Článek
Výborný seriál Dámský gambit, výpravně scénáristicky dobře pojatý, výpravně bohatý a s přesvědčivými výkony zaznamenal oprávněný úspěch. Postava je sice smyšlená, ale dobře reflektuje svět šachových střetnutí i způsobu uvažování šachistů. Podstatou šachové hry je obrana krále, jehož pád se rovná prohře. Obrovské množství kombinací a možností, stejně taktických myšlenek na šachovnici byly vždy výzvou pro logiku a osoby tahající figurami na čtvercové desce. Šach je svojí podstatou stvořen k tomu, aby bylo možno na základě výsledků v bojích možno určit, kteří hráči jsou ti nejlepší. Mnozí z nich se přitom mistry světa (donedávna nejprestižnější titul a snad i dnes) nestali. Nejlepší hráči světa jsou takoví, kteří jsou schopni porazit kteréhokoliv protivníka na planetě. Třeba jen jednou. Systém kvalifikačních soutěží s právem vyzvat mistra světa byl vhodným nástrojem pro souboj titánů, dvou hráčů o titul. Stávajícího mistra a dalšího šampiona. Pokud nepomineme i nejstarší zvyk, kdy si světový mistr vybral někoho k zápasu sám. Pokud se teda podařilo zajistit náležitý fond zápasu, tedy odměnu pro vítěze a poraženého. Zájem o šachovou korunu byl i dříve vždy velký, nejdříve bylo ale třeba prokázat, že si uchazeč zaslouží, aby mecenáš vložil peníze do sledovaného zápasu. Znalí šachisté znají jména světových velmistrů a hráčů, kteří stanuli před šachovým Olympem ale k zápasu o šachovou korunu se nakonec nedostali. Nebo dostali, ale tato jim nakonec zůstala zamknutá, řečeno obrazně. Jsou to jména jako, Carl Schlechter, David Bronstein, Paul Keres, Vasilij Ivančuk, Richard Réti, Siegbert Tarrasch, Robert Hübner, Samuel Reshevsky a další. Pojďme si přiblížit osudy některých z nich.
Arcismolařem jistě může být nazván Carl Schlechter, jeden z nejlepších hráčů před první světovou válkou. Remízový král, známý svojí opatrnou, ale velmi přesnou hrou si nakonec velmi dobrými výsledky v mezinárodních turnajích zajistil souhlas Emanuelea Laskera, úřadujícího šampiona, k boji o korunu, který se konal roku 1910. Zápas byl koncipován na deset her, přičemž nerozhodný výsledek zajišťoval mistru světa i nadále titul. Čtyři partie skončily remízami, v páté hře Schlechter převzal iniciativu. Navzdory menšímu počtu pěšců udeřil s dvěma těžkými figurami a Lasker kapituloval. V sedmé hře Schlechter svým vojskem obléhal Laskerova krále v jeho pevnosti neúprosně. Pěšci rdousili Laskerovy figury, co to šlo, ale Laser vyvázl, snad doslova zázrakem. Další partie skončily remízou, zbývala poslední partie zápasu, boj o vše. Schlechterovi chybělo málo, aby remízou dobyl kýžený titul. Jeho figury dorážely na bílého krále, jak se dalo, obzvláště dáma kroužila jako sup nad mršinou. Materiální výhoda byla na straně Laskera. Po výměně dam zbývalo každému hráči na šachovnici již jen dvě figury. Silnější byla ta Laskerova, jeho věž by již dokázala vyprovodit pěšce na vítězném pochodu. Historické učebnice nemají rády kdyby, titul obhájil Lasker a do světa zaslíbeného jen mistrům světa se Schlechter nepodíval. Jeho příklad je ale obecně velmi poučný a zajímavý.
Sovětský svaz se po druhé světové válce stal supervelmocí i v šachovém světě. Turnaj, který měl určit nového šampiona, vyhrál přesvědčivě Michail Botvinnik, který se stal v dalších obdobích doslova sovětským šachovým patriarchou. Sesadit jej z trůnu, ale i porazit v partii bylo událostí vzbuzující pozornost. Nový systém soutěže o šachový trůn byl představován systémem turnajů spějících do velkého turnaje kandidátů, jehož vítěz mohl Botvinnika vyzvat. Vzhledem k časové náročnosti kvalifikačních bojů se tak mohl hrát zápas o titul jednou za tři roky. Prvním vítězem na dlouhé cestě byl v roce 1951 David Bronstein. Zápas se hrál v Moskvě na 24 partií. Sovětský velikán Botvinnik údajně tři roky aktivně nehrál, zabýval se pracemi v oblasti energetiky. Bojovalo se velmi urputně, první výhru zaznamenal Bronstein v páté hře. Figury obklíčily krále a pěšec putoval na poslední pole, Botvinnik rezignoval až v beznadějné pozici. V šesté a sedmé hře ale Botvinnik po lítém boji vítězí a dostává se do vedení. Následují tři vyčerpávající bitvy končící remízou. V jedenácté hře Botvinnik zaútočí, ale Bronstein jeho útok odrazí a nakonec ho přechytračí, Botvinnik se s beznadějnou materiálovou ztrátou musí vzdát a Bronstein vyrovnává. Botvinnikovi se nedal přívlastek „velký“ jen tak pro nic za nic. Vítězstvím ve dvanácté hře, a to vystupňováním materiální výhody k lepší pozici, se opět ujímá vedení. Následují čtyři nerozhodné partie, avšak ve skutečnosti mající podobu těžkých bojů. Zápas se dostal do poslední třetiny a v ní na začátek vítězí v sedmnácté hře Bronstein, když shromáždil figurovou dělostřeleckou baterii, proti které není možné bojovat. Skóre je opět srovnáno. Devatenáctou partii vyhrává Botvinnik po lítém boji a s větší materiálovou převahou. Po dramatickém nerozhodném boji ve dvacáté hře přichází vrcholový okamžik šachové kariéry Davida Bronsteina. Obrovskou ofenzivou a výborným pozičním výkonem černými figurami, a vyvrácením Botvinnikovy obrany zasazuje hned dva knockouty po sobě a ujímá se poprvé vedení v zápase na 5:4. A to navíc v mimořádně kritické fázi na konci zápasu. Co tehdy chybělo, aby Bronsteinovo jméno navždy vstoupilo do historie jako jméno nového šampiona. V předposlední hře strojově přesnou hrou Botvinnikovi střelci opanují šachovnici a získají rozhodující převahu. Poslední partie by musela skončit výhrou Bronsteina, aby získal titul, nestane se. Botvinnik remizuje, v partii nedojde k dlouhému boji a patriarcha udržel stolec.
