Článek
Zima u Josef Lada není roční období, ale stav mysli. V jeho obrazech se čas zpomaluje, kroky vržou ve sněhu a světlo luceren kreslí měkké kruhy ticha. Právě v zimních scénách se nejsilněji projevuje Ladova schopnost vybudovat paralelní realitu – harmonickou, místy humornou, vždy srozumitelnou.
Lada byl v kresbě samouk a handicap zraku jej paradoxně dovedl k osobité perspektivní zkratce. Silná kontura, zaoblené tvary a záměrná „dětskost“ nejsou naivitou, ale promyšleným jazykem. Zjednodušení dovoluje číst obraz rychle, emoci okamžitě, bez zbytečných detailů.
Vrcholná léta jeho volné tvorby přinesla zimu jako motiv návratu domů. Zatímco Evropa procházela dramatickými zvraty, Lada maloval svět, kde se nic nehroutí. Nešlo o útěk ze strachu, ale o vědomé vytvoření prostoru, v němž má řád poslední slovo. Často se mluví o idyle, méně už o disciplíně. Ladovy zimy jsou přísně komponované. Stromy drží rytmus, chalupy vytvářejí osu, postavy mají přesné místo. Klid nevzniká náhodou, je výsledkem pevné konstrukce.
Zajímavé je, že Lada se nikdy nepodřídil dobovým módám. Nehledal modernu, a přesto ji předběhl. Jeho styl se stal značkou, kterou nelze zaměnit, a to i bez podpisu v rohu plátna.
Hrusice, paměť krajiny a tichý humor
Rodné Hrusice jsou v Ladově díle víc než kulisa. Panorama obce s ikonickým Kostel sv. Václava se vrací jako refrén, pokaždé s drobnou obměnou. Stejný motiv, jiný příběh.
Ladova zima je plná drobných svědků. Slepice, sněhulák, osamělý chlapec se sáňkami. Humor tu není výsměch, ale laskavé mrknutí. Postavy se nesmějí nahlas, spíš potichu, samy sobě.
Méně známý fakt je Ladova práce s tichem. V mnoha zimních scénách chybí dav. Vesnice je přítomná, ale lidé ustupují. Prázdno dává vyniknout zvuku sněhu a světlu zimního dne, což je výtvarně nesmírně náročné.
Lada také vědomě potlačoval dramatičnost. I tam, kde by jiní malíři zvolili kontrast a napětí, zůstává u něj rovnováha. Je to filozofie, ne styl.
Od pohádky k aukční síni
Pohádky o Mikešovi vznikaly původně pro rodinu. Až později se proměnily v knihu O kocourkovi, který mluvil, jejíž obraznost dnes patří k českému kánonu. Zimní motivy v ní nejsou dekorací, ale rytmem vyprávění.
Co se méně říká: Lada si byl hodnoty své práce vědom. Pečlivě archivoval, vybíral a vracel se k motivům, které fungovaly. Nešlo o nahodilou produkci, ale o dlouhodobou strategii autorské paměti. Dnes se jeho originály objevují na aukcích za milionové částky. Sběratele láká nejen nostalgie, ale jistota. Ladova zima nestárne, protože nestojí na efektech. Je postavená na archetypu.
Výstavy v Pardubicích, Golčově Jeníkově či Chebu potvrdily, že vrcholná zimní díla z let 1936–1955 tvoří ucelený celek. Nejde o jednotlivé obrazy, ale o mapu světa, do něhož se lze vracet.
Ladův odkaz dnes působí samozřejmě. A právě to je jeho největší trik. Vytvořil obraz české zimy tak přesvědčivý, že se stal skutečností. A skutečnosti, které působí pravdivě, mají cenu – lidskou i tržní.
_________________________________
Použité zdroje: Václav Formánek, “ Josef Lada." 1 vyd. Praha: Odeon, 1981. 65 s., 15 nečísl. s. Malá galerie, sv. 22.(knižní zdroj), Josef Tomeš a kolektiv, „Český biografický slovník XX. století: II. díl:“ K–P. Praha: Paseka, 1999. 649 s. St. 243–244.
(Pozn. autora: Mimo uvedené knižní zdroje byly při zpracování tohoto textu využity také veřejně dostupné informace a ověřitelná fakta z odborných, muzejních a historických materiálů.) *
