Článek
27. díl - přílohy
Ke kauze dotazníky ČŠI ve školách spolu s testy a jejich oprávněnosti jsem byl nyní tázán lidmi z univerzity. Sepsal jsem to, a proto budu nyní sdílet. Na vlně facebookového rozhořčení (žádnou uvážlivou odbornou reakci jsem zatím nezaznamenal a reakce i kolegů odborníků mě spíše mrzí) to jistě nemusí být nejlepší cesta, jak získat popularitu či likes, ale přesto považuji za důležité to sdílet. Ostatně se nerovnostem ve vzdělávání věnuji celý svůj profesní život, tedy nelze mlčet. Budu velmi zvědav na odpověď Roberta Plagy pod současným mediálním tlakem i v kontextu jeho představených priorit ministra.
Zde můj názor (pozor, je to delší) :
Já bych oddělil několik rovin problému.
Jedna věc je otázka samotného oprávnění ČŠI taková data zjišťovat. Tam si myslím, že je třeba rozlišovat mezi výzkumnou činností a výkonem zákonem svěřené inspekční činnosti. My jako výzkumníci samozřejmě potřebujeme informovaný souhlas rodičů či respondentů, ale ČŠI nevystupuje v této situaci jako výzkumná organizace, nýbrž jako správní orgán, který má ze zákona hodnotit podmínky, průběh a výsledky vzdělávání. V tomto rámci je podle mého názoru oprávněna obdobná data zjišťovat i bez individuálního informovaného souhlasu rodičů.
Ostatně podobně fungují i jiné kontrolní instituce veřejné správy. Česká obchodní inspekce může v rámci kontrolní činnosti požadovat dokumenty, smlouvy či údaje od podnikatelů, inspektorát práce běžně pracuje s pracovněprávní dokumentací, mzdovými podklady nebo informacemi o pracovních podmínkách zaměstnanců. Jde o data, která by běžný výzkumník bez souhlasu subjektů získávat nemohl, ale příslušné orgány je mohou zjišťovat právě na základě zákonného zmocnění k výkonu kontroly.
Přesto se ale domnívám, že u takto citlivých témat je velmi důležitá transparentní komunikace směrem k rodičům. Z dostupných reakcí navíc není úplně jasné, zda školy rodiče o dotazníkové části šetření a jejím obsahu informovaly, nebo nikoliv. Je tedy možné, že část současné kritiky nesměřuje ani tak proti absenci souhlasu v právním smyslu, ale spíše proti tomu, že rodiče nebyli dostatečně a srozumitelně informováni o rozsahu šetření. Bylo by dobré vyjasnit, zda může ČŠI spoléhat na informování ředitelem školy, nebo by tak měla činit preventivně sama, tedy připravit dopis pro rodiče a požádat školy o jeho rozeslání. Pokud byla informace podána pouze jako testování z českého jazyka a matematiky, měla být podle mě rozšířena také o informaci, že součástí šetření je i zjišťování rodinného zázemí pro zohlednění podmínek vzdělávání a mapování duševní pohody žáků. Právě well-being a širší podmínky vzdělávání jsou dnes běžnou součástí vzdělávacích šetření i v zahraničí a nepovažují se za něco mimořádného. Nevím však, jak informování skutečně probíhalo a jaké informace byly poskytnuty a komu. O tom se jen dočítám z Facebooku.
Současně ale osobně považuji za důležité obhajovat samotný sběr těchto dat - to je druhá rovina problému.
Sběr dat o rodinném zázemí (složení rodiny, zaměstnání rodičů, vybavenost domácnosti apod.) přitom umožňuje určit socioekonomický kontext rodiny, často označovaný jako SES (sociálně-ekonomický status). To je naprosto běžná součást mezinárodních výzkumů OECD PISA nebo IEA TIMSS, které se v ČR realizují dlouhodobě (pod 90. let 20. století), byť pouze na výběrovém souboru škol, data sbírá také ČŠI a podobné stížnosti jsem v jejich případě prakticky nezaznamenal.
Právě díky datům z výzkumu PISA například víme, že souvislost výsledků žáků s jejich rodinným zázemím je v Česku nadprůměrná a že se školy výrazně liší v sociálně-ekonomickém složení svých žáků. Současně jsme v posledních letech investovali značné prostředky do podpory škol, které vzdělávají děti z méně podnětného rodinného prostředí. Abychom ale dokázali tyto školy systematicky identifikovat a podporu cílit efektivněji, potřebujeme také data tohoto typu. V tom je Česká republika oproti řadě zahraničních systémů stále poměrně slabá.
Zároveň je třeba říci, že samotná zpráva z testování bez zohlednění rodinného zázemí žáků bývá pro školy často jen omezeně užitečná. Pokud ale socioekonomické složení žáků zohledníme, můžeme porovnávat výsledky školy se školami s podobným složením žáků a přiblížit se tak mnohem více hodnocení přidané hodnoty školy. Jinak průměrný výsledek často více vypovídá o tom, jaké děti do školy chodí, než o tom, jak dobře škola sama žáky rozvíjí (mnohem více by nám samozřejmě pomohla data o výsledcích z matematiky či českého jazyka v 5. a následně v 9. ročníku, protože pak by bylo možné sledovat skutečný posun žáků v čase, ideálně opět se zohledněním rodinného zázemí. To by školám poskytovalo mnohem přesnější zpětnou vazbu o jejich skutečné přidané hodnotě).
