Tvrdil, že předpověděl pád Říma. Pak proti němu svědčil přítel

často uváděný také jako Eugenio de Torralba, nebyl smyšlenou postavou z okultního románu. Real Academia de la Historia jej eviduje jako skutečného lékaře a člověka spojeného s okultismem, jehož život zasáhl do prostředí renesančních dvorů, církevní politiky i španělské inkvizice. Právě tam však končí pevná půda základních životopisných údajů a začíná oblast výpovědí, obvinění a pozdějších literárních úprav.

Nejistota se týká už jeho narození a smrti. Akademická databáze dnes uvádí Dezu v provincii Soria kolem roku 1460 a úmrtí ve Valladolidu nebo Medině de Rioseco přibližně roku 1538, zatímco starší literatura opakovala Cuencu a rok 1485. Přesné datum proto nelze poctivě vydávat za nesporné a stejně zavádějící je tvrzení, že po roce 1531 zmizel beze stopy.

Jistější je profesní dráha. Torralba se pohyboval mezi Itálií a Španělskem, pracoval jako lékař a získal přístup k lidem z dvorských i církevních kruhů. V roce 1526 byl určen k doprovodu císařovny Isabely Portugalské při její cestě do Španělska a následujícího roku vstoupil do služeb ovdovělé královny Eleonory Habsburské. Jeho příběh tedy nezačíná u kouře nad magickým kruhem, nýbrž u vzdělaného muže s kontakty v nejvyšších patrech tehdejší společnosti.

Podle životopisu španělské akademie byl Torralba synem správce ve službách hraběte z Medinaceli. Začal studovat v Salamance a ještě jako mladík odešel do Itálie v okruhu Francesca Soderiniho, pozdějšího kardinála a výrazného aktéra církevní politiky. Pobyt na Apeninském poloostrově mu otevřel svět filozofie, medicíny i názorů, které mohly být z pohledu náboženských autorit nebezpečné.

Řím počátku 16. století nebyl jen centrem katolické církve. Setkávali se v něm diplomaté, lékaři, učenci, astrologové i lidé, kteří hledali skryté síly přírody nebo se pokoušeli vykládat budoucnost. Torralbův zájem o astrologii a rituální magii je v pramenech zachycen, podstatná část barvitých podrobností však pochází až z inkvizičního řízení. To je důležitý rozdíl: soudní výpověď dokládá, co člověk řekl nebo z čeho byl obviněn, nikoli pravdivost nadpřirozeného jevu. Ústřední postavou jeho vyprávění byl duch jménem Zaquiel, v pramenech zapisovaný rovněž jako Zequiel či Izaquiel. Torralba jej popisoval jako bytost, která mu sdělovala skryté zprávy, znala minulost i budoucnost a mohla jej doprovázet na neobyčejných cestách. Historicky doložené je Torralbovo tvrzení o takovém průvodci; existence ducha doložena není.

Také označení „nekromant“ vyžaduje opatrnost.

Torralba čelil obvinění z nigromancie a v dějinách se z něj stal vzor učeného mága, žádný spolehlivý pramen však nepotvrzuje, že by skutečně vyvolával duše zemřelých, zhmotňoval je z obřadního kouře nebo s nimi prokazatelně rozmlouval.

Podrobnosti tohoto druhu patří do moderních popularizačních převyprávění, nikoli mezi ověřená fakta jeho života.

Největší proslulost mu přinesly domnělé předpovědi politických událostí. Doktorská práce uložená na Univerzitě v São Paulu, která pracuje s opisem procesu v Portugalské národní knihovně, uvádí Torralbovu výpověď, podle níž mu duch předpověděl smrt Ferdinanda Aragonského, povstání kastilských komunérů a vyplenění Říma. Nejde však o tři nezávisle ověřená proroctví, nýbrž o tři tvrzení zaznamenaná při vyšetřování.

Takové zprávy mohly na renesančním dvoře působit mimořádně přesvědčivě. Politické informace putovaly mezi městy prostřednictvím poslů a dopisů, jejich šíření trvalo a člověk se sítí kontaktů mohl někdy vědět víc než jeho okolí. Schopnost přinést zprávu brzy se pak snadno měnila v pověst jasnozřivce, zejména pokud posluchači znali výsledek, ale nikoli cestu, kterou se informace dostala k vypravěči.

