Článek
Na české poště se čas pohybuje jinak. Všechno je pomalejší, hutnější, lepivější – jako kdyby ses místo pro balík ocitl v časoprostorové bublině, kde i Einstein řekl: „Na tohle nemám vzoreček.“
Přicházím. Místnost voní jako dřívější školní kabinet – papír, pot a smutek. Automat mi vyplivne lístek s číslem 602. Podívám se na obrazovku. Obsluhuje se číslo 104. Dobře, říkám si. To je jen 498 lidí přede mnou. Optimismus mě drží přesně do chvíle, kdy se ozve elektronické „píp“ a na tabuli se změní číslo na… 105.
Paní přede mnou drží v ruce pohlednici z roku 1998, evidentně ji při generálním úklidu našla v receptáři po babičce. Chce ji poslat zpětně. Do Japonska. Letadlem. Ale levně. A nejlépe včera. Pracovnice za přepážkou listuje složkami, volá kolegyni, kolegyně volá třetí kolegyni a ve mně se začíná probouzet mírná klaustrofobie.
Vedle stojí pán s krabicí od televize. Tvrdí, že je to „jen dopis“. Krabice má velikost menšího auta a pošta mu nabízí tři tarify – ekonomický (do tří týdnů), standardní (do dvou) a superrychlý (už zítra, ale za cenu pronájmu garsonky v centru Prahy). Pán chvíli přemýšlí, pak raději odchází a mumlá něco o holubech.
Když se po hodině dostanu na řadu já, vysvětluju, že chci jen odeslat doporučený dopis. Pracovnice se zamračí: „Doporučený? Máte ho ofrankovaný? Víte, že to teď musíte přes aplikaci?“ Povídám: „Nemám, mám obálku a tužku.“ Nastává scéna s lehce instruktážním tónem, jak bych si to měl nejlépe vytisknout doma, zaplatit předem a vlastně vůbec nechodit sem.
Na cestě ven míjím plakát: „Česká pošta – vaše jistota.“ Usměju se. Moje jistota je, že sem už nikdy nevkročím bez svačiny, powerbanky a duševní přípravy.
___________________
Použité zdroje:
Tento článek / glosa je autorskou fikcí. Nevychází z žádných převzatých nebo faktických zdrojů. Vznikl jako humoristická glosa ze života. *
