Článek
Evropská unie netlačí členské státy do digitalizace jen silou barevných šipek v prezentaci. Program Digitální dekáda zavedl společné cíle, pravidelné hodnocení i národní plány a Evropská komise v prosinci 2025 připomněla, že do roku 2030 má být online dostupných 100 procent klíčových veřejných služeb. Brusel tedy dodal cíl, harmonogram a kontrolní tabulku.
Český překlad zní tradičně tvořivě: na web umístíme formulář, pod něj návod k vytištění a občana pošleme dokončit digitalizaci k přepážce.
Česko přitom nemuselo čekat na evropský rok 2030. Zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby, stanovil, že služby státu mají být s výjimkou úkonů, jejichž povaha to neumožňuje, digitalizovány k 1. únoru 2025. Digitální a informační agentura sama vysvětluje, že občan nemá nic stahovat, tisknout a podepisovat, známé údaje se mají předvyplnit a stát je nemá požadovat znovu. Na papíře je to téměř estonské; problém nastává ve chvíli, kdy se tento papír pokusíme převést do praxe.
Kontrolní zrcadlo je podstatně méně lichotivé než ministerské tiskové zprávy. Nejvyšší kontrolní úřad zjistil, že na konci ledna 2025 bylo plně online pouze 1 621 z 8 916 služeb vhodných k digitalizaci, tedy 18 procent, ačkoli stát v letech 2020 až 2024 investoval do rozvoje digitalizace veřejné správy více než 50 miliard korun. Nula to rozhodně není, k naplnění zákonného slibu to však má stejně blízko jako elektronická žádost k razítku uloženému ve skříni. Český eGovernment tak zvládl vzácnou disciplínu: utratit miliardy za cestu bez front a poté občanovi digitálně sdělit, kde si má do fronty stoupnout.
Digitalizace, která končí u tiskárny
Největší český trik spočívá v záměně elektronického vstupu za digitální službu. NKÚ popsal, že u většiny takto vedených služeb elektronický formulář pouze zahájí řízení, zatímco další kroky uvnitř úřadu pokračují ručně a bez propojení s agendovým systémem.
Za digitální se navíc může vykazovat i služba, u níž byl převeden do elektronické podoby jediný úkon z mnoha. Občan tedy obslouží moderní fasádu, úředník dál nosí data mezi systémy a stát může do výroční zprávy napsat slovo „online“ bez nepříjemné povinnosti změnit to, co se děje za obrazovkou.
Ještě půvabnější je české provedení principu „jednou a dost“, podle něhož mají obíhat data, nikoli lidé. Kontroloři například upozornili, že část důchodové agendy zůstala kvůli zastaralému informačnímu systému v papírové podobě, což prodlužovalo vyřizování a vedlo k opakovaným žádostem o informace, které už stát měl.
Občan je tím nenápadně povýšen na externí integrační platformu veřejné správy: sám zjistí, který úřad co eviduje, přenese to jinam a ještě ručí za čitelnost kopie. Stát si mezitím ponechá všechna data i luxus tvářit se, že o nich nikdy neslyšel.
Ukázkovým pomníkem přístupu „spustíme A a B domyslíme za provozu“ se stala digitalizace stavebního řízení. Technická část auditu zveřejněná Ministerstvem pro místní rozvoj popsala nedostatky v projektovém řízení, kontrole kvality dodaného softwaru, dokumentaci, uživatelské přívětivosti i efektivnosti; současně uznala, že použité technologie umožňují další rozvoj. Nešlo tedy o důkaz, že každý řádek systému je nepoužitelný, ale o velmi drahou připomínku, že kvalitní technologie sama nenahradí kvalitní přípravu. Český stát zkrátka slavnostně otevřel digitální dům a až poté začal zjišťovat, kudy se do něj chodí. Koordinovat tento soubor resortních království má Digitální a informační agentura, jenže podle NKÚ nemá dostatečné pravomoci ani vliv na rozpočty projektů, aby prosadila jednotná řešení. Ministerstva a další úřady tak dál rozvíjejí paralelní systémy, jako by interoperabilita byla nebezpečný zahraniční zvyk. Papalášské A bývá jasné: oznámit portál, termín a částku, nejlépe před kamerami. Občanské B — propojení dat, odpovědnost, testování, podpora úředníků a odstranění zbytečných kroků — se přesune do dodatku, další etapy nebo příštího volebního období.
