Článek
Obchodní společnost Scio založil v roce 1995, tedy před více než třiceti lety. Od té doby vstupuje do diskuse o přijímacích zkouškách, maturitách, podobě školy, hodnocení, autonomii škol i smyslu vzdělávání. Vedle firmy Scio vznikla také síť ScioŠkol. V tomto nadsazeném smyslu lze Šteffla označit za jednoho z „nejdéle sloužících ministrů školství“: ministři se střídají, Ondřej Šteffl zůstává. Je tedy velmi důležité, co a proč Ondřej Šteffl píše do médií.
Uveďme příklad: Učíme děti dovednosti pro minulá století. Dnes by se jim hodilo více práce s emocemi nebo umění rozpoznávat nesmysly. (Ondřej Šteffl, HN, 2. 7. 2026).
A pokračuje: Povinný druhý cizí jazyk, angličtina od první třídy, pravěk, planimetrie, elektromagnetická indukce, členovci, větný rozbor, oxidačně-redukční rovnice… Všechno může být užitečné, dokonce i láčkovci a lumírovci. Všechno se ovšem do školy nevejde.
Zdá se, že vystudovaný matematik klade překvapivě důraz na práci s emocemi a na umění rozpoznávat nesmysly. Článek rozebírá, že žák má rozdílnou schopnost nést cognitive load, kognitivní zátěž, a že je do batohu na cestu potřeba vzít jen to nejdůležitější. Ve výsledku jsou to právě ony oxidačně-redukční rovnice, větné rozbory, elektromagnetická indukce, členovi, planimetrie, pravěk, druhý cizí jazyk, láčkovci a lumírovci - vše v jednom pytli označeno jako znalosti, které jsou na cestu zbytečné. V tom se překvapivě shoduje s paní Cimlovou, která se současné podoby RVP zastává, neboť konečně v něm není žádné učivo: O znalosti fakt jde až ve druhém sledu. Ty znalosti jsou jen takový, taková pomůcka, na kterých si ty dovednosti procvičujeme. (viz Cimlová, FB, 23.9.2026)
Jak je možné, že se tato influencerka Cimlová a pan Šteffl v určitých bodech v podstatě shodují? Co mají vlastně společného? Když to trochu zjednodušíme, tak pro pana Šteffla je důležité, aby školy používaly jeho testy všeobecných předpokladů ke studiu, ve kterých nejde tak moc o znalosti, tudíž je lhostejné, co se ve školách učí; pro paní Cimlovou je důležité, aby školy žáky neučily z prostého nezájmu o výuku a učení, resp. v představě školy jako wellness.
Ale pojďme to rozklíčovat postupně.
Proto lze v mediálních vystoupeních pan Štellfa pozorovat pozoruhodný paradox. Scio vzniklo jako projekt standardizovaného testování. Sama společnost dnes uvádí, že Šteffl přišel roku 1995 s myšlenkou vytvořit systém standardizovaných zkoušek podle zahraničních vzorů, který by vysoké školy mohly využívat při přijímacím řízení. Z této myšlenky se postupně vyvinuly Národní srovnávací zkoušky z dílny Scio. Firma Scio uvádí, že je každoročně absolvuje přes 30 tisíc zájemců o vysokoškolské studium. Pochopitelně pan Šteffl má zájem o to, aby i přes 100 tisíc zájemců o studium na středních školách procházelo jeho testováním namísto testy Cermatu.
Proto je pan Šteffl současně dlouhodobým kritikem státem organizovaných jednotných přijímacích zkoušek. Jeho kritika nesměřuje nutně proti jakémukoli měření či standardizovanému testování. Podstatnější je rozdíl mezi dobrovolným nástrojem, který si škola sama zvolí, a povinným státním mechanismem, který je vnucen celému systému.
Právě zde leží jádro jeho postoje. Školy by podle této koncepce měly mít podstatně větší autonomii při rozhodování, koho a jak přijmou. Škola bez převisu uchazečů nepotřebuje výběrovou zkoušku vůbec. Výběrová škola si naopak může vytvořit vlastní kritéria odpovídající jejímu zaměření. Jednotný státní test podle této logiky zbytečně vnucuje různým školám stejný mechanismus výběru - toto je nepochybně pravda a pokud by byl argument dotažený, tak by Šteffl měl chtít standardy pro český jazyk a matematiku navázané na RVP, aby jednotné státní testování bylo funkční. O to však již neusiluje, neboť to by šlo proti jeho snahám zavést jeho vlastní Národní srovnávací zkoušky.
Štefflova odpověď není jednoduše „testy Scio místo testů Cermatu“ (i když toto naznačuje současný ministr školství Plaga, když poznamenává, že zrušení Cermatu by znamenalo převzetí testování soukromými subjekty). Štefflova dlouhodobá argumentace směřuje především k decentralizaci: stát nemá určovat jeden způsob výběru pro všechny školy. Jednotlivé školy by mohly používat vlastní zkoušky, výsledky předchozího vzdělávání nebo jiné nástroje a některé by nemusely zkoušet vůbec. Je to v podstatě logická reakce na situace na trhu, neboť školy nejsou nuceny probírat standardizované učivo; je nesmyslné chtít zkoušet jednotně něco skrze Cermat testy, co není na školách garantováno.
Scio dlouhodobě pracuje s testy obecných studijních předpokladů (OSP), které nemají primárně ověřovat zvládnutí konkrétního školního učiva, ale schopnosti důležité pro další studium, tudíž nezáleží na tom, co vlastně základní škola vyučuje, resp. co se považuje za základní znalosti a jaká míra jejich osvojení s požaduje. Scio například na základě vlastních dat argumentuje, že výsledky OSP jsou méně závislé na konkrétní základní škole, kterou uchazeč navštěvoval, než výsledky předmětových testů. To je také oprávněné tvrzení, opět však dokresluje nesrovnatelnost a roztříštěnost přístupu k výuce na jednotlivých školách. To však pan Šteffl neřeší, resp. odkazuje na nepotřebnost znalostí.
Scio vedle vlastních standardizovaných zkoušek pro vysoké školy dnes nabízí také komerční přípravu na jednotné přijímací zkoušky na střední školy: online testy z českého jazyka a matematiky, zkušební přijímačky, učebnice a další přípravné produkty. Scio samo popisuje své přípravné testy jako úlohy odpovídající typům úloh používaným při státních přijímacích zkouškách Cermatu. Nejde nutně o rozpor. Firma může legitimně nabízet službu pro systém, který její zakladatel současně kritizuje.
Pro analýzu české vzdělávací debaty je však tato několikanásobná role pana Šteffl důležitá a naznačuje vliv, který na utváření názoru veřejnosti může mít. Je současně kritikem systému jednotné přijímací zkoušky, podnikatelem na trhu testování ve školství, mediálním komentátorem a spoluautorem RVP, resp. modelového ŠVP pro oblast matematika. Jeho veřejné názory proto vstupují do prostoru, v němž je současně ideovým aktérem, provozovatelem škol i podnikatelem.
Vývoj Scia zároveň ukazuje pozoruhodný oblouk. Na začátku roku 1995 stála myšlenka: standardizujme přijímací zkoušky, aby školy získaly kvalitnější nástroj pro výběr uchazečů. O třicet let později patří zakladatel této společnosti k nejvýraznějším kritikům státem centralizovaného standardizovaného přijímacího mechanismu. Rozpor by mohl být zdánlivý, pokud za konstantu považujeme nikoli odpor k testování samotnému, ale důraz na autonomii školy a konkurenci různých nástrojů místo jednoho státem předepsaného řešení.
Právě proto jsme použili metaforu, že pan Šteffl je „nejdéle sloužícího ministra školství“. Šteffl neměl ministerskou pravomoc, nevydával vyhlášky a neurčoval RVP. Po více než tři desetiletí však vytváří vlastní vzdělávací instituce, testovací nástroje, školy a veřejně formulované alternativy k fungování státního školství. Je tak dobrým příkladem toho, že vliv na vzdělávací politiku nemusí být totožný s výkonem veřejné funkce, což ale neznamená, že vliv nemůže být o to větší. (Podpora Scio škol v Praze a v Parlamentu ČR je nepřehlédnutelná, i když se zdá, že současná ODS preferuje vycházející hvězdu ODS - ředitele Smíchovské střední průmyslové školy a gymnázia Radka Sáblíka.)
Pan Šteffl je příkladem širší proměny českého vzdělávání po roce 1989: vedle ministerstva, škol a tradičních odborných institucí vznikla vrstva soukromých firem, neziskových organizací, profesních sítí a výrazných osobností, které spoluurčují, o čem se ve vzdělávání mluví, jaké problémy jsou považovány za důležité a jaká řešení se vůbec dostávají do prostoru myslitelných alternativ. A málokdy je jasné, zda je to pro dobro českého školství, nebo ve prospěch soukromých zájmů.
