Článek
Zpravodajské služby, jinak řečeno tajné služby jsou nedílnou součástí výkonu veřejné správy. I stát musí hájit svá tajemství (radiové frekvence vojáků, zásoby důležitých materiálů atp.), či se snažit proniknout nebo analyzovat tajemství protivníků na mezinárodní scéně. Českým tajným službám již dochází nabíhá třicet let jejich právní existence, musíme totiž zahrnout rozpad federálního státu. Bezpečnostní informační služba (dále BIS) např. vznikla 30.7.1994. Bezpečnostní informační službě bude tedy příští rok 30 let. Zpravodajská služba demokratického státu u nás je té povahy, že její příslušníci již nejsou zařazeni jako složka Policie ČR (příslušníci STB byl organizačně začleněni do Sboru národní bezpečnosti). Chybí jí tedy exekutivní pravomoci (ukládání pokut, zadržení, kontrola totožnosti a dokladů aj.) Na rozdíl od Stb již není politickou policií, kdy by jejím úkolem bylo držet společenské zřízení za použití jakýchkoliv prostředků. Mimo jiné díky kompromitujícím materiálům, na finanční výhody, z ideových důvodů ale i bitím a zcela bezpečně i více záhadným úmrtím (Přemysl Coufal, Pavel Švanda, Štefan Polák aj.) Ve smyslu politické policie dovnitř státu měla Stb potřebné prostředky i právní k tomu, aby umlčovala opozici. K tomu sloužili její spolupracovníci, které získávala mezi všem složkami společnosti. Ekonomika, kultura, sport, akademici, vysoké školy, církve, zájmové organizace. BIS tak musí získávat informace šikovností, pochopitelně i ona sama naznačuje, že musí mít své „agenty“ a pochopitelně disponuje zpravodajskými prostředky. Autor tohoto textu předpokládá, že technikou optickou, filmovací i odposlouchávací, mechanickými prostředky na otvírání zásilek i objektů, kostýmy, maskovanými předměty a mnoho dalších. Termín zpravodajské prostředky je totiž hodně obecný. Co se týče sběru informací, jistě BIS analyzuje veřejné zdroje, odbornou literaturu aj. Svazková agenda, vedení svazků, jejich administrativa, typy svazků jsou záhadou. Ani na internetu nenabízí vyhledavače ani snímek obálky takového svazku. Na veřejnost pronikly podle všeho názvy tří svazků, „špunt, dýka, silon“.
Webové stránky (výroční zpráva) BIS tvrdí, „že veřejnost kontroluje činnost BIS většinou zprostředkovaně – prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, nebo přes internetové stránky BIS. Na nich jsou volně přístupné např. výroční zprávy či různá aktuální sdělení“. Jak může veřejnost kontrolovat BIS prostřednictvím médií, opravdu netuším. Fakticky se veřejnost dovídá spíše drobné, bezvýznamné indicie k té či oné věci. Jejími úkoly je sledovat možné teroristické aktivity, proliferaci (šíření zbraní hromadného ničení), zabývá se organizovaným zločinem, aktivitami cizích tajných služeb, kybernetickou kriminalitou aj. Zpravodajská služba včetně BIS, má ze zákona možnost žádat informace z nejrůznějších informačních systémů, evidence obyvatel, řidičské průkazy, rejstřík trestů, správa daní, ale mohou žádat i informace po bankách a úvěrových družstev. Jinak se na mediální výsluní dostalo pár příslušníků (buď byli podezření z vynášení informací politické straně, či naopak chtěli zjistit kdo vynáší).
Vojenské zpravodajství je vojenskou zpravodajskou službou, od toho se odvíjí její úkoly. Počty příslušníků jsou tajné, metody práce také, opět jen víme, že používá stejně jako BIS zpravodajské prostředky, sledovačku, krycí doklady. Jen by bylo zajímavé vědět, zda ke sledování používá VZ vlastní personál, či se spoléhá na pracovníky útvaru zvláštních činností Policie ČR. Ze stránek BIS vyplývá, že má své vlastní „sledovače“. Vojenské zpravodajství čelilo ataku nedůvěry, když se provalila jeho účast v sledování partnerky známé veřejné osoby. Jinak řečeno, ne přímo vojenských zpravodajců, ale jimi najaté bezpečnostní služby. To nebude zase až tak zajímavé. Vojenské zpravodajství čelilo obzvláště závažným úkolem v souvislosti s válkou na Ukrajině. Tedy ve smyslu transportu těžkých zbraní na Ukrajinu. Jistě, že se transporty jako tanky, či jiná těžká technika sotva dá přemisťovat jinak než po železnici, každopádně bližší počty a další druhy techniky jsou zahaleny do clony tajemství.
