Článek
Za druhé světové války nedocházelo jen ke genocidě, ničení měst a lidských životů. Paralelně s tím probíhala i jiná, tišší válka — válka proti paměti, identitě a kultuře. Nacisté spustili jeden z nejrozsáhlejších projektů loupeží umění, jaký kdy svět zažil. Nešlo o bezhlavé plenění – šlo o chladně naplánovanou mašinérii, která měla z Evropy vysát její kulturní duši.
Plány byly od začátku jasné. Adolf Hitler chtěl po vítězství zanechat nejen politickou, ale i kulturní stopu. Ve svém rodném Linci plánoval postavit obří muzeum, které by uchovávalo to nejlepší z evropského umění. Aby naplnil vitríny a sály, jeho podřízení — včetně Hermanna Göringa, Alfréda Rosenberga a Kajetana Mühlmanna — organizovali cílené rabování okupovaných území. Vznikla celá byrokratická struktura, která se specializovala na krádeže obrazů, plastik, soch, rukopisů, tapisérií i nábytku. V jejím rámci působili i historici umění, galeristé a odborníci, kteří byli ochotni sloužit režimu.
Úřady jako Einsatzstab Reichsleiter Rosenberg (ERR) pracovaly s předem připravenými seznamy. Na nich se objevovala jména sběratelů, galerie, depozitáře i soukromé rezidence. V mnoha případech šlo o židovské rodiny, jejichž domy byly vyrabovány do posledního obrazu. Dle odhadů zmizelo během války více než 600 000 uměleckých děl – jen nepatrná část se kdy vrátila do rukou právoplatných dědiců.
V Altaussee, rakouském solném dole, nacisté uskladnili přes 6 000 mistrovských děl – včetně prací Michelangela, Vermeera či van Eycka. Důl byl připraven k destrukci, pokud by se blížili Spojenci. Pouze díky odvaze místních horníků a zásahu Monuments Men nebyla tato část kulturního dědictví zničena.
Méně se však ví, že minimálně čtyři vlakové transporty z tohoto dolu nikdy nedorazily do cílové destinace – jejich poslední známé lokace se nacházely na území dnešní České republiky, konkrétně v oblasti Jeseníků a Vysočiny.
Neoficiální archivní zprávy i výpovědi pamětníků naznačují, že část zásilek mohla být ukryta v opuštěných šachtách nebo tajných skladištích. Některé teorie zmiňují i účast jednotek SS, které mohly cennosti použít jako výměnný materiál při útěku z Evropy. Tato stopa však nikdy nebyla systematicky prošetřena – kvůli nedostupnosti archivů, ale i zřejmé politické nechuti.
Kulturní loupež však neprobíhala jen na územích přímo ovládaných nacisty.
Důležitou roli hrály také neutrální země — zejména Švýcarsko, Švédsko a Portugalsko, které poskytly útočiště penězům, zlatu a cennostem. Obchodníci v těchto zemích často fungovali jako prostředníci – díla byla „legalizována“ pomocí falešných provenienčních listů a prodávána dál do celého světa. Mnoho z nich dnes visí v renomovaných muzeích, která se brání otevřít archivy a přiznat skutečný původ exponátů.
Když Spojenci začali po válce objevovat nacistické skrýše, vytvořili tzv. Centrální sběrná místa – například v Mnichově či Wiesbadenu. Bohužel, ani tam nebyla práce bezchybná. Některé sbírky byly vydány nesprávným osobám, jiné se během transportu „ztratily“. Dnes se ví, že i jednotky americké armády si některá díla odvezly jako „válečné trofeje“. Některé z těchto případů vyšly najevo až v 80. a 90. letech, kdy se ztracené obrazy objevily v galeriích v New Yorku, Londýně nebo Tokiu.
Zcela specifická situace panovala v českých zemích.
Protektorát byl pro nacisty mimořádně důležitý nejen z hlediska průmyslu, ale i kultury. Z českých zámků — jako byly Hluboká, Český Krumlov, Konopiště či Veltrusy — zmizely během války tisíce předmětů. Týkalo se to i církevních sbírek, knihoven a archivů. Mnoho z těchto věcí bylo po válce evidováno, ale tisíce dalších jsou dodnes nezvěstné. Některé z nich se čas od času objevují v aukčních síních, většinou bez jakékoli informace o jejich původu.
