Okupanti měli platit sami. Skrytý účet však neslo Československo

Smlouva o takzvaném dočasném pobytu sovětských vojsk z října 1968 na první pohled obsahovala jednoznačné pravidlo: náklady spojené s vydržováním jednotek měl nést Sovětský svaz. Podrobnější čtení dokumentu však ukazuje mnohem složitější obraz. Československá vláda se zároveň zavázala poskytovat kasárna, byty, sklady, letiště, spojovací síť, dopravu, elektřinu a další služby, jak dokládá úplné znění tehdejší smlouvy.

Okupovaná země tedy nehradila každý plat sovětského vojáka ani automaticky nedodávala vše zdarma. Přesto uvolnila rozsáhlý státní majetek, veřejnou infrastrukturu a kapacity, které po téměř třiadvacet let nemohly sloužit jinému účelu. Skutečný hospodářský dopad proto nelze vyčíst pouze z faktur předkládaných sovětské straně.

Ještě méně známý je mechanismus, jímž se celý provoz financoval. Československá vláda měla podle smlouvy poskytovat Sovětskému svazu potřebné částky v korunách a jejich objem určovaly příslušné orgány obou států. Následné zúčtování se převádělo do převoditelných rublů podle poměru mezi československými vnitřními cenami a cenami používanými v zahraničním obchodě, což vytvářelo administrativně složitý a veřejnosti prakticky nepřístupný systém.

Významné hospodářské úlevy byly vepsány přímo do mezistátní smlouvy. Přes hranice mohl bez cla, celní prohlídky a poplatků procházet vojenský materiál i náklad určený k pobytovému a obchodnímu zabezpečení jednotek. Bezcelně bylo možné ze země opět vyvézt také výzbroj, techniku a další majetek dovezený sovětskou stranou.

Zásobování zajišťovaly sovětské obchodní podniky, známé jako „vojentorgy,“ ale zboží do nich dodávalo Československo. Potraviny a průmyslové výrobky se prodávaly za tuzemské státní maloobchodní ceny s obvyklým obchodním rabatem. Uhlí, koks, palivové dříví a další potřeby dodávaly československé organizace podle zvláštních kontraktů a plánu požadavků sovětských jednotek.

Tyto dodávky nelze bez dalších účetních podkladů označit za bezplatný dar. Znamenaly však, že československé hospodářství muselo do svého plánování začlenit potřeby desetitisíců vojáků, civilních pracovníků a jejich rodin.

Náklady nevznikaly jen konečnou cenou zboží, ale také výrobou, skladováním, přepravou, obsluhou sítí a vyčleněním kapacit v ekonomice, která se dlouhodobě potýkala s nedostatkovým zbožím.

Smlouva rovněž předpokládala, že Sovětský svaz nahradí hmotné škody způsobené jednotkami při služební činnosti. Výši nároků však neurčoval nezávislý soud nebo mezinárodní orgán, nýbrž vládní zmocněnci obou zemí. Československo tak mohlo škodu evidovat, její skutečné uznání a zaplacení ale záviselo na jednání s mocností, jejíž armáda zemi okupovala.

Rozsah skrytých výdajů názorně ukazuje projekt takzvané tankové cesty. Sovětský velitel už v roce 1973 požadoval vyčlenění přibližně 600 kilometrů komunikací pro výcvik řidičů tanků a obrněných vozidel. Československá vláda nakonec v listopadu 1983 schválila trasu dlouhou 460 kilometrů, která propojovala vojenské prostory Hradiště, Mimoň a Libavou. Vedla po běžných silnicích, místních cestách, terénem i přes Labe, uvádí podrobná studie Vojenského historického ústavu Praha. Původně zvažovaná samostatná cesta mimo hlavní silniční síť měla podle dobových propočtů vyžadovat investici kolem 980 milionů Kčs a dalších 50 až 60 milionů ročně na údržbu. Levnější varianta využívající civilní komunikace počítala s jednorázovým nákladem přibližně 385 milionů a s každoročními opravami za 200 až 250 milionů. V roce 1984 stát na úpravy trasy skutečně vydal přes 240 milionů Kčs a o rok později více než 251 milionů.

Výdaje pokračovaly až do pádu režimu. Ještě v roce 1989 čerpaly národní výbory a ministerstvo obrany na opravy a údržbu tankové cesty téměř 90 milionů Kčs. Pouhý třídenní neplánovaný přesun mezi Mimoní a Doupovem v březnu 1988 způsobil na komunikacích Severočeského kraje škody přes 16,3 milionu. K hlavní trase navíc vedlo přibližně 800 kilometrů příjezdových cest, často procházejících městy a obcemi.

