Článek
Konec druhé světové války v Evropě neznamenal, že všichni lidé odpovědní za nacistické zločiny okamžitě stanuli před soudem.
Část představitelů SS zahynula, jiní byli dopadeni během prvních poválečných měsíců, ale mnoha pachatelům pomohl chaos rozvrácené Evropy, falešné dokumenty i sítě umožňující útěk do zahraničí. S nástupem studené války navíc západní zpravodajské služby v některých případech upřednostnily informace o Sovětském svazu před důsledným stíháním lidí zatížených nacistickou minulostí. Výsledkem byly příběhy, které pokračovaly dlouhá desetiletí po pádu Hitlerova režimu.
Tři jména ukazují rozdílnost těchto osudů mimořádně ostře. Adolf Eichmann se ukryl v Argentině, než jej vypátrala izraelská rozvědka. Klaus Barbie dokázal po válce pracovat pro americkou kontrarozvědku, následně žil pod jinou identitou v Bolívii a před francouzský soud se dostal až po desetiletích. Josef Mengele utekl do Jižní Ameriky a spravedlnosti se vyhýbal až do smrti. Každý z nich skončil jinak, společné však měli jedno: poválečný svět jim poskytl mnohem více času na svobodě, než si jejich oběti dokázaly představit.
Adolf Eichmann: z Buenos Aires přímo před izraelský soud
Adolf Eichmann patřil k hlavním organizátorům deportací evropských Židů do ghett a vyhlazovacích táborů. Po válce se skrýval v Německu a nakonec uprchl do Argentiny, kde žil pod jménem Ricardo Klement. Jeho stopu se podařilo postupně odhalit a 11. května 1960 jej příslušníci Mossadu zadrželi poblíž jeho bydliště v Buenos Aires. Podrobnosti jeho dopadení a následného procesu dokumentuje Yad Vashem. Argentina proti tajné operaci protestovala, Eichmann už však byl dopraven do Izraele a čekal jej proces, který sledoval celý svět.
Soud začal v Jeruzalémě v dubnu 1961. Před tribunálem nevystupoval jen člověk obžalovaný z konkrétních činů; veřejnost poprvé v takovém rozsahu slyšela výpovědi přeživších holokaustu přímo v soudní síni a prostřednictvím televizního přenosu. Eichmann se snažil svou odpovědnost prezentovat jako plnění rozkazů a součást státní byrokracie, soud však jeho obhajobu odmítl.
V prosinci 1961 byl odsouzen k trestu smrti, odvolání neuspělo a v noci z 31. května na 1. června 1962 byl oběšen. Jeho tělo bylo zpopelněno a popel rozptýlen mimo izraelské teritoriální vody.
Eichmannův proces měl význam daleko za hranicemi samotného rozsudku. Přenesl holokaust z archivů a prvních poválečných procesů přímo před světovou veřejnost a dal obětem prostor popsat mechanismus pronásledování vlastními slovy. Zároveň připomněl, že člověk stojící za deportacemi statisíců lidí nemusel po válce vypadat jako hledaný válečný zločinec.
V Argentině několik let pracoval, žil s rodinou a pohyboval se ve společnosti, zatímco po něm na jiném kontinentu stále pátrali.
Klaus Barbie: Američané ho využili, Francie ho soudila až po desetiletích
Klaus Barbie působil během okupace jako šéf gestapa v Lyonu a stal se známým brutalitou vůči francouzskému odboji i Židům. Po válce ale následoval jeden z nejkontroverznějších příběhů nacistického uprchlíka. Americký Counter-Intelligence Corps jej v roce 1947 místo vydání Francii využil jako informátora při získávání údajů o komunistech a sovětských aktivitách. Podle United States Holocaust Memorial Museum mu americká kontrarozvědka později pomohla opustit Evropu a dostat se do Jižní Ameriky. Ve Francii byl přitom už tehdy hledán kvůli válečným zločinům.
V Bolívii žil pod jménem Klaus Altmann, získal občanství a pohyboval se v obchodních i politických kruzích. Jeho skutečná identita byla veřejně odhalena na počátku sedmdesátých let, k vydání však došlo až v roce 1983. Ve Francii čelil procesu kvůli zločinům proti lidskosti, včetně podílu na deportaci židovských dětí z Izieu.
V roce 1987 byl odsouzen na doživotí. Muž, který dokázal téměř čtyři desetiletí unikat francouzské justici, nakonec zemřel v září 1991 ve vězení v Lyonu.
Josef Mengele: muž z Osvětimi před soud nikdy nepřišel
Nejznámějším příkladem nacistického pachatele, kterého justice nedostihla, zůstává Josef Mengele. Jako lékař SS v Auschwitz-Birkenau se účastnil selekcí vězňů a prováděl kruté experimenty, zvláštní pozornost věnoval dvojčatům, dětem a lidem s tělesnými odlišnostmi. Po válce se mu podařilo vyhnout dopadení a v roce 1949 odjel do Argentiny. Později se přesunul do Paraguaye a nakonec do Brazílie. Jeho působení v Auschwitz i poválečný útěk shrnuje Auschwitz-Birkenau Memorial and Museum.
Mengele poslední roky života strávil pod falešnými identitami a s pomocí lidí, kteří věděli, koho ukrývají.
V únoru 1979 při koupání u brazilského pobřeží utrpěl zdravotní příhodu a utopil se. Teprve v roce 1985 byly poblíž São Paula exhumovány ostatky muže pohřbeného pod cizím jménem a forenzní specialisté dospěli k závěru, že patří Mengelemu; pozdější analýza DNA toto určení potvrdila. Jeden z nejhledanějších nacistických zločinců tak zemřel, aniž by jediný den strávil před soudem za činy spáchané v Osvětimi.
Osudy Eichmanna, Barbieho a Mengeleho nakonec tvoří tři odlišné konce stejného poválečného příběhu. Jeden byl vypátrán, odsouzen a popraven. Druhý desetiletí těžil z ochrany a politických vazeb, než jej dostihlo doživotí. Třetí zmizel natolik úspěšně, že spravedlnosti unikl úplně. Jejich příběhy proto nejsou jen kronikou pátrání po nacistech. Ukazují také selhání institucí, kompromisy studené války a cenu každého roku, během něhož mohli lidé odpovědní za masové vraždění žít pod cizím jménem obyčejný život. Norimberk nacistické zločiny pojmenoval, ale dějiny poválečné spravedlnosti tím neskončily. U některých pachatelů začal skutečný boj o odpovědnost teprve ve chvíli, kdy už válka dávno patřila minulosti.
