Článek
Rodiče s dětmi nenechali událost bez povšimnutí. V hojném počtu se vypravili na hrad, aby se děti mohly seznámit se zápisy v Knize hříchů, které o nich pekelníci v průběhu roku pečlivě zaznamenávají.
Analogové zápisy v Knize hříchů, o prohřešcích dětí z blízka i daleka, z minulých let byly často ohrožovány peřím padajícím z křídel andělů,…
...proto čerti přistoupili k digitalizaci. Povětšinou jsou negramotní, úkol ale zvládli lépe než státní správa Česka. Zápisy jsou nyní peříčkoodolné.
Vízmburští čerti jsou ale dobrosrdeční a lidem naklonění. Proto do Knihy hříchů, díky dotaci z Pekelné Unie digitalizované, nezaznamenávají jen konání zlé, ale spravedlivě také dobré. A tak hned u vstupní brány do nádvoří hradu mohl čert konferenciér děti nejen pokárat za to, že málo pomáhají mamince, jsou občas hubaté a „flákají“ přípravu do školy „čuměním“ do mobilu, ale také je pochválit za to, že mají dobré srdce, starají se o sourozence a kočičky a dobře hrajou florbal a na flétnu. Inu, zdá se, že dobře je v povodí Úpy.
Čert konferenciér Lukáš četl z Knihy hříchů víc než hříchy pochvaly. Kravatu měl barevně perfektně sladěnou nejen s rohy, ale i se záložkou knihy
Do pekelného hradního sklepení se tak děti už šly jen podívat, aby věděly do čeho jdou, kdyby svoje chování v roce 2026 nějak výrazně zhoršily. Přesto na ně trochu hrozivě dopadlo prostředí kamenných kleneb, stísněných prostor, vlhkosti a chladu (čert Chlaďouš totiž zapomněl zatopit pod kotlem). Dušička v nich byla malá i když se na ně trochu divoce vrhla čertí cháska a dovedla je i s rodiči před Lucifera.
Lucifer vyděsil maminky
Ten byl naopak poměrně dobrácký. Nemít rohy, řekli byste vesnický strýc. I on si ale dokázal zjednat pozornost dětí. Například tím, když se pochlubil, že se osobně znal s Kryštofem Kolumbem a Richardem I. zvaným Lví srdce. To podle toho, jakým křestním jménem se příchozí dítko představilo. Víc než děti vyděsil maminky. Například když se ušklíbnul nad tím, že děti si dnes uklidily. To oni v pekle moc nedělají. Korunu tomu nasadil když pronesl, že muset říkat dětem o něco tisíckrát je ještě dobré. To on musí tu svojí čertovskou sebranku žádat leckdy o leccos miliónkrát… „Například Chlaďouš nezatopil doteď!“
Vzhledem dobrosrdečný vesnický strýc, povoláním však hrozný Lucifer Pavel,…
...kterého jeho pohůnci tak tak stíhali zásobovat horkou medovinou. V pekle byla letos opravdu vlezlá zima.
Pekelné vidle nebyly překvapivě od krve, ale od hlíny. Byly to hodné vidle vízmburské, vidle archeologické! Některých čertů se ale báli i rodiče!
V kratičkých přestávkách, mezi návštěvami jednotlivých dětí, se Lucifer samou zimou musel tisknout k andělíčkovi Káje.
„Za mnou je strašidlo, že jo?“
Andělíček odváděl děti, které si peklo neponechalo, což byly k nespokojenosti čertů všechny, do hodovní komnaty hradu k Mikuláši. Tam už stačilo jen přednést nějakou pěknou básničku nebo zazpívat písničku a odměny se jen sypaly.
Naopak Mikuláš Dan byl spokojený. Děti většinou pochvalně zpívaly o něm a o Mikulášce, která ztratila sukni. A to je prý vždycky hodně velká legrace!
Není bez zajímavosti, že mezi členy Sdružení pro Vízmburk je jeden dovopraudickej Mikuláš. Mikuláš Vít na fotografii s dcerou Monikou Lízinkou.
Doopravdický Mikuláš, Mikuláš Vít říká: „Mikuláš jsem nejen na hradě celý rok, tak nevím, proč bych měl být Mikulášem i dnes!“ Moňa Líza už pomalu začíná tušit, že i její život bude s hradem poměrně úzce spojený…
Základní pravidlo pro snímání osob je, že oči musejí být v horní polovině obrazu. To podle pohádkového kameramana ČT Petra Primy neplatí u princezen.
Na Vízmburku se také ukázalo, že nejen princezny mohou mít výjimečně oči v dolní polovině záběru, aby se jim vešla na hlavu ještě korunka. Tuto výsadu hradní fotograf využil i pro andělíčka, aby se mu vešla svatozář. Petr Prima, ať mu je země lehká, by z úspěchu svých školení měl radost!
„Jsem takhle velikej čert konferenciér. A vy jste takhle malí člověčinové z pekelného podhradí!“
Archeolog Antonín Hejna, jehož hlavní zásluhou spatřil zasypaný hrad Vízmburk opět světlo světa, by byl s jeho využitím nejspíš spokojený.
Komentář:
Sobota na Vízmburku byla výjimečná ve své obyčejnosti. Nevíme přesně, jak se bavili dávní obyvatelé hradu, ale víme, jak se bavíme my. A jak bavíme návštěvníky. Dospělé i děti. Jak se podařilo uprostřed hlubokých vysokých lesů mezi Červeným Kostelcem na Náchodsku a Havlovicemi na Trutnovsku vytvořit místo, kde příliš neplatí svázanost současné zvláštní doby a kde platí často romantizovaná historie! To je kombinace, nad kterou není. Ta se nedá vymyslet, jen zažít.
Teď jsou zdi hradu zase tiché a bez lidí. Ale v sobotu tam nejen děti, ale nejspíš hlavně dospělí, zažívali tolik emocí, že je budou zpracovávat možná ještě dlouhou dobu. Obavy z nadpřirozených „zlých“ sil, čertů a strašidel, vystřídala v sekundě radost z příchodu další nadpřirozené síly, anděla s andělskou tváří, který vyvedl všechny duše z pekla do světla. Nutnost zpovídat se ze svých činů v kulisách kamenného sklepení mohutného hradu by nejspíš prospěla kdekterému politikovi. Ale také být pochválen! Sice ústy čerta, ale maminkou! No, to je síla obrovská. A takovou sílu má možnost přinejmenším zprostředkovat hrad Vízmburk i všichni, kteří se o něj starají… A nejspíš to ani nevědí a neuvědomují si to! „Jenom“ to zažívají!
A tak, přestože v pekle, připadali si všichni v sobotu ve zdech vízmburských jako v ráji!