Ve zpřístupněných pramenech chybí nezávislý, bezpečně datovaný záznam, který by dokazoval, že Torralba konkrétní událost přesně a veřejně oznámil ještě předtím, než nastala. Proto nelze napsat, že „předpověděl Evropu“, pokud se současně nevysvětlí, že to tvrdil on sám v procesu. Stejně nedoložená je představa, že jeho údajná včasná zpráva poskytla Španělsku výhodu nad ostatními mocnostmi.

Vyplenění Říma samo o sobě žádnou legendou není. Město 6. května 1527 napadlo vojsko císaře Karla V. a následovalo rozsáhlé násilí, rabování i kulturní rozvrat; chronologie Metropolitního muzea umění připomíná týden ničení a odchod řady umělců do bezpečnějších center. Smrt velitele Karla Bourbonského a ústup papeže Klementa VII. do Andělského hradu patří k doloženým událostem onoho dne.

Torralba ovšem tvrdil něco mnohem pozoruhodnějšího. Podle záznamu měl Zaquiel nabídnout, že jej z Valladolidu dopraví do Říma a ještě téže noci vrátí zpět.

Lékař vypovídal o sukovité holi, zavřených očích, temném oblaku, prudkém světle a příchodu k Torre di Nona, odkud měl sledovat útok na město. To je obsah jeho vyprávění, nikoli popis události potvrzené dalším očitým svědkem.

Už Juan Antonio Llorente, někdejší tajemník inkvizice a pozdější autor jejích kritických dějin, upozornil, že zázračné části příběhu stály pouze na Torralbových přiznáních a na výpovědích lidí, kterým své zážitky vyprávěl. Jeho historická práce ve veřejné digitální edici navíc zaznamenává, že v opakovaných výpovědích jmenoval převážně již mrtvé osoby. Možnost nezávislé kontroly tak byla mizivá už v době procesu.

O téměř devět desetiletí později vtiskl příhodě nesmrtelnou podobu Miguel de Cervantes. Ve 41. kapitole druhého dílu Dona Quijota připomněl licenciáta Torralbu během žertovné scény s dřevěným koněm Clavileñem: ďáblové jej podle románového podání nesli vzduchem na holi, aby spatřil útok na Řím.

Literární citace dokládá, že příběh už tehdy koloval a byl čtenářům srozumitelný, nikoli že se let skutečně odehrál.

Cervantes navíc uvádí cestu v délce dvanácti hodin a návrat do Madridu, zatímco jiné verze pracují s Valladolidem a mnohem kratším časem.

Proměnlivé místo i trvání cesty ukazují, jak se historické jádro přetvářelo při dalším vyprávění. Právě drobné posuny jsou charakteristickým znamením legendy, která už nežije podle soudního spisu, ale podle potřeb autora a publika.

Torralba pronikl do literatury ještě před Cervantesem. Odborná studie zveřejněná Bibliotekou Virtual Miguel de Cervantes připomíná jeho další proměny a ukazuje, jak z historické osoby vznikala symbolická postava; v 19. století ji Ramón de Campoamor přetvořil podle otázek vlastní doby.

Mezi procesem a romantickou básní tak neleží nepřerušený životopis, ale několik vrstev literární interpretace.

Výstižně to shrnuje také Instituto Cervantes ve svém medailonu Torralby: po inkvizičním řízení si vyprávění stále více přivlastňovala fantazie. Historik proto musí postupovat opačným směrem než legenda. Místo přidávání barev odděluje to, co lze doložit, od toho, co bylo řečeno pod tlakem, převzato z doslechu nebo dopsáno pozdějšími autory.

Torralbu lze oprávněně označit za jednu z nejznámějších postav španělské učené magie, nikoli však za prokazatelně nejmocnějšího věštce své země. Neexistuje měřítko, podle něhož by takový titul bylo možné ověřit, a dochované dokumenty nepotvrzují nadpřirozené schopnosti.

Jeho skutečný význam spočívá v tom, že se na jediném osudu protínají medicína, dvorská informační síť, náboženská podezření, soudní moc a literatura.

