Článek
V dubnu 1815 se na indonéském ostrově Sumbawa probudila sopka Tambora. Následovala erupce tak ničivá, že zdevastovala široké okolí, zabila tisíce lidí přímo a další oběti přinesly hlad a nemoci v následujících měsících. Místní katastrofa však měla pokračování, které tehdejší svět ještě nedokázal pochopit.
Do vysokých vrstev atmosféry se dostalo obrovské množství sopečného materiálu a sirných sloučenin. Jak připomíná Smithsonian Magazine, právě Tambora se později stala jedním z nejvýraznějších příkladů toho, jak jediná erupce dokáže zasáhnout počasí tisíce kilometrů od svého epicentra.
Následující rok začal v Evropě i Severní Americe zlověstně. Jaro ještě nevypadalo jako předzvěst mimořádné pohromy, ale s příchodem období, kdy měla pole růst a dozrávat, se počasí zlomilo.
Teploty padaly nečekaně nízko, přicházely prudké deště a místy se objevoval sníh v měsících, kdy už měla krajina dávno žít létem. Pro společnost závislou na jediné sklizni to nebyla meteorologická zvláštnost. Každý promrzlý záhon a každé podmáčené pole představovaly méně obilí, méně krmiva a rostoucí nejistotu, zda bude na podzim vůbec co jíst.
Dnes víme, že hlavní roli nehrála samotná sopečná „oblaka popela“ v jednoduchém smyslu. Důležité byly především síranové aerosoly vzniklé vysoko v atmosféře, které dokázaly část slunečního záření odrážet zpět do vesmíru a přispět k ochlazení zemského povrchu. NOAA Climate.gov vysvětluje, že tropické erupce mají díky atmosférickému proudění schopnost roznést tyto částice na obrovské vzdálenosti. Tambora tak změnila podmínky v regionech, jejichž obyvatelé neměli nejmenší tušení, že příčina jejich podivného počasí leží na druhém konci planety.Léto, které existovalo hlavně v kalendáři
Ve Spojených státech se rok 1816 zapsal do paměti zejména mrazy a sněžením v období, kdy se běžně čekala sklizeň. V Nové Anglii poškodily opakované mrazy kukuřici a další plodiny, zatímco Evropu sužoval dlouhotrvající chlad a déšť. HISTORY uvádí, že v některých částech Evropy pršelo mezi dubnem a zářím mimořádně často a severovýchod Spojených států postihly mrazy dokonce během letních měsíců. Pro dnešního člověka je červnové sněžení kuriozita; pro zemědělce počátku 19. století mohlo znamenat ztracenou úrodu a existenční katastrofu.
Nedostatek potravin rychle proměnil počasí v sociální problém. Ceny obilí rostly, chudí lidé vydávali za základní jídlo stále větší část příjmů a v některých oblastech Evropy se objevily nepokoje. Když neúroda zasáhla více regionů současně, nebylo jednoduché chybějící potraviny dovézt od sousedů – často je totiž postihly stejné problémy. Zvlášť tvrdě dopadala krize na rodiny, které neměly finanční rezervu ani půdu, z níž by mohly získat alespoň část vlastní obživy.
Ve Spojených státech přispělo nepříznivé počasí také k rozhodnutí části obyvatel opustit Novou Anglii a zamířit dál na západ.
Nebyl to jediný důvod tehdejší migrace, přesto zničená úroda a drahé potraviny zvýšily tlak na rodiny, které už předtím zvažovaly hledání nové půdy. Katastrofa tak nepůsobila jen jednu sezonu. Ovlivnila ceny, hospodářská rozhodnutí i pohyb lidí a zanechala stopu v oblastech, které od Indonésie dělily celé oceány.
Z deště se zrodilo jedno z nejslavnějších monster
Podivné počasí roku 1816 přineslo i kulturní důsledek, který přežil mnohem déle než tehdejší neúrodu. U Ženevského jezera trávila léto skupina mladých spisovatelů a intelektuálů, mezi nimi Mary Shelley, Percy Bysshe Shelley, Lord Byron a John Polidori. Déšť, chlad a ponurá obloha je často držely uvnitř. Právě během tohoto pobytu vznikla slavná literární výzva, aby každý z přítomných napsal vlastní strašidelný příběh. Mary Shelley bylo teprve osmnáct let, když začala rozvíjet námět, z něhož se později stal Frankenstein. Polidori zase vytvořil The Vampyre, jedno z děl, která výrazně ovlivnila pozdější podobu upírské literatury. Není správné tvrdit, že Tambora „napsala Frankensteina“, ale neobvykle temné a deštivé léto vytvořilo kulisu, v níž jeden z nejslavnějších příběhů světové literatury skutečně začal vznikat.
Jedna sopka změnila svět, který o ní téměř nevěděl
Rok bez léta nebyl způsoben jedinou okolností. Klima už před erupcí procházelo chladnějším obdobím a historici i klimatologové jsou opatrní při přisuzování každé neúrody nebo epidemie výhradně Tamboře.
Síla erupce však existující podmínky výrazně zhoršila. V době bez satelitů, globálních meteorologických modelů a rychlé komunikace přitom nikdo v Evropě nebo Americe nemohl sledovat řetězec událostí od výbuchu indonéské sopky až k vlastnímu promrzlému poli. Lidé viděli jen následky a hledali vysvětlení v počasí, náhodě nebo boží vůli.
Právě v tom spočívá nejsilnější stránka tohoto historického příběhu. Na jaře roku 1815 explodovala hora na ostrově, o kterém většina Evropanů nikdy neslyšela.
O rok později farmář v americkém Vermontu sledoval zničenou kukuřici, rodina v Evropě počítala rostoucí cenu chleba a osmnáctiletá žena u Ženevského jezera začínala psát příběh o člověku, který stvořil monstrum. Nikdo z nich neviděl celý obraz.
Dnes už jej vidět dokážeme – a právě proto působí rok 1816 tak silně i po více než dvou stoletích.
Ukazuje, jak nečekaně může jediná událost na vzdáleném místě proniknout do počasí, ekonomiky, migrace i kultury a změnit život lidí, kteří o její existenci možná nikdy ani neslyšeli.
