Článek
31. díl - cíle
Význam slov nevzniká z jejich přesné definice, ale z jejich užití v konkrétních situacích. Jazyk není matematický systém, ale živý nástroj sociální koordinace, který umožňuje sdílet významy, emoce a zkušenosti. Právě tato vágnost není slabinou, ale evoluční výhodou – umožňuje flexibilitu, adaptaci a tvořivost.
Evoluční výzkumy navíc ukazují, že jazyk vznikl z ještě méně přesných forem komunikace, které byly založeny na rytmu, intonaci a zpěvu. Tyto formy byly schopny přenášet význam bez nutnosti přesné referenční struktury a sloužily především k udržování sociálních vazeb (Patel 2008; Ravignani et al. 2018). Jazyk tedy nevznikl jako systém přesných definic, ale jako systém sdíleného významu.
V tomto světle je třeba kriticky nahlížet na současné kurikulární dokumenty, zejména RVP ZV, které implicitně usilují o vytvoření jednotného, univerzálního jazyka vzdělávání. RVP operuje s pojmy jako „kompetence“, „očekávané výstupy“ či „výsledky učení“, které mají sloužit jako společný referenční rámec pro všechny školy a všechny věkové skupiny. Problém však spočívá v tom, že tyto pojmy jsou formulovány na vysoké úrovni abstrakce a používají se bez pevného ukotvení v konkrétním obsahu. Výsledkem není přesnost, ale právě naopak – vysoká míra interpretační vágnosti.
Tato vágnost však není produktivní v tom smyslu, jak ji chápe lingvistika. Nejde o přirozenou flexibilitu významu v komunikaci, ale o institucionální neurčitost, která znemožňuje jednotnou interpretaci. Jinými slovy: zatímco přirozený jazyk je vágní, ale funkční, kurikulární jazyk RVP je vágní a zároveň normativní – a právě tato kombinace je problematická.
Z didaktického hlediska tento stav vede k zásadnímu rozporu. Výuka vyžaduje propojení obsahu a jeho didaktické transformace. Učitel potřebuje vědět, co přesně má žáka naučit, aby mohl zvolit odpovídající postupy. Pokud je jazyk kurikula příliš obecný, přenáší se interpretace plně na učitele. To vede k fragmentaci systému, protože každý učitel si „překládá“ kurikulární jazyk do své vlastní praxe.
Kvalitní výuka je založena na jasnosti, strukturovanosti a srozumitelnosti. Vágní formulace cílů tyto vlastnosti oslabují. Nejvyšší efekt na učení mají právě jasné instrukce, explicitní vedení a konkrétní zpětná vazba. Tyto prvky však předpokládají existenci jednoznačně definovaného obsahu, nikoli pouze obecného jazyka kompetencí.
Z kurikulární perspektivy je klíčový i argument Kliemeho, kteří ukazují, že kompetence mohou fungovat pouze tehdy, pokud jsou ukotveny v konkrétních standardech výkonu. Bez tohoto ukotvení zůstávají abstraktní a obtížně operacionalizovatelné. Vzdělávání je vždy jednotou obsahu a schopnosti – nelze rozvíjet schopnosti bez práce s konkrétním učivem.
RVP ZV se tak dostává do paradoxní situace. Na jedné straně se snaží vytvořit jednotný jazyk vzdělávání, který by byl společný pro všechny školy. Na druhé straně tento jazyk není navázán na nic dostatečně konkrétního, aby zajistil skutečnou jednotu. Výsledkem je systém, který je formálně sjednocen, ale prakticky fragmentovaný a nefunkční. Nápad zachránit RVP přidáním učiva do modelových ŠVP nepomůže; modelové ŠVP - předmětový, integrovaný, tematický jsou jen doporučené, nemohou hrát roli závazného normativního dokumentu. Krom toho jsou přes modrou barvu zcela nepoužitelné.
Tento paradox lze shrnout následovně: jazyk kurikula je vágní, přitom vyžaduje normativnost; výuka vyžaduje konkrétní učební plán se stabilní a dostatečně vysokou hodinovou dotací v páteřních předmětech, ale tu nedostává.
Z evolučního i lingvistického hlediska je tento stav nejen problematický, ale katastrofální. Vágnost jazyka v klíčovém dokumentu sloužícím jako vzor školám nemůže nikdy fungovat; intuice lidí ze školství je naprosto správná. Vágnost přirozeného jazyka funguje pouze tehdy, pokud je zasazena do sdíleného kontextu a praxe. Pokud je však použita jako základ normativního systému bez tohoto kontextu, vede k disonanci a nesouladu.
Autoři RVP ZV se snažili vytvořit jednotný jazyk vzdělávání, ale opomenuli, že jazyk bez pevného obsahu nemůže plnit řídicí funkci. Vágnost, která je v přirozené komunikaci výhodou, se v kurikulu stává zdrojem nejistoty a fragmentace.
S vágností jazyka je třeba počítat. Skutečným řešením proto není odstranění vágnosti, ale její správné ukotvení – tedy propojení obecného jazyka školní praxe s konkrétním obsahem, opětovné vybudování struktury výuky a urychlené sestavení učebnic dle nejlepší pedagogické praxe.
Jak by řekl Kant: „Myšlenky bez obsahu jsou prázdné, názory bez pojmu slepé.“
