Hlavní obsah
Víra a náboženství

Proces syna tesařova

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: svetlanabar/pixabay.com

Model historického Jeruzaléma

Text se zaobírá procesem a popravou Krista hlavně z známých faktů. Nejde o vědecký text, ale syntézu poznatků skutečné historické postavy, jakou byli faraonové, římští císaři, perští králové, či nejstarší písemné památky.

Článek

Ježíš Kristus, jak víme, žil na této zemi více než třicet let. O jeho dospívání, dětství, víme velmi málo, prakticky nic. Pouze, že spolu s pěstounem Josefem a matkou Marií žil v Nazaretu klidným rodinným životem. Josef byl tesař, autoři evangelií mu nepřisuzují jediný konkrétní výrok, svatý Josef neříká nic. Je mužem činu, vždy koná to, co je potřeba. Bere si Marii za ženu, vydává se s ní do Betléma, utíká do Egypta, když chlapci hrozí smrt. Maria, matka toho v Písmu také mnoho nenamluví i ona rezignuje na jakoukoliv větší známost své osoby. Maria byla chudá dívka z Davidova rodu, větší zmínky jsou ve spojitosti s těhotenstvím a návštěvou Alžběty, jež očekávala syna, Jana Křtitele. Maria i Josef byli židé přísně dodržující platné náboženské tradice i práva. Chlapec je obřezán a je položena oběť v chrámě v podobě holoubátek. O chlapci máme jen jednu zmínku, když jako dvanáctiletý udivuje znalce Písma, přičemž se kvůli tomu nepřipojí na cestě z Jeruzaléma domů. Svatá země je okupována Římany, podléhá jeho správě, židovští vládci musí s Římany vycházet pokud se mají udržet u moci. V době Ježíšově ještě disponuje asi největším atributem svého vyznání, jeruzalémským chrámem s archou úmluvy. Okupace byla ale brána jako velké ponížení, vedle krutovlády Heroda Velikého dalším břemenem pro vyvolený národ. Římané, jak to chápeme z historických pramenů, ponechali výkon určité správy v rukou židů, potomkům Heroda Velikého, velekněžím, veleradě. Byli však přítomni svými vojsky, nehodlali připustit vzpouru a vymanění se z jejich vlivu. Hlavně v souvislosti s Kristovou osobou víme o  některých místodržících (prokurátorech, velitelích chcete-li) jako Pilát, nebo Quirinius v Sýrii.

Události před dvěma tisíci roky, jež se udály ve Svaté zemi, máme ve svědectví čtyř evangelistů. Rozměr historický a  psychologický umožňuje zajímavé úvahy. Budou navždy spojeny se závojem tajemství. Můžeme začít motivem Jidášovy zrady, vedoucí k procesu a ortelu smrti nad Kristem. Evangelista Jan popisuje Jidáše jako zloděje, který však byl Kristem povolán stejně jako další učedníci. Jidáš mohl zradit Krista z nenaplněných ambicí, které do něj vkládal. Určitě stejně jako kolegové apoštolové čekal, kdy Kristus zavelí k ozbrojenému povstání proti Římanům. To se ale nikdy nestalo. Motiv finanční může být překvapivě slabým důvodem. Jidáš měl přitom pro peníze podle narážek Písma velkou slabost. Částka třicet stříbrných byla ale opravdu spíše pakatel za takovouto službu židovským představeným. Ti pochopitelně hledali záminku, jak se zbavit nepohodlného proroka. Obávali se nepokojů a vzpoury, báli se totiž dozajista tvrdé odvety Římanů. Nejspíše ale neznali Kristovu podobu, když se jim zrádce nabídl, že ho před vojáky identifikuje (políbení na tvář). Ježíš večeřel se svými učedníky, slavil židovské Velikonoce, památku odchodu z Egypta. Písmo sice naznačuje pouze mužské osazenstvo, ale není důvod, aby tam nebyly i ženy. Dodatečné setkání Piláta s Kristem se odehrála v Getsemanské zahradě, jejíž přesná lokalizace není známa. Po roztržce s vojáky vzali apoštolové do zaječích, tajně ale někteří z nich sledují eskortu směřující k veleknězi Ananiášovi. Ten se ale postavou buřiče nechtěl příliš zaobírat. Poslal jej ke svému zeťovi Kaifášovi. Kaifáš také velekněz řídil zasedání velerady. Orgán čítající sedmdesáti jedné osoby, jinak též zvaný sanhedrin (či synedrium?) z předních složek společnosti. Svědci tvrdili o snaze zbořit izraelský chrám. Kaifáš i nadále potřebuje jednoznačný důkaz umožňující ortel smrti. Nakonec na jeho otázku Kristus neodmítl svůj božský původ, ani označení za Mesiáše, což velekněze vedlo k teatrálnímu roztržení šatu. A tím pádem i odsouzení veleradou. Trest smrti za rouhání se nakonec Kaifášovi podařilo přišít. Háček byl v tom, že židé nesměli vykonávat popravy, proto bylo třeba odsouzení Pilátem, jak bylo zmíněno výše. Zde je nutno podotknout, že např. sám Kristus byl svědkem možného kamenování hříšnice jako trest za cizoložství. Podle znalců a z logiky věci by vyplývalo, že ona sama musela projít tím, čím později Ježíš, tedy odsouzení veleradou, ale s nutným dodatečným schválením římského prokurátora. Takové překročení pravomocí mohlo znamenat ztrátu veleknězova úřadu. Jak víme, jedinou větou donutí Kristus přítomné, aby upustili od kamenování a šli si po svých. K prokurátorovi se nakonec nešlo. Upozorňuji, že trest smrti se vykonával podle židovského práva např. zardoušením, kamenováním.