Papalášské A je hotové, občanské B se doplní dodatkem
Jak hluboko problém sahá, ukazuje projekt Ministerstva vnitra zaměřený na procesní modelování agend. NKÚ uvádí, že z 56 navržených opatření, která měla zjednodušit kontakt občanů s úřady, se podařilo prosadit pouze čtyři, mimo jiné kvůli nezájmu dotčených úřadů přijmout navržená řešení.
Místo odstranění zbytečných úkonů se proto často elektronizuje jejich stávající sbírka, což je administrativní obdoba přestavby koňského povozu na vůz s dotykovým displejem. Má-li původní postup dvanáct překážek, česká digitalizace jim nevystaví demoliční výměr, ale přidělí dvanáct povinných políček.
Bylo by však laciné tvrdit, že nefunguje vůbec nic. NKÚ mezi přínosy řadí bankovní identitu, možnost požádat online o řidičský průkaz i jeho vyzvednutí v samoobslužném boxu; právě tyto služby dokazují, že stát umí vytvořit cestu, na jejímž konci není prosba o vytištění obrazovky. Úspěch ovšem kazí oblíbenou výmluvu, že veřejná správa je zkrátka příliš složitá a občan má být vděčný alespoň za PDF. Když se služba navrhne od skutečné potřeby člověka až po vnitřní zpracování, digitalizace překvapivě funguje i bez obětního šanonu.
Evropský tlak tedy není příkazem, aby české úřady přenesly starou byrokracii na monitor a přidaly k ní heslo o moderním státu. Unie požaduje dostupné služby, propojení systémů a opakované využívání již získaných údajů; český zákon k tomu přidal konkrétní práva občana. To, že se z cíle stane portál bez dokončeného procesu, nevymýšlí Brusel, ale domácí způsob řízení, v němž se software pořídí dříve, než se shodne, co má vlastně zjednodušit. Evropská tabulka tlačí Česko dopředu, česká úřední praxe ji však občas používá hlavně jako podložku pod razítko.
Stát, který digitalizoval občana, ale zapomněl na sebe
Digitalizace nemá být elektronickou předsíní k papírové kanceláři. Nemá občanovi ušetřit jednu cestu na web, aby mu přidala dvě cesty na úřad. Nemá z něj dělat bezplatného operátora, tiskového technika a kurýra vlastních údajů. Když stát informace už má, jeho žádost o další potvrzení není opatrnost, ale přiznání, že jeho systémy spolu nemluví. A když spolu nemluví, nepomůže jim nové logo, portál ani ministr u prezentační obrazovky. Brusel může stanovovat cíle, kontrolovat postup a posílat peníze, ale český úřední proces za nás nepřepíše. To je práce vlády, resortů a lidí, kteří mají nejprve pochopit službu a teprve potom objednat software. Dokud bude pořadí obrácené, každý nový systém zůstane jen dražším překladačem mezi monitorem a šanonem. Úředník bude dál zavalen ruční prací a občan dostane privilegium vyplnit chyby vlastní rukou. Politici pak oznámí další etapu, protože v české digitalizaci se neúspěch neopravuje, pouze překryje druhou verzí.
Pravá modernizace nezačíná heslem „online“, ale otázkou, který krok lze zrušit, která data sdílet a kdo nese odpovědnost. Bez toho je elektronický formulář jen papír, který svítí. Občan nepotřebuje od státu další účet, heslo a návod na osmdesát stran. Potřebuje vyřídit svou věc jednou, srozumitelně a bez pouti mezi systémy, které si navzájem vykají. Dokud papalášské A nepustí ke slovu obyčejné B, bude nejpokročilejší součástí českého eGovernmentu stále tiskárna v přízemí.
