Článek
Laskavost k sobě se u nás stále často bere jako podezřelá změkčilost, místo jako základní výbava pro duševní zdraví. Na to, že jde spíš o otázku přežití než o módní „ezo trend“, už dříve upozornil i on-line magazín Událostiextra.cz, který se tématu sebesoucitu a psychické odolnosti věnoval a odkazuje na další odborné zdroje.
Podstata je jednoduchá: kdo se k sobě dokáže chovat aspoň trochu férově, má větší šanci zvládnout krize bez sebedestrukce, přepáleného stresu a nekonečného pocitu selhání.
Soucit k sobě: psychická lékárnička, ne ezo hračka
Soucit a laskavost k sobě nejsou žádná cukrová vata pro „slabochy“, ale velmi konkrétní práce s tím, co se děje v hlavě i v těle. Biologie jede své – stresové hormony zrychlují tep, tuhnou svaly, myšlení se zužuje. Naopak pocity bezpečí a přijetí spouštějí opačné procesy: tělo se uvolní, mozek má prostor přemýšlet, ne jen panikařit.
Psychická rovina k tomu přidává vnitřní komentář, který rozhoduje, jestli se po chybě sami dorazíme, nebo se k sobě zachováme jako k člověku, který zrovna prochází náročným obdobím. Sociální rovina pak ukazuje, v jaké kultuře jsme vyrostli: někdo byl odmala veden k tomu, že „musí vydržet“, jiný měl štěstí na prostředí, kde se mohlo mluvit i o slabých chvílích.
Soucit se k nám zpravidla nehlásí, když se daří. Objevuje se ve chvílích, kdy jsme zranitelní – po konfliktu, při nemoci, vyčerpání nebo velkém průšvihu.
Pokud v tu chvíli uvnitř nastoupí jen vnitřní kat v taláru, který křičí „zase jsi to zkazil“, tělo i psychika jedou na doraz. Když místo toho zazní něco jako „nevyšlo to, ale dá se s tím pracovat“, dostáváme šanci situaci řešit, ne se v ní zabetonovat.
Emoce v tom nejsou nepřítel. Jsou to signály, které nám říkají, kde něco dlouhodobě nefunguje, kde jsme si naložili moc, nebo kde se už příliš dlouho přizpůsobujeme. Vědomý soucit k sobě neznamená ty signály umlčet, ale začít je číst – bez dramatu, zato s větší zodpovědností k vlastní hlavě.
Když v hlavě řve kritik a tělo už má dost
Většina lidí byla vychována v režimu „makej, nebreč, vydrž“. Emoce se měly zvládat, ideálně rychle a potichu. Výsledek? Mnozí umí perfektně fungovat pod tlakem, ale podstatně hůř rozpoznávají, kdy už to přesáhlo únosnou mez.
Základní krok k soucitu k sobě není žádný zázračný rituál, ale prosté všimnutí si, jak na sebe mluvíme. Zda v hlavě jede permanentně soudní tribunál, nebo jsme schopni si v těžké chvíli říct totéž, co bychom řekli dobrému příteli: „Je to náročné, ale nejsi kvůli tomu neschopný člověk. Co teď reálně můžeš udělat?“
Psychická pohoda nestojí na představě života bez problémů. Stojí na vědomí, že nejsme svými průšvihy – jsme lidé, kteří přes ně procházejí. Každý má určité vnitřní zdroje, ale ty se rozvíjejí právě tehdy, když se přestaneme bičovat za každé škobrtnutí.
V každodenním provozu – práci, rodině, účtech, nárocích okolí – mají emoce okamžitý dopad na chování i vztahy. Když je vnímáme jako signály, ne jako důkaz „slabosti“, můžeme reagovat věcněji. Soucit k sobě nedělá z problémů duhu a jednorožce. Jen nám pomáhá vidět je jako něco, co lze krok za krokem zvládnout, ne jako rozsudek „jsem k ničemu“.
