Článek
32. díl - cíle
Derek Muller, autor výukových videí pro fyziku, popisuje v The most persistent myth in Education nejtrvalejší mýtus současnosti spočívá ve mylném významu důležitosti technologií použitých ve vzdělávání. V tomto mýtu nejde jen o kritiku „učebních stylů“, ale o opakující se omyl ve vzdělávání. Tím je přesvědčení, že nová technologie sama o sobě způsobí revoluci ve vzdělávání. Historie ukazuje, že tento slib se objevuje znovu a znovu – a znovu se nenaplňuje.
V různých obdobích byla „spásnou technologií“ vždy jiná inovace: rozhlas, film, televize, počítače, internet a dnes umělá inteligence. Vždy se objevovala stejná očekávání: že technologie zpřístupní vzdělání všem, nahradí učitele, individualizuje výuku a zásadně zlepší výsledky žáků. Společným jmenovatelem těchto představ je víra, že problém vzdělávání je především technický proces, a že jej lze vyřešit vhodným nástrojem, či lépe řečeno, jeho vhodným použitím.
Historická zkušenost však ukazuje opak. Žádná z těchto technologií sama o sobě vzdělávání nezrevolucionalizovala; děti na celém světě stále sedí ve třídě a jsou vedeny učitelem. Technologie není zbytečná, ale míjí podstatu učení. Učení není primárně technologický proces, ale proces kognitivní, kulturní a sociální. Vyžaduje strukturu, vedení, jazyk, zpětnou vazbu a postupné budování porozumění. Technologie může tento proces podporovat, ale nemůže ho nahradit.
Proč tyto představy vznikají a opakovaně selhávají? Lidé se neučí izolovaně, ale v interakci s druhými: prostřednictvím vysvětlování, emocí, zpětné vazby, vytvářením sdílených významů, opravování chyb a radosti ze společného porozumění. Právě tento sociální rozměr je nenahraditelný.
Bohužel jsme se z historických selhání nepoučili. Vytváříme standardy konektivity škol, dítě dostává do ruky tablet dříve, než je schopné držet pastelku; ve škole místo dialogu s učitelem jej dle doporučení MŠMT/NPI učitele mají učit, jak se správně zeptat AI.
Místo vlastního úsilí, což je původní význam slova studium, se řeší technika vzdělávání, přičemž je dominantní snaha řešit problémy vzdělávání zjednodušeně – hledáním jednoho univerzálního řešení - spojením RVP a technologií. Stejně jako mýtus učebních stylů slibuje jednoduché přizpůsobení výuky jednotlivci, i technologické naděje slibují jednoduchou transformaci celého systému. V obou případech jde o přitažlivou, ale mylnou zkratku.
Bohužel to vše bere čas a energii, a odklání pozornost od toho, co je pro učení skutečně podstatné: od obsahu, od práce učitele, od systematického vedení žáků a od postupného rozvoje jejich schopností. Místo toho se investuje do nástrojů, které samy o sobě nemohou problém vyřešit. Technologie tak často vytváří pouze iluzi změny, zatímco základní struktura výuky zůstává po desetiletí neřešena.
Technologie může tento proces učení obča podporovat, ale nemůže ho nahradit. Nemůže převzít roli učitele jako odborníka a člověka, jako toho, který reprezentuje tradici, strukturuje poznání, reaguje na neporozumění a vede žáka krok za krokem vpřed. Technologie nemůže nahradit ani třídu jako prostor, kde se učení odehrává v živé interakci.
Systém školství, resp. vzdělávání opakovaně podléhá cyklu nadšení z novinek, které slibují rychlé řešení, ale selhávají, protože nerespektují povahu učení – zejména jeho sociální charakter. Skutečná změna nevzniká zavedením nové technologie, ale pochopením toho, jak lidé skutečně poznávají, myslí a učí se spolu s druhými.
Že selže rodič, je možné omluvit, bojuje s marketingem obrovských technologických firem. Že selže stát, je neomluvitelné.
Jednou větou: Každá nová technologie slibuje revoluci ve vzdělávání, ale žádná ji nepřinese, pokud nepochopíme, že učení je především sociální proces, nikoli technický problém.
Zdroj:
