Článek
Ožehavému tématu podivných toků veřejných peněz se na základě svých interních zdrojů a mravenčí analytické práce dlouhodobě věnuje investigativní portál kverulant.org. Právě jeho zjištění odhalují, jak fascinujícím způsobem dokáže státní aparát ignorovat elementární logiku hospodaření, pokud jde o nákup vojenského materiálu pro Ukrajinu.
Představte si, že jste majitelem firmy, která nemá ani vlastní výrobní linku, ani pořádný sklad, ale máte něco mnohem cennějšího — ty správné kontakty na ministerstvu. V takovém případě se z vás může stát „strategický partner“, kterému stát pošle stovky milionů korun jako zálohu, aniž byste museli hnout prstem nebo mít zboží fyzicky k dispozici.
Tento byznysový model by mohl závidět i leckterý prodejce teplého vzduchu na pouti. Rozdíl je v tom, že tady se nehraje o drobné, ale o miliardy z kapes daňových poplatníků, které mizí v útrobách soukromých účtů pod rouškou naléhavé mezinárodní pomoci a utajovaných kontraktů.
Celý mechanismus působí jako z příručky pro pokročilé tunelování veřejných rozpočtů, ovšem s úředním štemplem a tváří vytesanou do kamene zodpovědnosti. Úředníci se ohánějí bezpečností státu, zatímco vybraní jednotlivci inkasují provize, o kterých se běžným smrtelníkům ani nezdá v nejdivočejších snech. Je s podivem, že zatímco běžný občan musí doložit každou korunu příjmu, u zbrojních zakázek se na nějakou tu stovku milionů nekouká. Stačí slib, razítko a víra v to, že se za horizontem událostí možná nějaký ten granát skutečně objeví, i když ho zatím nikdo neviděl.
Pohádka o zázračném obchodníkovi bez munice
Role hlavního hrdiny v tomto příběhu připadla podnikateli, který se v oboru pohybuje s lehkostí baletky v minovém poli.
Jeho schopnost inkasovat tučné zálohy na zboží, které v době podpisu smlouvy prakticky neexistovalo nebo nebylo v jeho držení, hraničí s moderní alchymií, kde se papír mění v ryzí zlato.
Resort obrany pod „bývalým“ vedením Jany Černochové se dodnes tváří, že je vše v nejlepším pořádku, ačkoliv kontrolní mechanismy svítí červeně jako semafor o půlnoci.
Argument, že v době války se na pravidla nehraje, se stal univerzálním odpustkem pro jakékoliv hospodářské ohýbání reality, které vyhovuje úzké skupině vyvolených.
Pokud byste se pokusili o podobný kousek v soukromé sféře, pravděpodobně byste skončili u soudu rychleji, než stačíte říct „státní zakázka“. V politickém zákulisí se však takové počínání nazývá operativní řešení krizové situace, což v překladu znamená, že peníze odešly, ale výsledek je zatím v nedohlednu.
Satira života spočívá v tom, že ti největší „vlastenci“ mají často nejhlubší kapsy právě v momentě, kdy jde o peníze nás všech. Je fascinující sledovat, jak se morální apely na pomoc napadené zemi snoubí s pragmatickým kalkulem, kolik procent si z oné pomoci ukrojit pro vlastní blahobyt. Zatímco se armádní špičky fotí u techniky, v pozadí probíhá tichý převod majetku, který by svou komplexností zmátl i zkušeného auditora. Prázdné sliby jsou v tomto odvětví tou nejstabilnější měnou, jejíž kurz vůči české koruně neustále stoupá, zejména pokud máte ty správné přátele na správných místech.
Když se kontrola změní v neformální večírek
Nezávislé organizace marně buší na brány ministerstva s dotazy na transparentnost. Odpovědí je jim většinou hradba mlčení nebo arogantní poučení o tom, že laik nemůže pochopit složitost zbrojních obchodů, kde je neprůhlednost v podstatě základním parametrem kvality.
Systém, ve kterém stát platí dopředu za nejistý výsledek, je přímo stvořen pro vznik korupčního podhoubí. Když k tomu připočteme fakt, že vybrané firmy mají často nejasnou strukturu nebo vazby na podivné finanční skupiny, dostáváme koktejl, ze kterého se daňovému poplatníkovi musí nutně udělat nevolno.