Tehdejší prokurátor Pilát byl poslán, aby držel Judeu pořádně pod kontrolou. Víme ještě před procesem s Kristem, že neváhal zabít hned několik Galilejců, když smísil jejich krev s krví zvířat. Jeho pozdější váhání s osudem Mesiáše proto některé biblisty i čtenáře mate. Navzdory zdánlivě vstřícnému popisu Piláta v evangeliích je tento na základě jiných pramenů (i zmíněného masakru Galilejců) popisován jako surovec, opilec, intrikán, jež si nakonec vzal život. Židům oponoval jen proto, aby je rozčílil, s Kristem samotným více než pravděpodobně moc soucitu neměl. Jak víme, evangelia nejsou učebnicí dějepisu, ale zaznamenávají určitá historická fakta. Na základě nich se dovídáme, že Pilát posílá Krista před Heroda. Pilát posílá Krista k Herodovi, snad hlavně proto, aby dělal tzv. drahoty židům. Ti dva se neměli rádi, ale opět nám tajemně Písmo prozrazuje, že v dne Kristova procesu se stali přáteli. Pilát tušil, že na něj Herodes donáší císaři, tak si jej chtěl naklonit. Snad je spojila společná nechuť k veleradě jako mocenskému orgánu se kterým nejspíše často měli spory, jak Pilát tak Herodes. Tehdy byl císařem Tiberius, který pro tvrdé tresty úředníků rozhodně nechodil daleko. Ale to je pouze názor autora textu. Tady upozorňuji na různé Herody zmíněné v Písmu. Zde se nejedná o Heroda, jež chtěl Krista zabít v Betlémě, ale jeho syna Heroda Antipu. Byl tetrarchou i když byl obecně nazýván králem. Vyslýchající Herodes klade obviněnému několik otázek, ale nedostává žádnou z odpovědí. Sám Kristus jej ostatně ještě nedávno nazval liškou, pro jeho všeobecně známou úskočnost. Herodes sám nedávno popravil Jana Křtitele, který jej veřejně kritizoval za cizoložství. O nějakém jednání velerady v případě Jana není v Písmu nic. Zdá se, že Pilát povoloval Herodovy takové činy. Chtěl aby za něj případ s obviněným Ježíšem vyřešil také on? Herodes nechal popravit nejspíše s nechutí a Jana si snad dokonce vážil. Zvědavý Herodes jistě v obviněném očekával zázračně oživlého Jana. Nestalo se a jednání před Herodem (Antipou) je bezvýsledné. Když Herodes nepořídí nic, putuje Kristus opět s eskortou k Pilátovi.

Pilát se ptá Krista, zda je králem, musel by o tom něco vědět. Odsouzení na smrt pozdržuje Pilát zbičováním. To bylo nejen v Kristově případě opravdu brutální. Prameny hovoří o tom, že mnozí z nešťastníků bičování ať jako samostatný trest, či předcházející ukřižování vůbec nepřežili. Ti kdo přežili, zůstávali pravidelně mrzáky do konce života. Provádělo je několik osob, více než dvě a správně ukazuje film Mela Gibsona Umučení Krista, že bičování bylo prováděno z obou stran těla. Z Písma víme, že Kristus nebyl schopen si nést svůj nástroj popravy, když opakovaně padá. Bičování tak mohlo být provedeno i proto, aby se vše vyřešilo smrtí Krista v jeho průběhu. Tento ale bičování přežívá a vydává se na cestu k popravišti. Velice pravděpodobně si nese jen jeden trám, kůl už je připraven na místě.

