Proč nás přitahují lidé, kteří nám ubližují? Odpověď najdeme hluboko v naší psychice

Možná jste to zažili. Potkali jste člověka, který vás doslova očaroval. Charisma, intenzita, vzrušení – všechno vypadalo jako z filmu. Jenže postupem času se objevily první trhliny. Emoční výkyvy, manipulace, ponižování, zmatek. A přesto jste zůstali. Nebo se dokonce vrátili, i když jste už věděli, že tohle není v pořádku. Proč se tak často zamilováváme do lidí, kteří nám ubližují? Proč máme sklon hledat lásku tam, kde je bolest?

Psychologové se shodují: nejde o slabost ani o hloupost. Jde o hluboce zakořeněné vzorce, které vznikají mnohem dřív, než si myslíme. A bez vědomé práce s nimi se opakují celý život.

Na počátku je vnitřní dítě. Nejde o žádnou esoteriku, ale o psychologický koncept části naší osobnosti, která v sobě nese prožitky z dětství – včetně bolesti, nedostatku lásky nebo přijetí. Když v dětství zažijeme odmítnutí, nepředvídatelnou péči nebo emocionální chlad, mozek se adaptuje. Naučí se „milovat“ lidi, kteří nás ignorují, kritizují nebo zraňují. To, co bylo dřív normou, se stane vzorcem, který si neseme dál. A tak v dospělosti nevědomky vyhledáváme partnery, kteří v nás znovu aktivují známý pocit – i když je destruktivní.

„Děti, které vyrůstaly v prostředí, kde nebyla láska předvídatelná nebo bezpečná, mají v dospělosti sklon vnímat bolest jako součást vztahu. Je to paradoxní, ale emocionální chaos jim připadá známý – a tedy bezpečný,“ popisuje psychoterapeutka D. Ream ve své knize.

Velmi důležitý je i jev zvaný traumabonding. Jde o silné citové pouto, které vzniká mezi obětí a pachatelem v prostředí, kde se střídají pozitivní a negativní zážitky. Typické je to například u vztahů s narcistickou osobností. Partner vás nejprve zahrne pozorností, zájmem a obdivem – tzv. „love bombing“. Vzápětí přijde chlad, kritika nebo odmítnutí. Vy se snažíte vztah zachránit, hledáte chybu u sebe, a když opět přijde krátké období lásky, připadá vám, že jste něco dokázali. Takový cyklus buduje silnou závislost. A to doslova – výkyvy emocí aktivují stejné mozkové okruhy jako drogy.

Narcismus je v tomto kontextu obzvlášť zrádný. Narcistická osobnost je navenek okouzlující, ale vevnitř prázdná. Její láska je podmíněná, manipulativní a slouží jen k vlastnímu posílení. Narcista nevidí partnera jako rovnocenného, ale jako nástroj k potvrzení vlastní hodnoty. Když s ním nejste ve shodě, trestá vás tichým nezájmem, výčitkami nebo útokem. Přesto je pro mnohé oběti obtížné odejít – právě kvůli silnému traumabondingu a víře, že „tentokrát to bude jiné“.

„Narcista vám dá přesně tolik pozornosti, kolik potřebujete k přežití. Ale nikdy ne víc. A právě to vytváří závislost, podobnou závislosti na hazardu,“ píše M. Rosenberg v knize „Emoční vydírání“.

Je tu ale i další dimenze – sebezáchova versus emocionální závislost. Mnoho lidí si v průběhu toxického vztahu vytvoří přesvědčení, že by bez partnera nemohli přežít. Že nikoho lepšího nenajdou. Že je to jejich vina. Tahle vnitřní loajalita k tyranovi může mít kořeny v dětství, ale posilují ji i kulturní mýty o tom, že láska vyžaduje oběti. Realita je přitom opačná – skutečná láska neubližuje.

Psychoterapie v takových případech pracuje s pojmy jako dynamika přitažlivosti k bolesti, zrcadlení traumat, nebo vnitřní scénář vztahů. Klíčové je uvědomění – a přijetí faktu, že láska může být zdravá, stabilní a bezpečná. Že nemusíme pro lásku trpět. A že to, co nás kdysi zformovalo, nás nemusí navždy určovat.

„To, že vás něco přitahuje, ještě neznamená, že to je pro vás správné. Často jsme přitahováni k lidem, kteří odpovídají našim nezahojeným ranám. Ale uzdravení znamená říct ne i tehdy, když nás to táhne,“ upozorňuje odbornice Pia Mellody.

Abychom pochopili hloubku tohoto chování, je důležité nahlédnout i na to, co se děje na úrovni mozkové chemie. Když se dostáváme do opakujících se cyklů bolesti a odměny, náš mozek začne produkovat dopamin – hormon, který je spojován s odměnou a závislostí. Čím víc se snažíme „získat zpět lásku“, tím víc mozek vnímá snahu jako něco, co má potenciál úspěchu. Tím se zesiluje neurobiologické spojení mezi partnerem a touhou po uspokojení. A tak se z romantického vztahu může stát chemická past.

Zásadní je i společenský obraz „vášně“ – v populární kultuře je často zaměňována zdravá láska s dramatem. Filmy a romány prezentují lásku jako bolestivou, složitou, plnou emocí na hraně. Tím se utvrzujeme v přesvědčení, že skutečná láska bolí – a přehlížíme varovné signály, které by nám za jiných okolností připadaly alarmující.

Nezastupitelnou roli hraje také nízké sebevědomí. Člověk, který si nevěří, bude mít tendenci tolerovat neúctu a špatné zacházení. Často proto, že věří, že nic lepšího si nezaslouží. Tento vnitřní hlas – tichý, ale neúprosný – sabotuje jakýkoli pokus o odchod. A tak zůstáváme v kruhu bolesti, který se neustále opakuje.

Cesta ven začíná uvědoměním. Uvědoměním, že láska není obchod. Že nemusíme dokazovat svou hodnotu tím, že zůstáváme s někým, kdo nás ničí. Uzdravení začíná malými kroky – péčí o sebe, prací na vlastní sebeúctě, a hlavně budováním nové představy o tom, co to znamená milovat a být milován.

Důležitou fází při uzdravování je schopnost přijmout minulost – nikoliv jako něco, co nás definuje, ale jako zkušenost, ze které můžeme vyrůst. Psychologové doporučují techniky vnitřní práce, jako je vedení deníku, imaginativní rozhovory s vlastním vnitřním dítětem nebo terapie zaměřená na přepisování traumatických scénářů. Důležité je, aby se člověk naučil rozlišovat mezi bolestí, která léčí – a bolestí, která ničí.

„Proces uzdravení není o zapomenutí bolesti, ale o naučení se, že už nás dál neovládá,“ píše, v krátké citaci B. Brown ve svém knižním díle o odvaze a sebelásce.

Zlomit pouto k tomu, kdo nám ubližuje, je bolestivé. Ale je to první krok ke svobodě. A jednou přijde den, kdy si položíte otázku: proč jsem s tím člověkem vlastně byl/a? A v tu chvíli poznáte, že jste se uzdravili.

___________________