Poslední veto

Po smrti papeže Lva XIII v roce 1903 (dalším nástupcem tohoto jména je současný papež Lev XIV), se sešli kardinálové, aby zvolili novou hlavu katolické církve. Tehdy jich nebylo více než 130, jak tomu bylo letos, ale jen něco málo přes šedesát, 62 snad. Převahu v konkláve měli tehdy ještě Italové, kterých bylo 38, zbývající národy pak byly Francie, Španělsko, Německo, Rakousko-Uhersko, po jednom z USA, Portugalska, Belgie, Irska. Patrick Francis Moran z Austrálie se nezúčastnil volby z důvodu velké vzdálenosti, tehdy to ještě nemohl stihnout včas. Konkláve tak bylo jednoznačně evropskou záležitostí. Konkláve začalo 1.8. a podle všeho byl velkým favoritem na zvolení kardinál, státní sekretář. Zkušený diplomat se šlechtickým původem, znalostí mezinárodní politiky se zdál být logickým nástupcem zesnulého papeže. Jeden z kardinálů reprezentujících Rakousko-Uhersko, konkrétně polský kardinál Jan Puzyna vnesl do konkláve tajemství, v podobě svěřeného úkolu. Tím bylo použití práva ius exclusivae, tedy právo veta ze strany rakouského císaře proti určitému kandidátovi. Zda se jednalo pouze o jednu nepřijatelnou osobu, to již není zcela jasné, avšak polský kardinál zjevně musel být instruován k postupu během papežské volby.

Před započetím třetího kola volby se krakowský kardinál ujal slova a celému kardinálskému kolegiu sdělil zhruba toto. Oficiálně a jménem Františka Josefa, císaře Rakouského a krále Uherského, Jeho Veličenstvo, na základě starodávného práva a privilegia, prohlašuje veto pana, kardinála Mariana Rampolly del Tindaro. Rovnou sděluji, že kardinál Rampolla byl onen státní sekretář, který v každém ze dvou kol hlasování posbíral nejvíce hlasů. Pro kardinály takové prohlášení znamenalo pochopitelně pozdvižení. Ne pro všechny, polský kardinál měl uvědomit již před tímto zásadním prohlášením významného kardinála děkana a samotného Rampollu, že císař hodlá uplatnit veto, vůči osobě státního sekretáře. Nejspíše to muselo být pro kardinála Rampollu nepříjemné zjištění, byť mu bylo sděleno nejprve mezi čtyřma očima. Až posléze se kardinál Puzyna odhodlal k tomu vzít si v Sixtinské kapli slovo a před všemi kardinály vyslovit právo veta (měli ho do té doby mít Francie, Španělsko a Rakousko). Nejspíše již kardinálové tehdy pokládali starobylé právo veta jako značně přežité. Co se týče důvodů pro vyslovení nepřijatelnosti osoby kardinála Rampolly na Petrově stolci, ty si vysvětlují historici především jako motivy politické. Rakousko-Uhersko nechtělo sblížení Vatikánu s Francií a Španělskem a právě kardinálové těchto zemí Rampollu měli silně podporovat. Je tu ještě jedna verze proč byl kardinál Rampolla překážkou. Jedná se však o verzi vyloženě bulvární. Císaře pána měl navštívit jeden francouzský kněz a upozornit jej, že je kardinál členem zednářské lóže. Že by se ale císař na základě tohoto odhodlal použít toto starodávné právo, na základě prohlášení jednoho francouzského pátera je extrémně nepravděpodobné. Onen muž se jmenoval Ernest Jouin, a byl znám svým bojem proti potencionálním zednářům, veřejně a publikačně se ale takto začal projevovat dle všeho až po smrti sekretáře Rampolly . Protože je zmíněná verze čas od času probírána, je zde zmíněna, nemá ale dostatečné množství důkazních indicií, spíše žádných.

Konalo se další kolo a opět v něm získal Rampolla nejvíce hlasů, to už ale jako další adept nastupoval benátský patriarcha Giuseppe Sarto. A v pátém kole již byl Giuseppe Sarto zvolen papežem, a přijal jméno Pius X.(byl svatořečen je tedy nazýván svatý Pius X.) Ten zrušil ihned právo veta ze strany světské moci, jednou provždy. Jak již bylo zmíněno na kardinály nemělo omračující prohlášení krakowského kardinála okamžitý dopad. Možná že neovlivnilo vůbec nic a kardinál Sarto byl nakonec byl zvolen i bez něj, jak jsme zmínili jeho podpora postupně stoupala. A kardinál Rampolla již více než třicet hlasů prostě neobdržel. Mimochodem v roce 1901 byl kardinálem jmenován teprve sedmatřicetiletý! Lev Skrbenský, pozdější arcibiskup olomoucký i pražský, moravský rodák se šlechtickými kořeny. Na nich si ale nijak nezakládal, ani jako kněz ani jindy, u lidí byl oblíben. A v jeho církevní kariéře možná měl prsty rovněž Franz Josef. Byl Lev Skrbenský v konkláve onoho roku 1903? Prameny uvádějí že ano. A vyslovuji tímto polemickou otázku, zda byl vůbec od jmenování sedmatřicetiletého moravského (a českého) kardinála roku 1901, jmenován muž stejně starý, nebo mladší. Polský a francouzský text na wikipedii tvrdí, že nikoliv. Takže v církevní hierarchii se vyjímá takováto atraktivní záležitost související s Českou republikou, Moravskoslezským krajem.

zdroje:

Williams T, Did a Freemason Almost Become A Pope? dostupné z https://vwbora25.wordpress.com/2008/09/14/did-a-freemason-almost-become-a-pope/

Suchánek D, právo exkluzivity při papežských volbách, dostupné z  https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/35468/140009497.pdf?sequence=1&isAllowed=y, disertační práce s. 116-122

Lev Skrbenský z Hříště, dostupné z  https://cs.wikipedia.org/wiki/Lev_Skrbensk%C3%BD_z_H%C5%99%C3%AD%C5%A1t%C4%9B

Vysoký, celkem pohledný, ale hlavně mezi lidmi velmi oblíbený. Takový byl významný český duchovní - kardinál se zvláštním jménem - Lev Skrbenský z Hříště. Narodil se doslova na dohled kunínského zámku, v malé obci Hukovice., dostupné z https://www.mujrozhlas.cz/krizem-krajem.