Restituce se v Česku komplikují či komplikovaly také tím, že velká část majetku byla po válce zkonfiskována Benešovými dekrety.
Vzniklo tak právní vakuum, ve kterém se velmi obtížně rozlišuje mezi tím, co bylo zabaveno jako kolaborantský majetek, a co bylo ukradeno nacisty. V databázi Lost Art je evidováno přes 900 děl pocházejících z českých státních sbírek — a mnohá z nich mají jasnou spojitost s rodinami, které přišly o vše.
Další kontroverzní stránkou celého tématu je neochota některých evropských muzeí otevřeně řešit provenienci svých sbírek. Navzdory existenci Washingtonské deklarace z roku 1998, která vyzývá instituce k restituci umění uloupeného během holokaustu, mnoho galerií stále blokuje přístup k archivům nebo aktivně oddaluje řešení sporů. Některé sbírky byly navíc legalizovány až zpětně, pomocí podvržených dokumentů.
Ve Francii, Rakousku či Nizozemsku proběhlo několik soudních procesů, v nichž dědicové požadovali navrácení majetku – ale často narazili na právní kličky a pasivitu institucí.
Stejný přístup lze vysledovat i ve Velké Británii, kde se galerie brání zveřejnit provenienční záznamy s odůvodněním, že jde o interní dokumentaci.
Přesto existují známky posunu. Rostoucí tlak ze strany veřejnosti, investigativních novinářů i badatelů přináší nové informace. Digitalizace archivů, zveřejnění německých a amerických vojenských spisů i mezinárodní výzkumné projekty postupně narušují mlčení kolem kulturní genocidy 20. století.
Ztracené obrazy nejsou jen zmizelé pigmenty na plátně. Jsou to fragmenty paměti, příběhy vymazaných rodin, důkazy systematického vyvlastnění důstojnosti. Kulturní dědictví nelze nahradit, ale lze se pokusit ho pochopit, najít a navrátit. Ne kvůli majetku, ale kvůli pravdě.
Když se umění pálilo jako důkaz
Jen málokdo dnes ví, že část nacisty uloupeného umění nebyla prodána, ukryta ani vystavena, ale úmyslně zničena.
Šlo především o tzv. „zvrhlé umění“ (Entartete Kunst) – expresionismus, kubismus, židovské autory či politicky „nežádoucí“ tvůrce, jejichž díla byla veřejně zostuzována, a nakonec pálena nebo likvidována dynamitem. V roce 1939 takto zmizely stovky děl z galerií v Berlíně, Mnichově a Drážďanech — navždy. Byla to forma ideologické popravy kultury.
Za kulisami však nacisté některá z těchto „zvrhlých“ děl přesto prodávali cizincům přes aukční síně ve Švýcarsku nebo Nizozemsku – výměnou za devizy. Jinými slovy: to, co se doma označovalo za dekadentní špínu, bylo venku směňováno za zlato. Tento obchodní cynismus byl poprvé odhalen až ve spisech Art Looting Investigation Unit koncem 40. let.
Ale to nejhorší je, že o těchto dílech už nikdo nebojuje. Neexistují jejich právní dědicové, protože šlo o autory, které Hitlerův režim zlikvidoval i lidsky a s nimi i jejich jména, ateliéry, školy.
Zůstaly po nich jen spálené popisky, vymazané karty v katalogu, prázdné rámy.
A právě tato ztráta — ta, která se nedá nikdy nahradit – je nejtišší a nejtemnější vrstvou celé tragédie zvané nacistické drancování kultury.
______________________
Použité zdroje:
Plus.Rozhlas.cz
HlídacíPes.org
Smithsonian Magazine
El País (English edition)
— Adolf Hitler’s immeasurable legacy as a looter of works of art
Wikipedia – Monuments Men (anglicky)
— Monuments, Fine Arts, and Archives program
Wikipedia – Lost Art Database (anglicky)
— Lost Art Database
Hector Feliciano
— The Lost Museum: The Nazi Conspiracy to Steal the World's Greatest Works of Art – archiv.org
Lynn H. Nicholas
— The Rape of Europa: The Fate of Europe's Treasures in the Third Reich – archiv.org
(Pozn. autora: překlady ve spolupráci s historičkou Lenkou Novou, MA) *