Inkviziční fáze příběhu začala na přelomu let 1527 a 1528. Výzkum citující procesní kodex uvádí, že v lednu 1528 podal žalobu žalobce tribunálu v Cuence Martín Sánchez de Santander a Torralba čelil mimo jiné obviněním z nigromancie a rouhání. Před soudem se neřešil pouze Zaquiel, ale také údajné náboženské výroky z lékařova pobytu v Itálii. Do spisu vstoupil i Diego de Zúñiga, muž, kterého starší literatura popisuje jako Torralbova důvěrného přítele. Svědčil o podivných znacích na lístku spojeném s karetní hrou a o údajném použití netopýří krve. Akademická práce současně upozorňuje na detail přímo z protokolu: Zúñiga si po osmi či devíti letech přesně nepamatoval, co mu Torralba o jednom ze symbolů řekl. Jeho výpověď je tedy historickým dokladem podezření, ne bezchybným záznamem dávné události.

Pozdější historická podání označila Zúñigu přímo za udavače, který přivedl starého druha před inkvizici. Jisté je, že oba muži se znali, sdíleli zkušenosti z Itálie a že Zúñigovo svědectví Torralbu zatěžovalo. Soukromé rozhovory a společné zážitky se jeho prostřednictvím změnily v materiál, s nímž mohl tribunál pracovat proti obviněnému. Právě zde se lákavý příběh o zrádném přátelství rozchází s přísně doloženou historií. Slovo zrada může vystihovat Torralbovu situaci lidsky, protože proti němu promluvil někdo blízký, ale nevysvětluje Zúñigovu motivaci. Tu prameny neodhalují a redakční text ji nesmí doplnit psychologickým výmyslem.

Řízení trvalo několik let a jeho podoba byla tvrdá. Llorenteho zpracování uvádí, že když se soudci neshodli, obrátili se na nejvyšší inkviziční radu; ta nařídila mučení v míře odpovídající Torralbovu věku a postavení, aby vyšetřovatelé zjistili, zda ducha považoval za zlého a zda s ním uzavřel smlouvu. Tvrzení, že byl jednoduše mučen tak dlouho, dokud nepřiznal předem určenou verzi, je však zkratka, která stírá složitější průběh výslechů.

Dne 6. března 1531 byl Torralba odsouzen k veřejnému smíření s církví, vězení a nošení kajícného oděvu; součástí trestu byl rovněž zákaz dalšího kontaktu se Zaquielem. Později získal milost a znovu působil jako lékař admirála Kastilie Fadriqua Enríqueze. Jeho doložitelný život proto rozsudkem neskončil, ačkoli právě soudní léta později zastínila téměř všechno ostatní.

Torralbův proces nepotvrzuje existenci ducha, let nad Evropou ani schopnost vidět budoucnost. Potvrzuje však, že vzdělaný lékař mohl v renesanční společnosti spojovat svou pověst s astrologií a magií a že soud byl připraven taková slova zkoumat jako závažné ohrožení víry.

Nejbolestnější část příběhu nepřichází ze záhrobí, ale od živého člověka. Výpověď známého, který sdílel část Torralbovy minulosti, dostala v uzavřeném řízení váhu, jejíž důsledky už obviněný nemohl ovládat.

Lékař tvrdil, že zná osudy králů, povstání i pád velkého města. Vlastní zatčení mu však žádné spolehlivé proroctví neodvrátilo a historik dnes nedokáže zjistit, co z jeho slov byla víra, co sebeprezentace a co odpověď člověka sevřeného vyšetřováním. Mučení zanechává v každém přiznání trhlinu, kterou nelze po staletích zacelit jistotou. Jestli Torralba svému duchovi věřil, vědomě budoval pověst, nebo postupně měnil výpovědi pod tlakem, zůstává otevřenou otázkou.

Literatura uchovala jeho jméno, ale zároveň překryla lékaře obrazem muže letícího na holi těsně kolem Měsíce. Odpovědné vyprávění mu dnes nemůže vrátit hlas, může mu však vrátit hranici mezi životem, obžalobou a bájí.

Na Eugenia de Torralbu proto není nejděsivější to, že měl hovořit s duchem. Mnohem tíživější je vědomí, jak snadno může lidský osud zmizet pod nánosem cizích výpovědí, vynucených odpovědí a příběhu, který se po staletí vypráví lépe než pravda.