Záhadou je vzkaz Pilátovy ženy Klaudie, aby měl s tajemným prorokem slitování, neb ji sužovaly zlé sny. Jak mohl tato skutečnost proniknout až k redaktorům Kristova životopisu. Šířila se snad o ní Pilátova žena, nebo někdo jiný. Ten nakonec potvrzuje rozhodnutí velerady, či možná lépe zajímá gestem umytí rukou neutrální stanovisko. Pro jednotlivé trestné činy byly stanoveny různé výkony trestu. Samotné ukřižování židovské právo neznalo, Kristus měl být ukřižován proto, aby byl znectěn, zostuzen. Tento způsob smrti měli zavést Peršané, převzalo je Kartágo a rozšířilo se dále. Jeho proces je veřejný, doprovázen teatrálním řevem publika. Odsouzenec je veden ulicemi Jeruzaléma přibit na zápěstích, nohách a vyvěšen. Odsouzenci bývali povětšinou nazí, někdy z určité poslední zvořilosti jim byl ponechán pás kolem boků. Často samotné přibití odsouzence na kříž často nevykonávali vojáci, ale příslušníci Římany porobených národů, stejně jako bičování. Kristus je opět jakoby naschvál židům označen s cedulí INRI, tedy jako židovský král. Řekněme to tak, že celý proces začal v noci, a vše pokračovalo až do patnácté hodiny, kdy Kristus podlehne následkům mučení a nedostatku kyslíku. Tělo není hozeno do jámy, jak bylo zvykem, ale je pohřbeno v hrobě skalním výklenku, poté, co je to dovoleno Pilátem jistému Josefovi z Arimatie. Kopí, kterým je Kristus pro ověření proboden vojákem, je pak vnímáno jako smybol moci. Kdo je drží ve vlastnictví je pánem světa, nejmocnější osobou. Zajímavost z historie bližší, časové údaje napovídají, že v momentě, kdy se Loginova kopí dotknul americký voják, prostřelil si Adolf Hitler v bunkru hlavu. Protože byla krev vnímána židy jako symbol života, tělo se neomývalo, až posléze mělo být namazáno mastmi. Veřejnost je již více než stovky let obeznámena s existencí tzv. turínského plátna. Turínské plátno je kus látky uchovávající i podle mnoha církevních představitelů věrný obraz Kristova těla. Plátno se dostalo ze Svaté země nejspíše do Konstantinopole a z něj pak prokazatelně do Francie. Ze Savojska potom do Turína, kde je dosud. Plátno bylo podrobeno více zkoumání i fotografování. Legendární negativ Itala Seconda Pia nám přibližuje obraz statného člověka a přece starce, jistě díky prožitému utrpení.

Víme, že znamení Kristova utrpení dle církevní tradice, historie neslo více osob. Nejznámější případ v novodobých dějinách je osobnost P.Pia (občanským jménem Francesco Forgione), který zemřel v roce 1968.  Tzv. stigmata, tedy viditelné Kristovy rány měl na dlaních, nikoliv na zápěstích a to rovných padesát let. Fotografií pátera Pia, a dalšího dokumentárního materiálu k jeho osobě je velké množství. František kardinál Tomášek se s páterem Pio setkal vždy, pokud to bylo možné. Tento mu sdělil, že se Tomášek dožije náboženské svobody ve své vlasti. Ale tento text nemá za úkol přivést čtenáře k víře, ale jak bylo již na začátku sděleno nabídnout některé souvislosti. Nespravedlivě odsouzení jsou bohužel známí v celých dějinách. Tak nechť jich je co nejméně.

použité zdroje

Umučení Krista, režie Mel Gibson, 2004

Skoblík, J. Klaudie, ty tajuplná, omilostněná, (Mt 27,19)http://ktf.cuni.cz/~skoblik/komentare/klaudie.htm

Bible, evangelia Marek, Matouš, Lukáš,Jan

Kroll, G. Po stopách Ježíšových, Karmelitánské nakladatelství, 2002, 486 s., ISBN: 80-7192-711-2

Roskovcová, K Pilát a Herodes přáteli, dostupné z  https://nymburk.evangnet.cz/pilat-a-herodes-prateli/

Fausti, S., Nad evangeliem podle Marka, nakladatelství Paulínky, Praha, 2007, s. 371 - 443, ISBN-978-80-8s6949-39

Ricciotti G. Život Ježíše Krista, nakladatelství Vyšehrad, 1947, s. 536-592

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Reklama

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz

Doporučované

Načítám