Ministerstvo se sice dušuje, že každá koruna je pod kontrolou, ale praxe ukazuje něco jiného. Kontrola v podání našich úřadů často připomíná hru na schovávanou, kde všichni vědí, kde jsou peníze schované, ale nikdo nemá skutečný zájem je jít hledat, aby náhodou nenarušil křehkou rovnováhu zájmů.
Je to tanec na hraně zákona, který je prováděn s takovou elegancí, že by mohl být vyučován na fakultách politických věd jako ukázka toho, jak efektivně obejít zákon o veřejných zakázkách. Stačí k tomu jen trocha kreativity a naprostá absence studu při obhajobě neobhajitelného před veřejností.
Všechny ty proklamace o transparentnosti a boji proti korupci se v kontextu těchto nákupů rozplývají jako pára nad hrncem. Skutečným vítězem není ani stát, ani napadená Ukrajina, ale prostředník, který se směje celou cestu do banky, zatímco jeho jedinou investicí byl čas strávený na kávě s vlivnými lidmi.
Transparentnost jako sprosté slovo v rezortu
Hledání pravdy v labyrintu smluv na ministerstvu obrany připomíná archeologický průzkum v aktivní sopce. Každý pokus o vnesení světla do temných koutů zbrojních dealů narazí na argumentaci o utajovaných skutečnostech, které jsou utajeny především proto, aby se nikdo nedozvěděl, jak moc se plýtvá.
Kverulant.org a další kritici poukazují na to, že tyto praktiky nejsou jen selháním jednotlivce, ale systémovou chybou, která dovoluje vysávat státní rozpočet legální cestou. Je to legalizovaný transfer bohatství od mnoha k několika málo jedincům, kteří pochopili, že strach a válka jsou nejlepšími obchodními partnery.
Dokud budou zálohy vypláceny bez bankovních záruk a bez reálného krytí zbožím, bude český stát jen dojnou krávou pro agilní obchodníky se smrtí. Ti se sice tváří jako zachránci demokracie, ale ve skutečnosti je zajímá jen to, kolik nul se objeví na jejich koncovém zůstatku po uzavření účetního období.
Celý tento příběh o štědrých zálohách pro překupníky je smutnou vizitkou současného stavu politické kultury.
Sliby o čistých rukou se ušpinily od oleje a střelného prachu, přičemž vůně peněz přehlušila jakýkoliv zbytek svědomí, který v útrobách státní správy snad ještě zbýval.
Závěrem nezbývá než doufat, že se jednou najde odvaha tyto toky zastavit a vyvodit odpovědnost. Do té doby můžeme jen fascinovaně sledovat, jak se z veřejných peněz staví soukromá impéria, zatímco se nám všem tvrdí, že jde o nezbytnou oběť pro vyšší dobro.
Dědictví pětikoaliční party a premiérův fialový klid
Celé toto působivé divadlo bylo za velmi nejasných podmínek a zcela neprůhledně zinscenováno za dnes již, „díky bohu,“ bývalé vlády Petra Fialy.
Ten se svou typickou profesorskou rozvahou a mírně povýšeným úsměvem dokázal i ty nejkřiklavější finanční přesuny prezentovat jako nezbytný krok k záchraně civilizace. On sám, ani jeho nejbližší spolupracovníci, v tomto modelu „peníze za nic“ očividně dodnes nevidí sebemenší problém. Podle jejich dřívějších vyjádření je vše v naprostém pořádku, podle norem a v souladu s vyššími principy, které běžný občan, drcený inflací a účty za energie, prostě nemá šanci pochopit.
Faktem zůstává, že slušní lidé se při pohledu na toto hospodaření už jen nevěřícně chytají za hlavu. Pohled na to, jaká zlodějská verbež a s jakou arogancí vládla naší republice, vyvolává u daňových poplatníků směsici vzteku a beznaděje. Zatímco se bývalý kabinet tloukl do prsou v hrdinských gestech, pod stolem se v tichosti schvalovaly transfery, které z kapes státu udělaly samoobsluhu pro vyvolené zbrojaře.
Tato éra neomezeného diletantismu a kamarádíčkování na úkor státní kasy se sice uzavřela, ale pachuť po „vysílání jasných signálů“ o čistotě vládnutí tu s námi zůstane ještě velmi dlouho.
____________________
Použité zdroje: Kverulant.org