Zcela mimo veřejnou kontrolu zůstávaly objekty akce JAVOR určené pro skladování jaderné munice. Jejich výstavba vycházela ze samostatné československo-sovětské dohody podepsané už v roce 1965, tedy ještě před srpnovou invazí. Tři areály vznikaly v letech 1966 až 1969 a sovětské jednotky je využívaly až do roku 1990, takže jejich provoz se časově téměř úplně překrýval s okupační přítomností.

Československo zaplatilo výstavbu speciálních skladů, týlových budov a nezbytného zařízení. Sovětským jednotkám byly objekty předány bez nájemného, zatímco hostitelská země bezplatně zajišťovala elektřinu, vodu, palivo, komunální služby, spojení i část údržby. Podle dokumentace zveřejněné Vojenským historickým ústavem dosáhly počáteční investice 173,91 milionu korun a další úpravy provedené v letech 1969 až 1990 stály 30,3 milionu.

Areály přitom podléhaly přímo velení v Moskvě. O jejich skutečném účelu věděl jen nejužší okruh stranických, státních a vojenských představitelů; pro ostatní byla vytvořena legenda o spojovacích kabelových útvarech. Náklady se tak skrývaly uvnitř vojenských rozpočtů, zatímco veřejnost nevěděla ani to, že Československo ze svých prostředků udržuje přísně střežené sovětské objekty pro jadernou výzbroj.

Teprve zpřístupňování posádek po roce 1989 umožnilo zjišťovat skutečný stav budov, pozemků a podzemních vod. Celkové československé pohledávky a požadavky související se vstupem, pobytem a odchodem sovětských vojsk projednala federální vláda ve výši téměř 14,8 miliardy korun. Částka zveřejněná v souhrnu České televize však nepředstavuje spolehlivě vyčíslenou hodnotu všech dlouhodobých výdajů, ušlého využití majetku a hospodářských ztrát. Odborná studie Ústavu pro soudobé dějiny navíc potvrzuje, že pracně vyčíslené ekologické a další škody sovětská strana nakonec neuhradila.

Důsledky se přenesly do rozpočtů samostatné České republiky. Závěrečný účet Ministerstva životního prostředí uvádí, že sovětská armáda využívala na českém území přibližně 155 lokalit s různým rozsahem ekologického poškození. Ještě v roce 2023 stát na sanační práce vydal 8,584 milionu korun a pokračoval v odstraňování znečištění podzemních vod ropnými a chlorovanými uhlovodíky, těžkými kovy a dalšími toxickými látkami. Podrobnosti obsahuje závěrečný účet MŽP za rok 2023.

Ekonomické dědictví okupace nelze uzavřít jediným součtem. Jedna část výdajů procházela mezistátním zúčtováním, jiná zůstala rozptýlena v rozpočtech ministerstev, národních výborů a státních podniků. Sovětský svaz měl podle smlouvy vlastní jednotky vydržovat a některé provozní náklady skutečně podléhaly vzájemnému vyrovnání. Tvrzení, že Československo platilo bez výjimky úplně všechno, by proto nebylo přesné.

Stejně neudržitelné je však tvrdit, že okupace československou ekonomiku nic nestála. Stát vyčlenil rozsáhlý majetek, přizpůsoboval výrobní a zásobovací kapacity, upravoval letiště, silnice, mosty i spojovací sítě. Z veřejných peněz financoval infrastrukturu potřebnou pro pohyb těžké techniky a u tajných objektů JAVOR také jejich výstavbu a provozní služby. Hodnotu desetiletí omezeného využívání pozemků, budov a komunikací přitom nelze zpětně přesně dopočítat.

Po odchodu armády navíc nepřišlo úplné finanční vyrovnání. Československé požadavky se neproměnily v odpovídající náhradu a sanace převzal domácí státní rozpočet. Náklady vznikaly ještě desítky let poté, co poslední sovětský voják zemi opustil.

Právě v tom spočívá podstata ekonomické zátěže okupace. Smlouva přisuzovala základní odpovědnost Sovětskému svazu, praktické fungování však část přímých výdajů, škod i dlouhodobých následků přeneslo na obsazený stát. Vojenské transporty odjely v roce 1991, jejich účet však zůstal v Československu.

_______________________

Použité zdroje: