Článek
(…) Učitelům se také říkalo odříkávači osnov. V 90. letech to ale některým učitelům a školám přestalo stačit a zkoušeli to jinak ZŠ Londýnská, Malíka, Táborská ..... V roce 1992 vznikla organizace PAU z iniciativy legendárního učitele Standy Červenky a dalších. Začali jsme se scházet, vyměňovat si zkušenosti, pořádala se celostátní setkání s dílnami učitelů z praxe. Někde tam vznikla myšlenka, aby si tyto školy mohly samy napsat svůj vlastní vzdělávací program. No tak se šlo na MŠMT s přáním, aby stanovilo jasně dané standardy vědomostí a dovedností po každé třídě a ty školy si podle nich budou tvořit svoje vzdělávací programy. Tehdejšímu ministrovi Eduardu Zemanovi se to zalíbilo, jenže začal prosazovat myšlenku, že to budou dělat všechny školy a povinně. Marně mu a dalším mnozí a mnohokrát říkali, že to není dobrý nápad, že to je přímo blbý nápad. Tohle bylo jenom pro připravené školy, které to chtěly dělat. Varovali jsme, že v nepřipravené škole to působí katastrofu a výsledkem bude formální dokument. Jenže to už nikdo neposlouchal.
///
Jádro vyprávění je historicky velmi dobře doložitelné, ale poslední část o Eduardu Zemanovi je třeba formuloval opatrněji. Navíc se ukazuje jedna důležitá věc: myšlenka „stát stanoví společný standard a inovativní školy si vytvoří vlastní program“ existovala prokazatelně už v první polovině 90. let. Teprve později se z možnosti a experimentu stal celostátní povinný systém.
PAU a Stanislav Červenka – potvrzeno
Nejnovější studie Dany Kasperové, Tomáše Kaspera a Petry Rakoušové v časopise Pedagogika (2026), založená mimo jiné na dosud nezpracovaných archivech PAU, charakterizuje Přátele angažovaného učení (PAU) přímo jako aktéra „vnitřní školské reformy“ neboli reformy školy zdola. Organizace vznikla roku 1992 a mezi její zakladatele patřil Stanislav Červenka; významnou osobností se stal také Ondřej Hausenblas.
Červenka byl tehdy učitelem na SOU v Železné Rudě. Jeho Angažované učení vyšlo roku 1992 a dobová Pedagogika jej už v roce 1993 představovala jako spolutvůrce „značně rozšířeného hnutí učitelů Přátelé angažovaného učení“. Velmi pěkně to potvrzuje i vzpomínka Jany Hrubé: Červenka podle ní zveřejnil výzvu, aby se sešli „učitelé, kteří chtějí učit jinak“; následovalo setkání v Muzeu Komenského, vytvořila se kolem něj větší skupina a Miluše Havlínová jej následně přivedla do NEMES. Hrubá výslovně popisuje propojení praktikujících učitelů s akademiky a společné dílny.
Lze tedy opravdu napsat, že na začátku 90. let se část učitelů rozhodla, že nebude čekat na reformu shora a začali měnit školu sami. V roce 1992 vznikli z iniciativy Stanislava Červenky a dalších Přátelé angažovaného učení (PAU). Učitelé se scházeli, předávali si zkušenosti a prostřednictvím dílen a celostátních setkání šířili nové způsoby práce. Šlo výslovně o „reformu zdola“.
Ještě důležitější je rok 1994: „individuální projekty škol“
Tady se popis vzpomínky pana Broma dostává na velmi pevnou půdu. V okruhu NEMES/PAU vyšla roku 1994 publikace: Miluše Havlínová (ed.) a kol.: Jak měnit a rozvíjet vlastní školu? O individuálních projektech škol. Praha: Strom, 1994. Mezi autory byl právě Stanislav Červenka.
A formulace na obálce je z dnešního pohledu pozoruhodná. Škola má vycházet z vlastních „podmínek, možností, potřeb“, ze své „jedinečnosti a totožnosti“ a společně vytvořenou představu dát na papír jako písemný projekt školy. To už je zřetelný předchůdce filozofie ŠVP, byť ještě nejde o dnešní ŠVP v právním smyslu.
A současně skutečně vznikala myšlenka: autonomie škol + společný státní standard. NEMES se v první polovině 90. let přímo zabývalo standardy vzdělávání. Bibliografie nové historické studie uvádí například: Hausenblas, O. et al. (1994): Standardy na 2. stupni základních škol očima učitelů: 2. část projektu NEMES o standardech na základních školách. Příspěvek k rozvinutí diskuse o standardech vzdělávání pro Českou republiku.
A v roce 1995 skutečně MŠMT vydalo Standard základního vzdělávání, č. j. 20 819/95-26. Dokument říkal, že při „zvyšování autonomie škol a žádoucí svobodné, tvořivé práci učitelů“ musí stát současně zajistit společné vzdělávací cíle a „klíčové, neopomenutelné vzdělávací obsahy“. Přesněji řečeno: standard má být kritériem pro posuzování vzdělávacích programů a jejich tvůrce zavazuje zahrnout cíle i kmenové učivo. Dokonce počítal s evaluací výsledků v uzlových bodech, zejména v 5. a 9. ročníku: Tyto evaluační nástroje by měly sledovat jak poznatkovou, tak kompetenční a postojovou stránku základního vzdělávání žáka, a to především v uzlových bodech jeho vzdělávací dráhy (zejména 5. a 9. ročník). (V roce 1995 založil pan Šteffl společnost Scio na testování.)
Tedy již v polovině 90. let existoval model, který navrhoval: státní standard + závazné kmenové učivo + společné výstupy/evaluace
↓
pluralita vzdělávacích programů
↓
metodická autonomie škol a učitelů.
Proto byly pravděpodobně v roku 1996 do původních tradičních osnov vloženy společné cíle - očekávané výstupy, zůstalo závazné a rozšiřující obsahové jádro a vznikl první standard základního vzdělání, zatímco školy měly mít prostor vytvářet vlastní vzdělávací programy a volit vlastní cesty k jeho dosažení.
Eduard Zeman nastoupil na MŠMT v roce 1998. Už vládní Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy z roku 1999 říká poměrně jednoznačně, že ministerstvo připraví RVP, které budou pouze obecné a vytvoří prostor pro „autonomní specifikaci obsahu a rozsahu, specifické zaměření, případně specifickou organizaci vzdělávání v rámci školy“. Současně vláda oznámila, že MŠMT předloží RVP ZV k veřejné diskusi v roce 2000.
Za Zemanova ministerského období také vznikla Bílá kniha (2001). Právě ta už koncipovala dvouúrovňové kurikulum jako celostátní systém, nikoli jako výjimku pro několik experimentálních škol.
Eduard Zeman v dubnu 2001 společně s ředitelem VÚP Jaroslavem Jeřábkem veřejně představoval připravovaný Rámcový vzdělávací program. Pozdější školský zákon z roku 2004 tento princip právně zakotvil a od školního roku 2007/2008 začalo povinné zavádění ŠVP.
V tu chvíli přestalo jít o „reformu zdola“, a s problémy se potýkáme dodnes. V roce 1995 bylo v podstatě hotovo a mohlo se pilotovat na experimentálních školách. Běh událostí se však zrychlil kvůli vstupu ČR do EU a tím, že se terminologie a reforma začala komplikovat přejímáním z mezinárodního diskursu. Dodnes toto „experimentování“ není u konce; bohužel kvůli dotacím z OP JAK.
Souhrnem:
Kořeny současných problémů s RVP/ŠVP skutečně můžeme hledat v reformním hnutí počátku 90. let. Inovativní učitelé a školy neusilovali jednoduše o zrušení státního kurikula. V prostředí NEMES a PAU se současně rozvíjely dvě myšlenky: autonomie školy při tvorbě vlastního vzdělávacího projektu a společný státní standard, který měl garantovat srovnatelné výsledky a společné obsahové jádro. Standard základního vzdělávání z roku 1995 tuto rovnováhu ještě velmi zřetelně zachycoval: na jedné straně autonomie a metodická rozrůzněnost, na druhé závazné kmenové učivo a představa společné evaluace.
Teprve na přelomu tisíciletí se z původně experimentálního prostoru pro určitý typ škol postupně vytvořil systémový model RVP–ŠVP, který byl následně uložen všem školám.
Zdroje:
https://ojs.cuni.cz/pedagogika/article/view/5187
https://www.atre.cz/zakony/page0172.htm
https://www.pedagogicke.info/2026/09/stekanka-ucitelka-causa-npi.html
