Článek
Velkolepý šéf Oktagonu Ondřej Novotný se v poslední době stylizuje do role MMA mesiáše, který z hromady potu a krve vydupal impérium, vedle kterého vypadá i Hollywood jako chudý příbuzný. Jak ale vtipně glosoval web mmamag.cz, jenž se tématu s odkazem na své interní zdroje věnoval, tyhle báchorky o milionech mají k pravdě asi tak blízko jako průměrný politik k upřímnosti.
Sledovat tiskovky organizace je v podstatě disciplína sama o sobě, kde se s ciframi žongluje lépe než v cirkuse Humberto.
Ondřej tam sype částky, ze kterých by se i Elonu Muskovi protočily panenky, zatímco průměrný fighter v duchu kalkuluje, jestli mu po zaplacení daní a nájmu zbude aspoň na jeden poctivý vídeňský párek.
Je to fascinující druh moderní magie – na jedné straně vidíme nablýskané arény a drahé obleky vedení, na straně druhé borce, kteří do klece nastupují s nadějí. Doufají, že si za výplatu pořídí aspoň nové zuby, protože ty staré většinou nechali v prvním kole na podlaze jako neplánovaný sponzorský dar pro radost fanoušků v první řadě.
Marketingové řeči o největší evropské show jsou sice fajn pro uši, ale v žaludku bojovníků to občas kručí víc než jejich fanoušci v hale po pátém pivu.
Ukazuje se, že „být součástí rodiny“ je sice dojemné, ale v místní večerce vám za tohle dojetí prodavačka rohlík ani nepodá, i kdybyste měli na hlavě deset žlutých log a certifikát na odvahu.
Stylizace do role světové špičky je jedna věc, ale pohled na účty kluků, co tam nechávají své zdraví, je věc druhá a podstatně smutnější. Je to geniální byznys plán – vybudovat luxusní značku na lidech, co po večerech pravděpodobně rozvážejí pizzu, aby měli na protein a nemuseli pít jen dešťovou vodu z okapu u tělocvičny. Ondřej má dar řeči, to se mu musí nechat, protože dokázal by prodat i děravý člun uprostřed oceánu jako exkluzivní jachtu s výhledem na korálový útes. Jenže ti bojovníci by místo metafor a vizí občas raději viděli na účtu částku, která nepůsobí jako kapesné pro žáka základní školy za to, že si poctivě umyl nádobí po obědě.
Oktagon se tváří jako ráj na zemi, ale pro většinu osazenstva karty je to spíš drahý koníček s vysokým rizikem, že vás někdo legálně vypne před tisíci lidmi. Je to takový specifický gladiátorský survival, kde hlavní cenou je, že vás z klece nemusí vynášet na nosítkách v přímém přenosu za doprovodu dramatické hudby.
Mnozí fighteři se tak stávají hvězdami Instagramu s tisíci sledujícími, zatímco v reálném životě řeší, jestli si letos mohou dovolit víc než jednu návštěvu u fyzioterapeuta.
Ironie této situace je tak hustá, že by se dala krájet i tupým nožem na steak, který si většina z nich stejně nemůže dovolit ani v den výplaty.
Boj v kleci, nebo jen placená nakládačka pro otrlé?
V podstatě je celé MMA jen o tom, že si borec nechá za prachy profesionálně rozbít ústa, což má ke skutečnému sportu asi tak blízko jako smažený sýr ke zdravé výživě. Je to prostě jen byznys s bolestí, kde se tleská tomu, kdo déle udrží vědomí, zatímco promotér spokojeně přepočítává zisky z prodaných triček s logem, co se po prvním vyprání srazí.
Je to fascinující byznys model – prodávat lidem předražené lístky na to, jak se dva dospělí chlapi v malých trenýrkách snaží jeden druhému přeuspořádat kosti. Dav u toho šílí nadšením, jako by právě sledoval přistání na Marsu a ne jen legální pouliční rvačku s rozhodčím, který tam hlídá, aby se do sebe kluci nezakousli jako hladoví teriéři. Celé to připomíná krvavou verzi dětské bitky o poslední kousek lega, akorát s tím rozdílem, že tady vám za brečení nikdo nekoupí zmrzlinu ani nepofouká bolístku. Nanejvýš vám v šatně podají ledový obklad z mrazáku a upomínku na nezaplacené sociální pojištění, které jste v zápalu tréninkového kempu úplně pustili z hlavy.
A to ani nemluvíme o té humorné odnoži jménem Clash, kde už je to takový bizár, že se na to odmítá dívat i naše stopětiletá babička. Ta totiž po prostudování startovky prohlásila, že i po dvou světových válkách má tohle panoptikum na její vkus až příliš mnoho „speciálních efektů“.
Babička má zkrátka i v tomhle věku pořád ještě svůj vytříbený vkus a zbytek soudnosti, který u téhle bizarní show zjevně chybí i těm nejvěrnějším fanouškům. Raději sleduje teleshopping na pánve s keramickým povrchem, protože tam je aspoň teoretická šance, že ten slibovaný „odolný povrch“ není jen další marketingová metafora pro obličej.
Miliardy v éteru a v peněženkách bojovníků jen průvan – to je realita, o které se v podcastech s nablýskaným logem raději moc nemluví, aby se nepokazila nálada.
Celé to připomíná též luxusní večírek, kde hostitel pije nejdražší šampaňské, zatímco hosté v kuchyni potají dojídají oschlé zbytky chlebíčků z minulého týdne a doufají, že je nikdo nenačapá.
Promotérské sliby o zářné budoucnosti jsou sice krásné, ale budoucnost je pro mnohé finančně dost v mlze husté tak, že by se v ní ztratil i celý sloní pavilon. Hlavně, že je u toho v hale hodně kouře, barevných světel a dramatická hudba, která má spolehlivě přehlušit to kručení v břiše všech aktérů, co zrovna nesedí u hlavního stolu.
Iluze miliardáře v ošoupaných rukavicích
Být profesionálem v našich podmínkách znamená, že po tréninku neutíkáte do regenerační vany, ale do regulérní práce na dvanáctku do skladu, aby bylo na benzin. Ale na sociálních sítích se to samozřejmě prodá jako neuvěřitelný a tvrdý „lifestyle“, který vám mají všichni ti lidé v kancelářích tiše a hluboce závidět při pití ranní kávy. Hustý je pak moment, kdy i ten největší drsňák v kleci po zápase řeší, jestli mu pojišťovna proplatí aspoň rentgen nosu, nebo to celé zamázne ze svého. Většinou to jde z jeho „bohatého“ honoráře, který sotva pokryl náklady na přípravu a nákup kvalitního proteinu, co v akci chutná jako rozemletá školní křída s příchutí jahody.
Monopol na trhu dává vedení pocit naprosté neohroženosti a neomylnosti ve všem, co kdy vypustí z úst do éteru během svých pravidelných promluv k lidu. Je to jako hrát Monopoly s někým, kdo si tiskne vlastní bankovky, průběžně mění pravidla ve svůj prospěch a na konci vám s úsměvem oznámí, že vaše totální prohra je životní šance.
Pravda je sice bolestivá, ale v MMA komunitě se o ní spíš jen šeptá někde v koutě šatny, aby náhodou někdo nepřišel o své vydřené místo na kartě.
Sportovní výkony na světové úrovni zkrátka nelze dlouhodobě chtít za odměny, které připomínají spíš spropitné v levné hospodě, i když jsou zabalené do velmi líbivého a barevného marketingu. Kritika směřující k výplatám není jen prázdným rýpáním do vosího hnízda, ale odrazem reality, kde se na city nehraje a na lidské zdraví se hledí až v poslední řadě.
Show musí jet dál za každou cenu, i kdyby fighteři měli jíst jen slevové kupony a pít vodu z kaluže, hlavně když u toho budou vypadat dostatečně drsně na kameru.
Závěrem lze jen konstatovat, že cesta k opravdové profesionalitě nevede přes drahé digitální efekty, ale přes důstojné složenky pro ty, kteří tam riskují krk. Bez nich by totiž i ten nejlepší promotér zůstal jen osamělým mužem s mikrofonem v prázdné plechové hale, kde by si mohl nanejvýš povídat sám se sebou o svých velkolepých vizích.
Sláva je sice hezká věc a fotky v rukavicích vypadají na Tinderu naprosto skvěle, ale v běžném obchodě vám za ně nikdo nedá ani kilo jablek k večeři. Realita v peněžence je totiž v tomhle cirkusu často mnohem humornější příběh než všechny ty nacvičené řeči dohromady, které slyšíme z každého druhého podcastu na internetu.
_________________________
Použité zdroje: mmamag.cz