Robert Hübner na začátku osmdesátých let aspiroval na jednoho z nejsilnějších šachistů planety. V roce 1980 se dostává do nejužšího boje o právo vyzvat Karpova k zápasu o titul. V prvním zápase kandidátů na něj čekal Maďar András Adorján. Ve třetí hře Hübner vyrazí se svým pescem do dámy a ohromí soupeřovu protihru. S velkou materiální převahou vítězí Hübner. V páté hře Hübner opět zatlačí soupeře do defenzivy a triumfuje. Maďarský velmistr se nehonosí titulem neoprávněně. Hned v sedmé hře zvolí výbornou strategii a přesnou hrou se mu podaří Hübnera zdolat. Ale zbytek zápasu již je tvořen remízami. Remíza v deváté partii končí navýsost kuriozně, patovou pozicí pro Hübnera. Po těžkém boji s Adorjánem čeká na Hübnera další maďarská legenda, Lajos Portisch. Další hráč světové úrovně. Oba mají za sebou těžký boj čtvrtfinále a nechtějí se nerozvážným rizikem dopustit chyb vedoucích ke zrátě bodu. Důsledkem toho je série osmi remíz v tomto semifinále. V deváté partii dochází k ostré záplatce ze které Hübner vychází jako vítěz ušije pro soupeřova krále matovou sít a Portisch vzdává po přerušení. Psychologická výhoda je na jeho straně německého velmistra ten ji černými figurami hned v dalším boji využije. Proklestí cestu svému pěšci a sevře Portischovy figury do kleští. Armáda pěšců pak nedává Portischovi šanci. Nyní k dalšímu postupu zbývá již jen půl bodu a té Hübner skutečně dosahuje. Postupem do finále se stává od Laskera jedním z nejlepších německých šachistů všech dob.
Proti Hübnerovi stojí ve finále soupeř nejtěžší, Viktor Korčnoj. První partie ale skončí excelentním úspěchem německého mistra. Připisuje si první bod, když Viktora „hrozného“ smete. Korčnoj kontruje v další partií podobným excelentní výkonem. Následuje remíza a v další hře nstupuje Hübner s černými figurami. Podává vynikající výkon a v ostré bitvě Korčnoje sevře a vítězí. Následuji dvě remízy (jedna velmi dlouhá a vyčerpávající) a soupeři usedají ke stolu k sedmé hře. V té má Hübner navrch, s Korčnojem to nevypadá dobře. A přichází životní osudová chyba západoněmeckého šachového velmistra. Nešťastným tahem krále umožní Korčnému aby dal vidličku, jezdec napadne současně krále i věž, a to je konec. Kdo ví, jak by se zápas odehrával dále, kdyby Korčnoj prohrál i po třetí. Ale historie má „kdyby“ jen za spekulaci. V další hře Hübner prohrává jistě pod vlivem strašlivé hrubky, a dále v zápase nepokračuje. Vzdělaný vědec Hübner se tak vyzyvatelem Anatolije Karpova nestal. Nejspíše by ho brali i Sověti raději než emigranta a „zrádce Korčného“.
Tak, jako někteří režiséři nedostali žádnou světovou cenu (Oscar, Zlatá palma), bylo zmíněným špičkovým velmistrům, aby nedosáhli na mistrovský titul. Uvedli jsme tři historické příklady, příkladů dalších by bylo více. Cesta všech tří podrobněji zmíněných mistrů byla přitom nesmírně namáhavá a my jsme si představili hlavně stěžejní okamžiky. A vlastně okamžiky, které jim jakoby nepřály. Ať je takových nespravedlivých okamžiků co nejméně.
použité zdroje:
www.chessgames.com
Malá enyklopedia šachu, nakaldatelství Olympia 1989
šachová literatura ostatní
