Článek
Statě v tomto monotematickém čísle Pedagogiky jsou reakcí na redakční výzvu autorům opřenou o dvě klíčová témata: analýza učiva a vyprazdňování obsahu.
Obě témata navzájem úzce souvisejí. Platí-li totiž předpoklad, že ve školní praxi i v pedagogické teorii dochází k „vyprazdňování obsahu“, tj. k oslabování pozornosti k učivu, pak by to nepochybně mělo postihnout též kvalitu analýzy učiva. Kvalita analýzy učiva a s ní též vzdělávací obsah a jeho transformace ve výuce jsou tradiční doménou oborových didaktik. Avšak ze širšího transdisciplinárního hlediska sahá tematika obsahu, učiva a jeho analýz daleko za rámec didaktik jednotlivých vzdělávacích oborů, protože představuje hlavní „legitimizaci“ pedagogického vztahu mezi žáky a učiteli. Úzce se přitom týká součinnosti mezi teorií a praxí ve vzdělávání a spolu s ní i kvality přípravy učitelů. Obsah, resp. učivo, je totiž tím, co prostřednictvím oborových didaktik spojuje specializovanou tematiku přírodovědných, sociohumanitních nebo technických disciplín (stojících v kulturním zázemí vzdělávacích oborů či oblastí) nejenom s pedagogikou nebo psychologií, ale současně i se vzdělávací praxí, jejímž cílem má být, aby se žáci něčemu – obsahu – naučili.
Nezabývat se obsahem vyučování a učení je tedy v obecném smyslu totéž jako rezignovat nejenom na zvláštní učitelskou problematiku vztahů mezi vyučováním (učitele) a učením (žáků) v učebních úlohách, ale také na tematiku vzdělávacích a výchovných cílů. Jinak řečeno, znamená to ztratit ze zřetele kurikulum, jeho teorii a spolu s ní též obecnou didaktiku, má-li plnit roli zastřešující disciplíny oborových didaktik. V tom případě ovšem teorie zřetelně ztrácí své klíčové profesní zakotvení ve vzdělávací praxi, protože učitel bez učiva, bez didaktiky jako překladu předávaných poznatků „očima žáků“ a bez kurikula s jeho cíli přestává být učitelem v profesním smyslu toho slova a mění se v naivní chůvu nebo v lepším případě v socioterapeuta.
Z toho všeho současně plyne, že negativním důsledkem systémové ztráty zřetele k obsahu (tj. důsledkem vyprazdňování obsahu) je rozpad účinné a neformální spolupráce mezi vzdělávací teorií a praxí ve vzdělávání. Způsoby či metody vyučování a učení „samy o sobě“ jsou při realizaci prázdné nebo se mění jen ve víceméně nezávaznou sociální hru: bez obsahu ztrácejí vzdělávací hodnotu i kulturní autoritu. Zkrátka a jednoduše, měl by snad sebekrásnější dialog učitele se žáky smysl pro vzdělávání, kdyby byl „o ničem“?
Předcházející odstavce měly naznačit, že tematika vzdělávacího obsahu spolu s analýzou učiva zahrnuje důležité a komplexní problémy spojené s kurikulem, s hodnocením výuky, s proměnami její kvality a s přípravou učitelů. Celé toto široké a badatelsky náročné pole bylo nabídkou pro autory monotematického čísla. Původním záměrem této nabídky bylo především podpořit epistemologickou analýzu učiva a spolu s ní obecnější didaktickou nebo kurikulární problematiku zkoumání vztahů mezi obsahem, který vstupuje do výuky z kultury, a utvářením významů, které jsou konstituovány žáky v učebním prostředí (relace Inhalt–Gehalt v aktuálním pojetí německé didaktiky; srov. Hopmann, 2007; Janík & Stuchlíková, 2010, s. 10–11).
Zdroj:
https://pages.pedf.cuni.cz/pedagogika/?p=11778%20title=