Na mediálních fórech (noviny, zpravodajské portály), byly vyjeveny závažné informace o aktivitách vojenské služby v Libanonu. Blíže řečeno, pětice Čechů byla unesena v Libanonu, a taková věc se nadobro utajit nedá. Unesení, mají své příbuzné, známé. Jeden z nich měl mít co do činění s Vojenským zpravodajství. Co tam pětice dělala? Byla vylákána na informací o českém občanovi zadrženém v některé arabské zemi? Z informace se měla stát dezinformace jako hrom a pětice našinců byla v dalekém Libanonu zajata. Propuštění budou výměnou za Libanonce zadržovaného v České republice. Jinak… Nevíme, co by bylo, pokud by nebylo přistoupeno na požadavky libanonské strany. Bombastické spekulace nechme být.V še se jeví na první pohled jako perfektní blafák libanonské tajné služby. Zdali je popsaná událost zcela v hlavní linii pravdivá autor textu neví. Vychází z otevřených zdrojů. Otázkou, kterou položme je, zda mohli Libanonci takovou blamáž tak dokonale připravit. Podstrčit návnadu v podobě pohřešovaného Čecha se muselo opírat o výborný monitoring zdrojů (určitě veřejných), tedy že zkrátka pohřešuje ČR nějakého nešťastníka, hovořilo se právě o Libyi. Pomohl někdo Libanoncům, nebo si stačili sami? Otazníky okolo ještě vyšší hry, s dalším hráčem v zákulisí se nabízí, ale to je tak vše.
Značnou roli by podle všeho vyhodnocení mělo hrát zpravodajství v souvislosti s výbuchem muničních skladů na Moravě (Vrbětice). Poslanci Parlamentu České republiky prohlásili důkazy přinesené českými službami o přítomnosti dvou ruských záškodníků za nevyvratitelné. Však i médiím se podařilo vystopovat kroky ruských „tajných“ na našem území. Hotel v Ostravě, pobyt na střelnici aj. Vydávali se za zástupce firem z Tadžikistánu a Moldavska. Zmiňuji to proto, že by bylo zajímavé přijít s tím, kdo dal poslancům důkazy do rukou, zda VZ nebo BIS. Jejich úkolem bylo, aby munice vybuchla, otázkou je kde. Hovoří se o Bulharsku, které také hrálo svoji roli, munice měla doputovat právě tam. Anebo až ne Ukrajině, kde by snad mohla skončit a kde by asi v ruských očích mohla nadělat největší škody. Už se ví, že se oba výtečníci pokusili v Anglii otrávit bývalého zpravodajce Skripala, a v ruské televizi oba dva vyprávěli, jak rádi navštěvují významné památky. Jeden z nich hovořil plynule bez zaškobrtnutí. Zda jsou ještě použitelní pro nějakou „práci“ v zahraničí ví jen profesionálové. Rusko si jistě připraví nové záškodníky. Oba dva se zapsali do historické encyklopedie a snad jim jejich proslulost, už bude navždy na obtíž. Autor tohoto textu předpokládá, že žádný významnější prodej vojenské techniky, munice by neměl ujít pozornému oku vojenských zpravodajců. Z rizikových států zvláště. Nutno totiž podotknout, že podle zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, musí držitel licence (pro takový obchod) ministerstvo průmyslu a obchodu pravidelně informovat. Zda ministerstvo hlásí takové informace tajným službám automaticky nebo ne se ho ptají čas od času samy těžko říct. Z hlediska práva jistě na takové dotazy mají právo.
Česká rozvědka UZSI pracuje jako sběratel informací v zahraničí. ze známých kauz sehrála jistě roli při propuštění dvou nešťastnic zadržených v Balúčistánu (Pákistán) a při vysvobození občanů ČR ze Zambie. Ti navěky nesmí prozradit techniku jakou se je povedlo vyvézt ze zambijského vězení. Konspirace tedy v tomto případě nesmlouvavě přísná. Jinak se šlo setkat na stránkách tisku i s tvrzením, že agenti v řadách Organizace pro osvobození Palestiny pracovali pro Státní bezpečnost, poté měli být převzati zpravodajskými službami demokratického státu. Palestinci byli podporováni socialistickým Československem intenzivně materiálně, jistě ale výměnou za informace. Že by ale Palestinci disponovali informacemi nezbytnými pro chod českého státu, jak se také tvrdilo v tisku bude hodně přehnané.
V knize Nepohodlný agent Karel Randák uvádí, že za určitých okolností, lze pomocí prostředků SIGINT odposlouchávat a sledovat i osoby na velkou vzdálenost. Demonstruje to na příkladu Radovana Krejčíře. SIGINT je pojem který označuje zpracování dat a informací získaných z elektromagnetického spektra vyzařovaného elektronickými prostředky. Kdo však Česku takové prostředky zapůjčuje (umožňuje jejich využití), to není známo. Ani to, o jaké prostředky se jedná. Nejspíše odposlechové stanice, snad i družice. S největší pravděpodobností půjde o spřátelené tajné služby jiných států.
Nutno zmínit, že tajné služby v České republice mohou úkolovat vláda a prezident republiky. Tajné služby byly českými politiky buď ostouzeny, nebo pochvalně zmíněny na vysokých místech v zahraničí. Právní úprava pak rozlišuje podmínky pro použit í zpravodajských prostředků, pro sledování, podmínky pro vydání krycích dokladů atp. Shoda panuje v tom, že tyto věci vzbuzují oprávněně zvědavost médií i veřejnosti. Škoda, že zatím nemáme více informací pro ucelenější představu o jejich činnosti, metodám, úspěchům.
použité zdroje:
Michálek, L a kol Zpravodajské služby a zpravodajská činnost, Wolters Kluwer, 1.vydání, Praha 2021, 412 s., ISBN 978-80-7598-725-9
Spurný J., Nepohodlný agent, nakladatelství Paseka, Praha 2018, 234 s., ISBN 978-80-7432-896-1
zákon o zpravodajských službách, zákon o BIS, zákon o Vojenském zpravodajství
