Článek
Shrnutí historie kurdských jednotek a jejich role v boji proti ISIS
Kurdské ozbrojené síly, zejména Peshmerga v Iráku a YPG a YPJ, tedy Lidové obranné jednotky a Ženské obranné jednotky v Sýrii, hrály klíčovou roli v boji proti Islámskému státu od roku 2014.
V Iráku Peshmerga bránili oblasti jako Erbíl a Kirkúk před ISIS. Už tehdy bylo v Bílém domě jasné, že Kurdové budou správnou pákou k porážce ISIS, aniž by museli umírat američtí vojáci, což je v očích americké veřejnosti vždy nepřijatelné. V roce 2014 ISIS napadlo Sindžár a vyvraždilo tisíce Kurdů, avšak Kurdové s podporou USA útoky odrazili a osvobodili většinu klíčových území od Islámského státu.
V Sýrii se YPG stala jádrem Syrských demokratických sil, které byly založeny v roce 2015 jako koalice Kurdů, Arabů a dalších menšin. SDF osvobodily klíčová města, jako jsou Kobani v roce 2015, Manbidž v roce 2016, Rakka, hlavní město ISIS, v roce 2017, a Dajr az Zaur v roce 2019. Kurdové utrpěli těžké ztráty, ale stali se nejspolehlivějším pozemním spojencem USA v boji proti Islámskému státu, což umožnilo porážku této teroristické organizace na většině jejího území. Jejich motivací byla nejen obrana vlastních oblastí a rodin, ale také pomsta za genocidu a snaha o autonomii v nestabilním regionu.
Významnou roli v jejich boji sehrál rovněž motiv národního sebeurčení. V době, kdy se na Blízkém východě překreslovaly mapy, bylo zcela opomenuto, že zde existuje velmi početný národ. Tento národ byl rozdělen mezi několik států namísto toho, aby získal vlastní. Historické překreslování hranic, respektive jejich vytváření podle pravítka, bylo jednou z mnoha chyb, jejichž následky pociťujeme dodnes.
Bez kurdských sil by koalice proti ISIS musela nasadit vlastní pozemní jednotky a riskovat životy svých vojáků. Tímto způsobem se podařilo porazit jednu z největších světových hrozeb z pohodlí domova a za minimální náklady. Naše krev zůstala v žilách, zatímco krev kurdských mužů a žen, kteří za nás všechny urputně bojovali, se vsákla do písku a zůstala zapomenuta.
Aktuální situace Kurdů v Sýrii a jinde
V Sýrii prožívají Kurdové kolaps své autonomie na severovýchodě země. Dne 13. ledna 2026 zahájila syrská vláda pod vedením bývalého teroristy Ahmeda al-Šaríi ofenzivu proti Kurdům s pomocí jednotek podporovaných Tureckem. Během necelého týdne syrské jednotky obsadily velkou část území, včetně měst Raqqa a Dajr az Zaur, přehrady Tabqa i táborů s desítkami tisíc lidí spojených s ISIS. SDF byly nuceny ustoupit, protože oběť, kterou v minulosti přinesly, zřejmě nebyla pro spojence dostatečná.
Dne 18. ledna bylo vyhlášeno údajné příměří, které vyjednal Tom Barrack. Podle jeho podmínek se mají SDF integrovat do syrských bezpečnostních složek a předat civilní instituce, ropná pole i všechny věznice se zajatci z ISIS. Příměří a mírový plán jsou však pravidelně narušovány a boje prakticky neustávají. Příměří je de facto pouze na papíře a bývalí bojovníci Islámského státu vítězoslavně pochodují obsazenými městy. To, co si nikdo dlouhou dobu nedokázal představit, se stalo realitou. Ženy budou opět utlačovány a na některých místech znovu začala vlát černá vlajka ISIS. Prolitá krev byla zapomenuta a hrdinové ponecháni napospas.
USA prakticky ukončily podporu SDF a usilují o jednotnou Sýrii. V Iráku zůstávají kurdská území relativně stabilní, jsou však v pohotovosti a obávají se obnovení ISIS a návratu konfliktu, který se jim v minulosti podařilo zažehnat. Premiér Masrúr Barzání na konferenci v Davosu lobboval za ochranu Kurdů. USA zůstávají v Erbílu, ale z území federálního Iráku se stáhly. V Turecku a Íránu nadále pokračují represe. Ankara nedělá rozdíly a považuje SDF za prodlouženou ruku PKK, kterou Turecko označuje za teroristickou organizaci.
Tisíce bojovníků a bojovnic padly. Mezitímco my čteme tyto řádky nebo sedíme v teple domova, někde daleko od nás umírají lidé. Umírají lidé, díky nimž skončila nejhorší teroristická organizace v dějinách, představující absolutní zlo. Co však bude dál?
Proč je opouštíme?
Jako člověk, který nadevše ctí realismus v mezinárodních vztazích a v žádném případě se nemůže považovat za idealistu, považuji kroky, jež preferují USA a Západ, paradoxně za idealistické. To, že Spojené státy dávají přednost „stabilitě“ před věrností a vděkem, není nic nového. Ostatně jsme to v minulosti viděli už mnohokrát. Nicméně zahodit jediný bezpečnostní a stabilizační prvek v Sýrii a na Blízkém východě, jímž Kurdové bezpochyby jsou, mi nepřijde příliš logické.
Smysl dává poskytnout Kurdům bezpečnostní záruky, nikoli jako odměnu, ale především z vlastního zájmu. Ropná pole mohla zůstat alespoň částečně v rukou spolehlivého a loajálního partnera. Existovala by jistota, že peníze z prodeje této ropy nebudou použity k financování pochybných organizací ani k ohrožování naší bezpečnosti. Spojené státy by tak podporovaly stabilní celek namísto iluze jednotné Sýrie, která je ve skutečnosti synonymem nestability a války.
