mezi archivem a hrobem
Vasil Biľak neodešel ze světa jako člověk očištěný soudem. Neodešel však ani jako pravomocně odsouzený pachatel. Tento rozdíl je pro poctivé vyprávění zásadní, protože historické poznání nemůže samo nahradit rozsudek a neexistující rozsudek zase nemaže archivní důkazy.
Znalci označili jeho podpis za pravý, obžaloba popsala jeho roli a jeho vlastní výpověď potvrdila, že zprostředkoval Kaskův přístup k Brežněvovi. Soud ale nedostal případ ve stavu, v němž by mohl všechny důkazy veřejně provést, vyslechnout obhajobu a rozhodnout o vině. Roky, během nichž se spis rozrůstal, zároveň ubíraly řízení svědky, paměť i reálnou šanci na dokončení.
Za touto procesní větou nejsou jen paragrafy, nýbrž lidé, kterým okupace a následná normalizace změnily život. Nedokončený proces jim nemohl vrátit práci, studium, domov ani roky prožité pod dohledem a vynuceném mlčení. Nemohl už ani přimět jednoho z nejmocnějších mužů tehdejšího státu, aby na jejich zkušenost odpověděl před nezávislým soudem.
Biľak nakonec přežil vlastní politickou moc o celé čtvrtstoletí, ale spravedlnost tento čas využít nedokázala. Po jeho smrti zůstal v Moskvě originál dopisu, v archivech tisíce stran a v české i slovenské paměti otázka, proč byl stát schopen čin podrobně zdokumentovat, avšak nedokázal jej včas dovést k jedinému pravomocnému verdiktu.
