Lež nepotřebuje anonymitu

Lež nepotřebuje anonymitu

„Není možné, aby anonymní účty šířily lži,“ říká Ondráček k vrtulníku Čestmír. A já říkám: není možné, aby kdokoliv šířil lži.

Martin Ondráček to řekl v situaci, kdy byl terčem, a rozumím, proč to formuloval zrovna takhle. Ta věta je ale postavená špatně. Anonymita s pravdivostí nesouvisí. Podepsaní lidé lhali v dějinách víc a účinněji než anonymové — mohli si totiž půjčit autoritu, kterou anonym nemá. Jméno, úřad, razítko. Anonymita mění vymahatelnost, ne pravdivost. Když lže anonym, hůř se k němu dostanete. Když lže ministr, hůř mu to nevěříte. To druhé je nebezpečnější.

Minule jsem tři Pauknerovy kauzy přeměřil proti registru smluv, registru dotací a veřejným ceníkům. Vyšlo z toho, že jádro obvykle sedí a čísla skoro nikdy. Byl jsem na sebe docela pyšný. Jenže ta práce šla udělat jen z jednoho důvodu: ty registry existují. Teď jsem narazil na případ, kde neexistují — a zjistil jsem, že jsem bezradný.

Ať nevzniká nedorozumění: nejde mi o to, jestli Čestmír doletěl na Ukrajinu. Předpokládám, že ano, a nemám nic, co by tomu odporovalo. Jde mi o něco nepříjemnějšího. O to, že jsem si to nedokázal ověřit — a že jsem si toho málem nevšiml.

Nechal jsem si materiály k té kauze projít umělou inteligencí. Chtěl jsem oddělit fakta od interpretací, což je přesně ta práce, na kterou se stroj hodí — nemá stranu, nemá emoce, nemá koho hájit.

Vyšlo z toho úhledné „ověřeno“. Že změna vrtulníku byla veřejná už od roku 2024. Píše to iniciativa na stránce sbírky. Potvrzuje to Deník N. Potvrzují to Seznam Zprávy. Píše o tom Česká televize. Přijetí daru potvrdila ukrajinská vojenská rozvědka. Pět nezávislých zdrojů. Vypadalo to neprůstřelně a já to málem pustil dál.

Pak jsem položil jednu hloupou otázku: a co když to, co napsali, prostě není pravda?

Během deseti minut se ta stavba složila. Deník N odkazoval přímo na stránku sbírky. Seznam Zprávy u té věty samy psaly „dle svých slov“. Zpráva České televize byla depeše ČTK přepisující, co novinářům řekl Ondráček — žádný redaktor ten stroj na Ukrajině neviděl. A ukrajinské potvrzení? Neotevřel ho nikdo z těch, kdo ho citovali. Ani ta umělá inteligence, která ho označila za ověřené. Prostě ho opsala z odkazu v cizím článku.

Pět zdrojů. Jeden původ. Nulová nezávislost.

Tomuhle se ve zpravodajských službách říká kruhové hlášení. Rezidentura A pošle do centrály zprávu. Rezidentura B si ji přečte v denním přehledu a ohlásí totéž jako vlastní zjištění. Centrála má na stole dvě nezávislá potvrzení a přitom nemá nic. Není to teorie — takhle z velké části vznikla jistota o iráckých zbraních hromadného ničení a stálo to statisíce životů.

Pod tím leží starší a horší problém. Když chcete něco ověřit, ověříte to jiným tvrzením. To ověříte dalším. Někde musíte zastavit, a zastavit jde jen třemi způsoby: ptát se donekonečna, zatočit se do kruhu, nebo si někde říct „tady už prostě věřím“. Filozofové to popsali skoro před dvěma tisíci lety a od té doby to nikdo nevyřešil. Dnes se tomu říká Münchhausenovo trilema — podle barona Prášila, který se z bažiny vytáhl za vlastní cop.

To je ta nepříjemná zpráva. Absolutní ověření neexistuje. Není to slabina hlupáka nebo lajdáka, je to vlastnost poznání jako takového. Nikdy se nedostanete do bodu, kde je něco prokázané bez zbytku.

Když nemůžeme mít jistotu, dá se mít něco jiného: cena. Tvrzení má váhu podle toho, kolik by stálo vyrobit ho falešně.

Nejlevnější je pouhé tvrzení. Napsat se dá cokoliv, nestojí to nic. Proto stránka sbírky nedokazuje vůbec nic — ne proto, že by tam lhali, ale proto, že by je pravda nestála o nic víc než lež.

Dražší je záznam, který vznikl k jinému účelu. Celní deklarace. Vývozní licence. Letecký registr. Faktura v účetnictví, do kterého se dívá někdo jiný. Podstatné je, že vznikly dřív, než spor existoval, a psali je lidé, kteří netušili, že to jednou bude důkaz. Přesně na tomhle stála minulá práce: registr smluv nevznikl proto, aby usvědčil Pauknera nebo ministerstvo vnitra. Vznikl proto, že to nařizuje zákon, a zapisují do něj úředníci, které ta kauza vůbec nezajímá. Proto se o něj dá opřít. Takové papíry se falšují draze a se spoluviníky.

Ještě dražší je mlčení protistrany. Když někdo, kdo má prostředky i chuť vás usvědčit, mlčí, něco to znamená. Není to důkaz, ale je to cena.

A nejdražší je tvrzení pod odpovědností. Auditor, který ručí licencí. Svědek pod přísahou. Podpis, za který se dá jít sedět.

Žádná magie v tom není. Nepřestanete být oklamatelní. Jen to pro toho druhého prodražíte.

A pak je případ, kde nepomůže ani tohle. Pro nákup vrtulníku od americké firmy do rukou ukrajinské vojenské rozvědky žádný registr smluv neexistuje. Není úřad, který by o tom vedl veřejný záznam, protože žádný takový úřad není příslušný. Nástroj, kterým jsem minule odvedl slušnou práci, tady prostě není.

Výrobní číslo stroje by věc rozseklo. Je to zároveň přesně ten údaj, který se u techniky v aktivní službě za války nezveřejňuje. Ověřitelnost a bezpečnost tady jdou proti sobě a nejde uspokojit obojí. Kdo chce ověřovat, škodí. Kdo chrání, nemůže doložit.

Obě strany z toho udělaly něco jiného, než to je. Jedna otázku motivu: kdo se ptá, je nepřítel. Druhá otázku záminky: kdo neodpoví, lže. Ani jedno nesedí. Je to prostě situace, ve které ověření není k mání — a nikdo to nechce přiznat, protože přiznaná nejistota nedává dobrý status.

Znamená to, že si někdy musíte vybrat, komu věřit, a přitom vědět, že je to volba, ne poznání. To je otravné. Lidé to nemají rádi. Proto radši věří, že mají důkaz.

Takže: není možné, aby anonymní účty šířily lži?

Anonymita není ten problém. Problém je, že nerozlišujeme mezi „slyšel jsem to pětkrát“ a „je to doložené“. A nerozlišuje to nikdo — ani stroje, které jsme si postavili právě proto, abychom se téhle vady zbavili. Ta umělá inteligence udělala mou vlastní chybu rychleji a elegantněji, než bych ji stihl udělat já. Naučila se ji ode mě.

Recept z toho nemám. Mám jednu větu, kterou si od té doby říkám, než něčemu uvěřím: nepočítat zdroje, ale stopovat je. Neptat se, kolik jich je, ale kde to někdo řekl poprvé.

Většinou zjistíte, že jednou.

A jestli vás napadlo, že tenhle článek taky nemáte jak ověřit — máte pravdu. Tak je to správně.