Jak však může být stabilní stát, který drží své vlastní obyvatele jako vězně a vznikl na základě tužky a pravítka bez ohledu na národnostní rozložení? Jak jsem uvedl již výše, nejsem idealistou. Přesto se nabízí myšlenka, že ideálním řešením by mohlo být opakované překreslení některých hranic.
Vznik Kurdistánu v hranicích, které by stoprocentně odpovídaly rozložení Kurdů ve světě, nebude nikdy plně možný. Velká část Kurdů žije v Turecku a Ankara nemá žádný důvod jim jakkoli ulevovat. S největší pravděpodobností je to dáno především náboženskými a nacionalistickými důvody, které považuji ve 21. století za tmářské, středověké, barbarské a hluboce problematické. Nenávist vůči někomu pouze kvůli jeho vyznání či národu vytváří nekonečný cyklus problémů, které na Blízkém východě sledujeme dodnes.
Scénář oboustranně výhodného řešení by mohl vypadat následovně. Možná se na chvíli ocitáme v pohádce, ale bez vizí nelze dosáhnout klidu. Většina kurdských území v zemích, jako jsou Írán, Irák a Sýrie, má natolik specifické autonomní podmínky, že fungují prakticky jako samostatné jednotky. Jejich příslušnost k těmto státům je často pouze formálním vyznačením na mapě a centrální vlády zde mají jen minimální vliv. Právě tato území jsou pravidelně ohnisky nepokojů a ozbrojených střetů.
Proč tedy držet provaz, který vás zraňuje a bolí, když na jeho konci není nic užitečného? Vznik nového státního celku na těchto územích by přinesl řadu pozitivních důsledků. Turecko by se zbavilo nepříjemné opozice a stabilizovalo své hranice se Sýrií. Zároveň by se samo nemuselo vzdát žádného území. Přestože zde žije největší část Kurdů, Turecko je příliš stabilní a silné na to, aby přistoupilo na jakékoli územní ústupky.
Sýrie, Irák a Írán jsou na tom však výrazně jinak. Právě na této křižovatce států vytvořených pravítkem by mohl vzniknout spolehlivý partner na Blízkém východě, který by se na základě bezpečnostních záruk USA a Evropy stal stabilním nárazníkovým pásmem.
Irák a Írán by se mohly zbavit území, které nikdy fakticky neměly pod kontrolou, a části Sýrie, jež Kurdové vybojovali na organizaci ISIS, by jim rovněž zůstaly. Dovolí to Írán? S největší pravděpodobností ne, alespoň ne tento Írán. Změna režimu by však tuto možnost otevřít mohla. Spojit dobré s užitečným se vyplatí a vznik Kurdistánu může být silnou motivací ke změně režimu v Íránu. Dvě mouchy jednou ranou. Zisk loajálního partnera a eliminace největší hrozby na Blízkém východě.
A co Turecko? Nepochybně by se turecký režim velmi rád zbavil neklidné kurdské otázky. Erdoğanův režim by mohl takzvanou násilnou nenásilností umožnit odchod těch Kurdů, kteří by chtěli budovat nový domov.
Argumenty pro vznik Kurdistánu
Boj proti extremismu a stabilizace
Kurdové prokázali schopnost účinně bojovat proti ISIS a poskytovat útočiště menšinám, jako jsou jezídé či křesťané. Nezávislý stát by byl sekulární a prozápadně orientovaný, čímž by bránil šíření radikalismu z Íránu či Turecka. Zároveň by mohl vytvořit nárazníkové pásmo a částečně oddělit Turecko od arabského světa.
Ekonomická samostatnost
Díky ropným zdrojům a budování nové ekonomiky by se Kurdistán mohl stát prosperujícím státem, což by snížilo jeho závislost na nestabilních sousedech a přilákalo investice z USA a Evropské unie.
Demokratický vzor
Kurdové dlouhodobě podporují rovnost pohlaví a multietnickou společnost. Takový stát by mohl inspirovat reformy v regionu a posílit alianci se Západem a Izraelem. Izrael by navíc mohl částečně přispět k posílení vojenské jistoty v regionu a stát se jedním z garantů bezpečnosti Kurdistánu, nikoli však v rozsahu, který by zbytečně provokoval arabské státy.
Zabránění etnickým konfliktům
Samostatnost by mohla ukončit století útlaku, snížit migrační tlaky a stabilizovat hranice, podobně jako tomu bylo u jiných nově vzniklých států.
Rizika
Ekonomická a geografická zranitelnost
Jako vnitrozemský stát by byl Kurdistán závislý na sousedech v oblasti obchodu, což by mohlo vést k zadlužení a politické izolaci.
Vnitřní rivalita
Různé kurdské frakce, například PKK a KDP, by mohly vést k vnitřním konfliktům či dokonce k občanské válce, což by nový stát výrazně oslabilo.
Celkově lze říci, že vznik Kurdistánu by mohl být významným stabilizačním faktorem, pokud by probíhal postupně a s podporou Západu, arabského světa a Izraele. Zároveň se však jeví jako téměř nemožný, protože tuto část světa stále silně ovládá náboženský dogmatismus a odpor vůči jiným národům.
Arabské státy a další aktéři, kteří chtějí vidět Kurdy na kolenou, by si měli uvědomit jednu zásadní skutečnost. Buď budou pokračovat ve svém jednání a zůstanou v historii zapsáni jako uzurpátoři a vrazi, nebo odloží staré křivdy a zapíší se do dějin jako ti, kteří zajistili mír ve svém regionu pro děti a budoucí generace. Volba je na nich.
My však nesmíme přihlížet. Kurdům dlužíme mnohé a nemůžeme dopustit, abychom opustili své spojence.
