Františka Plamínková: učitelka, která zrušila celibát a hodně naštvala Hitlera

Když se dnes mluví o „tradičních hodnotách“, jméno Františky Plamínkové většině lidí nic neříká. Přitom, jak už dříve připomněl on-line magazín DějinySveta.cz s odkazem na další své zdroje, tahle drobná dáma stihla zrušit celibát učitelek, rozhýbat volební právo žen, reprezentovat Československo po světě – a nakonec si dopisem troufnout i na samotného Adolfa Hitlera.

Nacistická kulka ji sice umlčela, ale to, co prosadila, dál mluví za ni.

Narodila se roku 1875 v Praze, v domě známém jako Zlatý lev, jako nejmladší ze tří dcer. Odmala chtěla učit – v době, kdy být učitelkou znamenalo žít prakticky v nuceném celibátu. Stát tehdy říkal: buď tabule, nebo rodina.

Františka však místo tichého smíření nastoupila jako učitelka v Táboře, Soběslavi a Praze a začala zjišťovat, že učitelky nejsou jen „levná pracovní síla v sukni“, ale šikovná a naštvaná záložní jednotka ženského hnutí.

Vedle výuky se rychle pustila do organizování. Účastnila se 1. sjezdu českoslovanských žen, vstoupila do Spolku českých učitelek a spoluzakládala Ženský klub český. Brzy u toho stála i u vzniku Výboru pro volební právo žen.

Tedy ne klubíčko na pletení, ale partu, která chtěla dostat ženy k urnám i na kandidátky. Plamínková navíc upozornila, že starý volební řád do Sněmu království českého ženy výslovně nevylučuje – stačí mít odvahu to číst bez předsudků. Proto se opakovaně pokoušela prosadit ženu do sněmu, což se v roce 1912 povedlo u Boženy Vikové-Kunětické. Pánský klub v politice tak dostal svou první „dámskou trhlinu“.

Zatímco jiné ženy bojovaly s kuchařkami, Plamínková bojovala s paragrafy. Spolupracovala na hesle „Ženská emancipace (feminismus)“ pro Ottův slovník naučný a zároveň tlačila na zrušení celibátu učitelek a na rovnoprávnost žen a mužů v rodině i společnosti. Výsledek? V červenci 1919, po zhruba padesáti letech, povinný celibát učitelek padl. Učitelky tak konečně mohly mít děti bez toho, aby musely před komisí vysvětlovat, že se jim „jen zdál hodně realistický sen“.

Roku 1923 založila Ženskou národní radu a stala se její předsedkyní. Rada podle jejích instrukcí, vycházejících ze znalosti práva i praktického života, připomínkovala návrhy rodinného práva v nově připravovaném občanském zákoníku. Dvacet let se snažila prorazit beton konzervativních poslanců, kteří sice milovali moderní republiku, ale nejraději s manželkou u sporáku. Přesto se podařilo prosadit aspoň některé zákony ve prospěch žen nebo alespoň zmírnit ty, které jim měly uškodit – třeba předpisy sledující propouštění vdaných státních úřednic. Plamínková se neomezila jen na papíry. Iniciovala výstavbu tzv. Červených domů v Praze-Holešovicích, Domoviny Charlotty Masarykové na Vinohradech, domu Ženského klubu českého ve Smečkách i Ženských domovů na Smíchově. Byly to konkrétní domy pro konkrétní ženy – ne jen patetické projevy o „úctě k ženě jako k matce“, které končí u položky „práce zdarma“.

Ve státní a veřejné správě prosazovala vzdělané a kvalifikované úřednice a jejich nárok na mateřskou dovolenou. Chtěla ženy jako diplomatky, ministryně a plnohodnotné profesní partnerky. V přednáškách o „moderní ženě“ zdůrazňovala, že ženské hnutí musí prosadit takové sociální podmínky, aby žena mohla spojit mateřství s výdělečnou prací, pokud bude chtít nebo potřebovat. Nevolala po tom, aby se vzdělaná žena úplně vzdala rodiny, ale aby měla šanci mít obojí – práci i domov.

Prakticky navrhovala, aby ženy středních vrstev zaměstnávaly pomocnice v domácnosti a tím vytvářely pracovní místa, aby vznikaly mateřské školy, aby technika usnadňovala domácnost a aby se stavěla jednodušší, účelnější obydlí.

V době, kdy část společnosti řešila, zda žena smí nosit kalhoty, plánovala Plamínková model, který dnes nazýváme „slaďování rodiny a práce“.

Její záběr byl ale mnohem širší než hranice Československa. Už v roce 1908 se zúčastnila mezinárodního kongresu Aliance pro volební právo žen v Amsterdamu a přivedla české liberální ženské hnutí na mezinárodní scénu. V roce 1925 odjela na kongres Mezinárodní ženské rady do Washingtonu, kde byla zvolena první místopředsedkyní, a následně absolvovala několik měsíců přednášek po Spojených státech. Postupně se stala místopředsedkyní Mezinárodní aliance pro volební právo žen, organizace Open Door International i Mezinárodní federace výdělečně činných žen.

Ve dvacátých a třicátých letech procestovala řadu evropských měst, kde vystupovala jako respektovaná řečnice.

V mezinárodních organizacích se ženy z různých koutů světa dělily o zkušenosti, jak rozšířit demokracii a lidská práva i na ženy: od vzdělání a rodinného práva přes ochranu mateřství a rovnoprávnost dětí narozených v manželství i mimo něj až po zákazy obchodu se ženami a dětmi. Nechyběla ani témata jako ochrana dělnic, účast žen v zákonodárných sborech nebo výchova mládeže v oblasti biologie a sexuality.

Součástí těchto aktivit byly i snahy o udržení míru – dávno předtím, než se z míru stalo prázdné slovo na billboardech.

Díky svému mezinárodnímu působení a respektu, který jí projevovali i prezidenti Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš, si Plamínková získala věhlas doma i v zahraničí. Stala se jednou z nejznámějších Češek své doby – symbolem feminismu, který neznamenal „válku pohlaví“, ale trpělivou, tvrdohlavou práci na tom, aby ženy byly v zákonech i v životě brány jako dospělé bytosti.

A pak přišel čas, kdy Evropa začala krvácet. Nacismus zasáhl i Československo, ale Františka Plamínková se neohnula. V roce 1938 sepsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, ve kterém mu vyčetla urážku prezidenta Beneše a lži o Československu. Gesto obrovské odvahy pro ženu, která dobře věděla, s kým má tu čest.

Nacisté si ji nakonec zapsali do seznamu lidí, které je potřeba umlčet – kulka, která ji zabila, ale nezastavila všechno, co po sobě zanechala.

Její odkaz je jednoduchý a zároveň nepříjemný pro každého, kdo by ženy rád poslal zpátky „tam, kam patří“: jedna odhodlaná učitelka může změnit zákony, mezinárodní organizace i národní paměť. A přitom „jen“ trvala na tom, že ženy jsou lidé.

_______________________

Použité on-line zdroje: DějinySveta.cz, cs.wikipedia.org

Použitá literatura: