Článek
26. díl - přílohy
Zkoumá se klima školy, nikoliv vědomosti dětí, měří se proces učení dětí, nikoliv výuka učitele. Ve skutečnosti vzdělávání může často bolet, vyžadovat disciplínu, překonávání obtíží. Učení a porozumění vyžaduje opakování, píli, trpělivost, pečlivost, zahrnuje frustraci a dlouhodobou práci, která však odměněna tím, že dítě cítí, že něco zvládlo, naučilo se to, překonalo vlastně samo sebe. To vše ale tvoří předpoklad a nácvik, že se dítě nezhroutí z prvního neúspěchu.
Děti jsou přirozeně zvídavé. Když místo procvičování násobilky jde třída do divadla na představení Ferdy Mravence, zajisté nebude mít elementární návyk procvičovat; zvlášť když se podobný projekt opakuje každý týden. Wellbeing říká, že škol dětí baví, když si hrají, a když si hrají, baví je to, a protože je to baví, přirozeně se i něco naučí. Hleďte: spočítáme mravence a vybarvíme Berušce sedm teček. Ano, ale dítě už není v mateřské škole. Dítě se dokáže přirozeně lehce naučit zpaměti násobilku, naučit se postupně několik gramatických pravidel a napsat diktát, opakovat vyjmenovaná slova, nebo pětkrát přečíst stejný text básničky, kterou se pak učí přednášet. To neznamená, že výuka je špatná. To znamená, že dítěti dáváme základ, který v něm zůstane celý život a v celé dalším studiu na něm bude dál stavět.
Současný wellbeingový jazyk však často podporuje prostředí, v němž okamžitý pocit dítěte, jeho emoční komfort a subjektivní prožitek jsou nadřazovány systematické práci, náročnosti a dlouhodobému rozvoji. Ještě závažnější problém však spočívá v něčem jiném, a to v postupném narušování psychického soukromí dítěte.
Moderní wellbeingová pedagogika totiž stále častěji pracuje s emocemi, s vnitřním prožíváním, na které se učitelé ptají buď otevřeně, nebo pomocí dotazníků, děti jsou vyzývány k sebereflexi (kolik dospělých je ochotno provést skutečnou sebereflexi?), ke sdílení pocitů, osobních postojů, případně o svých stresech, psychické nepohodě apod. Ano, dítě je často na úkor výuky vedeno k diskuse nad svými pocity namísto, aby cítilo, že se něco nového učí. Další otázka, která nevyřčeně visí ve vzduchu, do jaké míry daný pedagog neléčí své bolístka tím, že vztahy a emoce narovnává u dětí a s dětmi, namísto aby udělal vlastní revizi svých vztahů.
Nejdůležitější otázka, která vyvstává: Má škola právo vstupovat tak hluboko do vnitřního světa dítěte a do soukromí rodiny? Nejde tady o porušování práva na důstojnost a soukromí?
Dítě je dnes často vedeno k neustálému sdílení a „otevírání se“. Jenže každé dítě je jiné. Ne každé dítě je emočně frustrováno, chce sdílet své nitro, důvěřuje učiteli, nebo chce veřejně mluvit o svých emocích. V důsledku je to právě wellbeing, který paradoxně může začít psychickou pohodu dítěte narušovat. Dítě totiž může být nuceno mluvit o svých pocitech, nuceno „správně reflektovat“, nuceno sdílet osobní prožívání, ale pokud je citlivé a vnímavé, může současně vnímat, že právě jeho emoce jsou sledovány, interpretovány a vyhodnocovány, což může vést k obranné reakci. Navíc to vytváří velmi zvláštní mocenský vztah. Dospělí lidé vědí, jak moc je nepatřičné mluvit o tématech, které jsou tabu. Všichni si dokáží představit, co veřejně nikdy nechtějí probírat.
Přesto po dětech chceme, aby ve své bezbrannosti, dávaly svůj vnitřní svět k dispozici, a stal se tak předmětem hodnocení, nástrojem evaluace a někdy i mechanismem řízení chování.
Všechny děti pochopí rychleji emoce, než třeba vyjmenovaná slova a adaptují se. Dítě velmi rychle pochopí, které emoce jsou „správné“, které postoje jsou oceňované a jak má „správně“ reagovat. Výsledkem nemusí být autenticita, ale naopak přizpůsobení se očekávání, zvlášť když se stejná „písnička“ pořád opakuje, dítě se naučí své emoce maskovat a naučí se očekávanému „sociálním kompetencím.“
Wellbeing naráží na velmi citlivou hranici, kterou reguluje Listina základních lidských práv a svobod – stírá hranice mezi podporou dítěte a vstupem do jeho psychického soukromí, do světa jeho víry, jeho důstojnosti, do prostoru, který nedokáže samo bránit, protože na to ještě není dost zralé.
Wellbeing se tak může zvrhnout, a zkušenosti to potvrzují, v deklarace, že škola chrání psychickou pohodu dítěte, ale v podstatě prosazuje především wellbeing pro určitou skupinu učitelů, kterým daný způsob práce vyhovuje; systematicky vstupuje do dětského intimního prožívání, interpretuje jeho emoce a snaží se je ovlivňovat nikoliv vzorem spravedlivé odměny za zvládnutou práci, ale za diskutování o správné náladě, a o tom, zda dítě projekt „bavil.“
To je mimořádně závažná civilizační změna, a v posledku pravděpodobně obranná reakce před digitalizační hrozbou, kdy se rezignuje na výuku (děti si to stejně najdou), ale protože se dospělí sami obávají a jsou ve stresu, učí děti tomu, co by sami chtěli umět.
Nástrojem k prosazení takového prostředí je často kritika tradiční školy, která se nálepkuje jako autoritářská, kladoucí důraz na memorování a na výkon. Současná wellbeingová škola však může vytvářet jiný typ nátlaku: tlačí na psychickou otevřenost, permanentní sebereflexi, emoční správnost a „správné prožívání.“
Proto je dnes relevantní otázka, kde končí legitimní podpora dítěte a kde začíná nepřiměřený zásah školy do jeho vnitřního světa dítěte a do soukromí rodiny? Škola zavádí kontrolu víry v „pohodovou školu“ ve jménu dobrých vztahů a nekonečnou zábavu pro všechny.
Mnozí se ale nebaví.
