Článek
Na začátku devadesátých let se začala rozpadat Socialistická federativní republika Jugoslávie. Jugoslávie, jak je známo, nebyla chápána striktně jako součást východního bloku, nebyla ve Varšavské smlouvě, prezidentu Titovi se podařilo udržet suverenitu státu obratnou diplomacií a rozhodnosti navzdory obrovskému sovětskému tlaku. Neznamená to, že by se Jugoslávii vyhnuly známé jevy jako politické procesy, čistky. Ale Tito nebyl Stalinův satrapa (ani pozdějších šéfů Kremlu) a představoval tak se svým státem určitou sympatickou entitu na mezinárodním poli. Přezdívka „krvavý pes Tito“ svědčí o mnohém. Jugoslávie byla se svojí kulturou, přírodou, ekonomikou vyhledávaným cílem pro Čechoslováky i jiné národy i investory. Uvnitř tohoto federálního soustátí však zjevně vznikaly tendence k národnostnímu sebeurčení (autonomii), to ale Tito dokázal usměrňovat. Jugoslávie byla soustátím pestrým, ale i složitým. Josip Broz Tito umírá v roce 1980 a hold mu přijíždějí vzdát všechny politické veličiny světa. Jugoslávie funguje i nadále, v roce 1984 pořádá světovou událost zimní olympijské hry v Sarajevu. Něco, co by bylo u jiných socialistických států (kromě SSSR) nemyslitelné. Každopádně v roce 1981 záhy po Titově smrti dochází v Kosovu k protestům. Kosovo totiž v zmíněné socialistické ústavě obdrželo status autonomní provincie hned v článku 1., spolu s Vojvodinou. Již zmíněné nepokoje měly národnostní rozměr a Kosovo je území s převládající albánským obyvatelstvem. Že by ona ústavou udělená autonomie Kosovu odstartovaly i otevřené separatistické tendence? Federace Jugoslávie byla ale obecně řečeno směsicí různých náboženství, etnik i kultur (katolické Chorvatsko, Slovinsko, pravoslavní Srbové, muslimové v Bosně).
Velice obsáhlá ústava ze sedmdesátých let upravovala tolik různých společenských vztahů, že po smrti Josifa Tita se začaly objevovat nejen národnostní otázky, ale funkčnost ústavněprávních vztahů začala narážet na značné limity. Konec konců počet článků ústavy přesahující číslo 400 mluví za mnohé. Je to však důkazem toho, že příliš podrobná ústavní pravidla nemusí v žádném případě kvalitně upravovat ústavní vztahy. V případě jugoslávské ústavy to bylo uspořádání státní moci, státní orgány a jejich postavení, práva jednotlivce, i autonomních celků, vojenská obrana, podniky, sociálně ekonomický systém aj. Ústava měla ukotvit samosprávný socialismus Jugoslávie, tak jak jím byl po skončení II. světové války. A jak byl toužebně očekáván i u nás (akademické kruhy atp.) Pochopitelně hrály svoji roli i jednotlivé ekonomické ukazatele republik, skladba obyvatelstva atp. Federální stát Jugoslávie se ale prostě rozpadl stejně jako zbývající socialistické federace, ČSSR a SSSR. Politická moc, představována konkrétními osobami v socialistických federacích nebyla již nebyla schopna udržet územní celistvost federálních států. Zjevně mohly existovat ne na základě konsensu lidu, ale na základě bezpečnostně-vojenské kontrole, přísně centralizované moci, a jediné „správné“ vládnoucí ideologie. Konsensem mám na mysli určité vědomí obyvatelstva, které je ochotno existovat v mocensko-ústavní struktuře zvané federální stát. Třeba i s jinými etniky. Pochopitelně stát, jak ho známe, i z dob minulých je něčím, k čemu jsou obyvatelé vázáni mnoha pravidly (zákony i svazky). Zákony a svazky jsou představovány např. pravidly matričního práva, státoobčanský svazek, povinnost platit daně své zemi, trestní právo, povinnosti při sčítání obyvatel, povinnost platby za odpad a nepřeberné množství dalších právních vztahů vázajících občana ke společnosti. Zdá se ale, že touha po sebeurčení hnána národnostními motivy byla schopna tyto vazby zásadně oslabit.
Společný podnik Jugoslávie tedy začal na začátku devadesátých let krachovat. První vyhlásili nezávislost Chorvatsko a Slovinsko. Srbové podle historických učebnic odmítli respektovat, že federace vstupuje do úpadku, likvidace. Události pak nabraly spád, ozbrojené střety (Dubrovník, Vukovar, Slavonie), separatistické celky (Srbska Krajina). A další pojmy prolínající se roky všemi médií - enklávy, bezletové zóny, embarga, mise Umprofor, uprchlíci, zvláštní zmocněnci OSN. V Bosně proběhly konflikty vzhledem k pestré mozaice národů, a území ještě tvrdší. Na všech stranách byly zaznamenány čistky etnické povahy. Většina výzbroje, těžkých zbraní snad měla zůstat v rukách bosenských Srbů, tudíž měli nad svými protivníky výhodu.
Národnostní otázka se ve všech socialistických federacích ukázal jako nejzávažnější problém. V Sovětském svazu vedla nevraživost dokonce k válce ještě za existence federace, když se do sebe pustily Arménie a Ázerbajdžán. Samotný rozpad SSSR jako federace je skutečností s velkým množstvím důsledků a dopadů, s nimiž se setkáváme i dnes. Invaze v roce 1968 do ČSSR nezlikvidovala federaci, k 1. 1. 1969 byla ČSSR již federálním státem na základě ústavního zákona č. 143/1968 Sb. Sebeurčení národů se v Československu ukázalo jako otázka asi právě v souvislosti s určitým uvolňováním tvrdé moci. Snad jen by bylo zajímavé vyslovit otazník co Sověti říkali na novou skladbu území a orgánů svého satelitu. Zjevně ale nad tím asi mávli rukou. Důležité bylo udržování moci v rukou těch správných osob. Či spolehlivého generálního tajemníka. Po pádu socialismu po roce 1989 opravdu bylo jen otázkou času, kdy bude nastolena otázka sebeurčení Slováků, což nakonec dopadlo nezávislými republikami. Ve světě existuje více federálních států, které fungují severoamerický kontinent, Austrálie, Argentina, Rakousko, Belgie. Otazníky visí nad Bosnou a Hercegovinou hlavně kvůli národnostnímu složení. Čas dá někomu za pravdu, co bude s touto zemí dále. Ten, kdo již nyní správně předpoví vývoj v této zemi, tomu patří uznání. Osud i států a území se často odvíjí tak, jak to čekal málokdo.
použité zdroje:
Urban, J. Všem sráčům navzdory, nakladatelství G+G, 1996, Praha, 176 s., ISBN: 80-901896-3-6
https://www.yuhistorija.com/yug_second_txt01c4.html
Válka v Bosně a Hercegovině vzala sto tisíc životů. Jizvy nejsou zhojeny ani po 25 letech, dostupné z https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/valka-v-bosne-a-hercegovine-vzala-sto-tisic-zivotu-jizvy-nejsou-zhojeny-ani-po-25-letech-102753
Kronika 20 století, Fortuna Libri 2003, ISBN: 80-7321-069-X, 80-85873-54-0
Ústavní zákon o československé federaci, dostupné z htttps://www.zakonyprolidi.cz/cs/1968-143
Ústavní zákon o autonomii Slovenské země č. 299/1938 Sb. z.
Dějiny Slovenska, dostupné z https://cs.wikipedia.org/wiki/D%C4%9Bjiny_Slovenska
