Článek
Pokud jste si doteď naivně mysleli, že geopolitika je o hodnotách, svobodě a lidských právech, tak vás z tohoto snu velmi rychle a studenou sprchou probral náš oblíbený věstník reality, server Novinky.cz. Ten se s odkazem na své další zdroje a analýzy zahraničních médií vytasil s informací, která by se dala tesat do kamene cynismu: Mír je jen hezké slovo pro PR oddělení, ve skutečnosti se pečou kšefty. Trumpovi a Putinovi lidé prý neřeší, kudy povede hranice na mapě, ale kudy povedou trubky a kdo bude těžit vzácné kovy.
A protože Novinky mají čich na to, co hýbe žlučí národa, je jasné, že tohle není jen tak nějaká kachna, ale pořádně vypečená realita.
Představte si to jako schůzi představenstva dvou konkurenčních korporací, které zjistily, že válčit je drahé a neefektivní, zatímco fúze – nebo alespoň kartelová dohoda – sype mnohem víc. Trump, tenhle realitní makléř v saku prezidenta, se na Ukrajinu nedívá jako na zemi hrdinů, ale jako na „distressed asset“, tedy zadluženou nemovitost s obrovským potenciálem, kterou je třeba levně převzít a draze zpeněžit.
Zprávy naznačují, že se hraje o nerostné bohatství. Lithium, titan, uran.
To jsou ty pravé „hodnoty“, za které se bojuje. Zatímco v zákopech mrznou kluci v uniformách, v teplých kancelářích se ladí, kdo bude dodávat baterky do našich elektroaut. Je to byznys, nic osobního.
Donaldova škola obchodu: Umění dohody (s čertem)
Trumpův tým, ať už je to Keith Kellogg nebo kdokoliv jiný, kdo zrovna drží pero, uvažuje pragmaticky.
Proč posílat miliardy na zbraně, když můžeme Ukrajinu přimět, aby nám za ochranu platila svými zdroji? Je to dokonalá ukázka transakční politiky. „Já ti dám Javeliny, ty mi dáš licenci na těžbu.“ Jednoduché, účinné, bez emocí.
A Putin? Ten se samozřejmě směje pod fousy. Jemu je jasné, že Západ je unavený a že peníze nakonec vždycky převáží nad morálkou. Rusko nepotřebuje nutně celou Ukrajinu, Rusku stačí, když bude mít pod palcem to, co má cenu. Sankce nesankce, obchod si cestu najde.
Celé to divadlo s mírovými jednáními, o kterém se píše, tak dostává úplně nový rozměr. Není to hledání spravedlnosti. Je to handlování na tržišti. „Ty mi necháš Donbas, já ti pustím kohoutky.“ Pro běžného člověka, který věřil v boj dobra se zlem, je to hořká pilulka. Ale v mezinárodní politice se na dobro a zlo nehraje, hraje se na má dáti / dal.
Suroviny nesmrdí, ani když jsou od krve
Je fascinující sledovat, jak rychle se rétorika mění. Ještě včera jsme slyšeli, že s teroristy se nevyjednává.
Dneska to vypadá, že pokud mají teroristé něco, co chceme, klidně si s nimi sedneme na kafe. Ukrajina v tomto scénáři hraje roli toho chudáka, o kterém se rozhoduje „o nás bez nás“, respektive „o našem lithiu bez nás“.
Samozřejmě, oficiálně se to zabalí do krásných frází o stabilitě, bezpečnosti a nutnosti ukončit krveprolití. Ale mezi řádky čteme jasně: „Potřebujeme suroviny pro naše zelené technologie a Rusko je má.“ Ironie osudu, že? Abychom zachránili planetu elektroauty, musíme se dohodnout s těmi, kteří bombardují elektrárny.
Takže až uvidíte v televizi podávání rukou a usměvavé diplomaty, nenechte se zmást. To není vítězství míru.
To je jen moment, kdy se právníci dohodli na podmínkách smlouvy a akcionáři jsou spokojení. My ostatní jsme v tom jen komparz, který to celé nakonec zaplatí. Buď v cenách energií, nebo ztrátou posledních zbytků iluzí.
_______________
Použité zdroje: Novinky.cz