Výzkumy psycholožky Kristin Neff o kterém informuje slovenský zdravotnický portál lekar.sk ukazují, že lidé, kteří k sobě dokážou přistupovat laskavěji, mívají méně úzkosti, méně depresivních propadů a kvalitnější vztahy. Americký terapeut Stanley Keleman popisuje, že ve stresu doslova „tuhneme jako led“ – tělo se stáhne, dech se zrychlí, jsme sevření. Jakmile přidáme soucit, reakce začne „tát“: místo křeče přichází větší pohyblivost, v hlavě vzniká prostor pro další možnost než jen útěk, útok nebo zmrznutí. Prakticky to znamená pár jednoduchých kroků: mluvit na sebe tak, jak bychom mluvili s člověkem, na kterém nám záleží. Připustit, že negativní emoce k životu patří – nejsou to důkazy slabosti, ale ukazatele, kde něco bolí. Chyby brát jako data, ne jako rozsudek nad vlastní hodnotou. A ano, někdy si dovolit říct „ne“, i když to okolí neocení potleskem.
Psychiatr Karel Nešpor ve své knižní publikaci připomíná, že pomoci může i krátké cvičení laskavé pozornosti: všimnout si něčeho, co se nám povedlo (třeba i maličkosti), v duchu popřát něco dobrého někomu blízkému, připomenout si, že chyby dělají všichni, a položit si otázku, co si z konkrétní situace můžeme odnést. Ne proto, abychom si ji donekonečna přehrávali, ale aby se z ní stala zkušenost, ne jen stigma.
Sebesoucit v době výkonu: co nám nikdo neřekl
O sebesoucitu se dnes hodně mluví v rovině psychiky, méně už v širším kontextu. Jenže to, jak k sobě přistupujeme, není oddělené od prostředí, ve kterém žijeme.
V době, kdy aplikace měří kroky, e-maily rychlost odpovědi a sociální sítě lajky, je být k sobě laskavý spíš malý čin odporu než samozřejmost.
První přehlížená oblast je digitální svět. Po náročném dni se „odměníme“ dalším hodinovým scrollováním, během kterého nám algoritmy servírují cizí úspěchy, dokonalá těla a výkony. Mozek si z toho vezme jednoduché poselství: „Měl bys víc.“ Sebesoucit v praxi může vypadat mnohem nudněji, ale účinněji – třeba nastaveným limitem na sociální sítě, vědomou pauzou od zpráv nebo tím, že si před spaním místo telefonu opravdu otevřeme knihu.
Druhá zapomenutá rovina je pracovní. Mnoho firem mluví o „well-beingu“, ale zároveň od lidí očekává, že budou pořád k dispozici, pružní a nad rámec.
Laskavost k sobě v práci neznamená rezignaci, ale ochotu mluvit o hranicích. Přiznat si, kolik toho zvládneme dlouhodobě, ne jen v jednorázovém zátahu. Umět říct „tohle už je nad moje kapacity“ není drzost, ale prevence vyhoření – a dlouhodobě i cesta k lepším výkonům, ne k horším.
Třetí důležitá oblast je výchova a vztahy. Jestli chceme, aby další generace uměla pracovat se svými emocemi lépe než my, nestačí jim říkat „buď v pohodě“.
Děti si všímají toho, jak dospělí mluví sami o sobě: zda se jen shazují, nebo si umí přiznat chybu bez dramat, omluvit se, ale zároveň se nenechat ušlapat. Sebesoucit se pak stává něčím, co se přirozeně předává dál – ne teorií, ale živým příkladem.
A nakonec česká specialita: humor a ironie. Jsou skvělým ochranným štítem, pomáhají odlehčit těžké situace, ale umí být i způsobem, jak se sobě vyhnout. Rozdíl je v tom, jestli si zlehčujeme realitu, abychom ji zvládli, nebo sami sebe, abychom nic necítili. Sebesoucit neznamená vzdát se ironie – spíš ji použít tak, aby byla na naší straně, ne proti nám.
Ve světě, kde se cení výkon, rychlost a tvrdost, je laskavost k sobě snadno považovaná za slabinu.
Ve skutečnosti je to jedna z mála dovedností, která nás dlouhodobě drží nad vodou. Neudělá z života pohádku, ale dá mu pevnější kostru: dokážeme si přiznat, co nezvládáme, postarat se o sebe dřív, než nás tělo i psychika vypnou, a v krizi se neobviňovat, ale hledat další krok. A to je v dnešní realitě možná větší výkon než cokoliv, co za nás změří jakákoli aplikace.
_________________
Použité zdroje: Událostiextra.cz, lekar.sk