Existují školy s velmi příznivým rodinným zázemím žáků, které své žáky posouvají méně, než by odpovídalo očekávání a jiným podpobným školám. A naopak školy s náročnějším sociálním složením žáků, které odvádějí mimořádně dobrou práci a posouvají žáky více, než by bylo možné očekávat pouze na základě jejich vstupních podmínek. Takové školy by měly dostávat kvalitní zpětnou vazbu o přidané hodnotě školy, nikoliv pouze informaci, že jejich průměrný percentilový výsledek z matematiky je stále mezi nejslabšími v zemi. A všechny školy by měly dostat informaci o tom, jak rozvíjejí své žáky! Průměrný výsledek nebo hrubý skór z matematiky nebo českého jazyka jinak není užitečná zpětná vazba ani zohlednění školami odvedené práce. Bez zjišťování informací o rodinném zázemí žáků agregovaně, to však nelze.
Proto si myslím, že Česká školní inspekce tato data sbírat má - a měla by je také pravidelně a smysluplně reportovat školám. A vlastně i rodiče by měli mít zájem se ptát vedení školy nejen na průměrné výsledky testování, ale i na to, zda škola své žáky posouvá více či méně, než by bylo vzhledem k jejich rodinnému zázemí očekávatelné.
Současně ale musí být zcela jasné - a věřím, že tomu tak je - že se s těmito daty nepracuje na individuální úrovni, ale pouze v agregované podobě za školy či třídy, že je přísně dodržena anonymizace dat a že skutečně nikoho nezajímá, co konkrétně doma má „Pepík Novák“ nebo „Boženka Němcová“. Právě to samozřejmě vyžaduje důslednější vysvětlování a transparentní komunikaci směrem k rodičům, a proto vlastně tuto debatu vítám.
Spíše ale patřím mezi ty, kteří budou podobný sběr dat obhajovat, protože české školství tato data potřebuje. V zahraničí je ostatně běžné i to, že školy přímo vědí, zda dítě pobírá určité sociální dávky nebo má nárok na specifickou podporu. Tyto informace jsou součástí školních systémů a jsou s nimi spojeny například dotované či bezplatné obědy nebo další formy podpory pro děti. V Česku o podobných mechanismech zatím spíše diskutujeme, ale princip je v zásadě velmi podobný - pokud chceme adresně pomáhat dětem, které to potřebují, bez určitých dat se jednoduše neobejdeme. A pomáhat všem dětem dosáhnout základních znalostí a dovedností je povinností našeho vzdělávacího systému. Ostatně i proto máme již mnoho let v hlavní Strategii vzdělávání 2030+ cíl snižovat nerovnosti a zvyšovat kvalitu vzdělávání.
Poněkud složitější je podle mě otázka měření well-beingu, tedy různých otázek na to, jak se děti cítí apod. S tím jsme si ostatně v minulosti užili své i u jiných sběrů dat, a to i tehdy, když jsme měli předchozí souhlas rodičů. Nakonec jsme od některých podobných otázek sami ustoupili.
Přestože si myslím, že well-being našich dětí je (nejen kvůli Covidu a uzavření škol) opravdu jedním z klíčových problémů, které je potřeba mapovat i ve školách, mám za to, že well-being je velmi široká oblast a jen malá část z něj může být přímo ovlivnitelná školou. Což ovšem neplatí o výsledcích vzdělávání a jejich vztahu k socioekonomickému statusu rodiny, o kterých jsme psal výše. Zde je tedy podle mě legitimní otázka, které škály (rozumějme soubory dotazníkových otázek) ve školách zjišťovat a zda se ptát i na ty oblasti, kde jen vliv školy i potenciál změny velmi malý.
Na to si ostatně dělám názor poslední tři roky a dosavadní pokusy o měření well-beingu v českých školách, včetně tohoto šetření ČŠI, mě zatím příliš neuspokojují. Myslím si, že právě tato podoba otázek potřebuje mnohem větší vysvětlování než například škály zaměřené na vztahy mezi spolužáky nebo vztahy mezi učiteli a žáky, tedy oblasti, které školy skutečně mohou výrazněji ovlivňovat. K well-beingu se třeba ještě vrátím v nějakém dalším postu. Ostatně, taky návrh priorit pana ministra pro nové období, kde se s well-beingem počítalo , navrhoval k měření well-beingu podobné otázky, jako nyní zjišťuje ČŠI. A já i na setkání k prioritám před tím varoval. Ne snad proto, že se well-being ve školách zjišťovat nemá, ale právě proto, že navržené indikátory well-beingu s prací školy souvisí málo, ba vůbec. O tom ale zase v nějakém jiném příspěvku.
Zdroj:
https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=2370696720009432&id=100012073816195&ref=embed_post
https://www.pedagogicke.info/2026/05/david-greger-ke-kauze-dotazniky-csi-ve.html
