Článek
Když sledujeme geopolitické konflikty, ať už na Balkáně, Blízkém východě nebo aktuálně v Íránu, máme přirozenou tendenci hledat jednoduchá vysvětlení. Špatný lídr, náboženský fanatismus, historická křivda. Tato vysvětlení nejsou nepravdivá, ale jsou nedostatečná a velmi celou problematiku zjednodušují. Zůstávají na povrchu, aniž by se dotkla hlubší strukturální příčiny nestability.
Tou příčinou je v mnoha případech fenomén, který politická věda označuje pojmem core ethnic region. Geografické a symbolické jádro, z nějž jedna etnická nebo náboženská skupina odvozuje svůj nárok na dominanci, a jehož existence v pluralitním státě nevyhnutelně generuje soutěž, napětí a v některých případech i násilnosti.
Co znamená core ethnic region?
Core ethnic region je geografické jádro, v němž jedna etnická nebo náboženská skupina historicky zakořenila svou kulturní, politickou a ekonomickou dominanci. Toto jádro není jen místem na mapě, ale je to zdroj identity, legitimity a moci. Problém nastává ve chvíli, kdy hranice státu zahrnují i jiné skupiny, které mají vlastní historické nároky, vlastní identitu a vlastní představu o tom, komu území „patří“. Výsledkem je strukturální napětí, které nepramení z iracionální nenávisti ani ze špatného vedení země, ale z prostého faktu: dva nebo více aktérů vnímá totéž území jako svůj existenční základ. A právě tato soutěž o jádro je tím, co pohání konflikty, které se zdají být nevyřešitelné.
Klíčový mechanismus nestability spočívá v asymetrii: dominantní skupina brání svůj core (jádro), zatímco menšinové skupiny usilují o přebalancování moci nebo separaci.
Bosna a Hercegovina: případ strukturálně neřešitelného státu?
Bosna a Hercegovina vznikla v podobě, která z analytického hlediska téměř předurčovala budoucí problémy. Tři konstitutivní národy: Bosňáci (muslimové), Srbové (pravoslavní křesťané) a Chorvati (katoličtí křesťané): mají každý svůj vlastní core: kulturní, náboženský i geografický. Tyto a další proměnné byli rozbuškou konfliktu v celé tehdejší Jugoslávii a v Bosně přetrvávají dodnes. I když ne za doprovodu zvuku zbraní.
Daytonská dohoda z roku 1995 tento problém nevyřešila. Pouze ho institucionalizovala. Bosna dnes existuje jako vícesubjektová federace (Federace Bosny a Hercegoviny, Republika srbská a Distrikt Brčko) s paralyzovanými centrálními institucemi, chronickým blokovacím mechanismem a neustálou hrozbou secese Republiky srbské pod vedením. Každý pokus o reformu politického systému naráží na stejný problém: žádná ze tří skupin není ochotna dobrovolně oslabovat svůj vliv na úkor druhých, protože každá vnímá tento vliv jako existenční záležitost, nikoli pouhý politický zájem.
Situaci dále komplikuje existence distriktu Brčko, autonomního území na severu země, které geograficky rozděluje obě části Republiky srbské a jehož status je výsledkem mezinárodní arbitráže z roku 1999. Brčko funguje jako de facto třetí entita, která leží mimo přímou kontrolu obou subjektů a jehož budoucnost zůstává předmětem politického napětí.
Republika srbská pod vedením Milorada Dodika dlouhodobě zpochybňuje legitimitu společných institucí, odmítá rozhodnutí Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny a otevřeně hovoří o možnosti secese. Tento postoj není jen rétorika, ale je to systematická strategie oslabování státu zevnitř, která logicky vyplývá z core ethnic logiky: srbský core gravituje k Bělehradu a k Republice srbské, nikoli k Sarajevu. Každé posílení centrálních institucí je z tohoto pohledu vnímáno jako ohrožení srbského jádra.
Bosňáci mezitím usilují o funkční unitární stát, zatímco Chorvati, třetí a početně nejmenší konstitutivní národ, se cítí marginalizováni v rámci Federace, kde jsou přečísleni Bosňáky, a dlouhodobě volají po vytvoření třetí, chorvatské entity. Výsledkem je patová situace, v níž každá skupina sleduje logiku svého core a v níž konsenzus není kompromisem, ale dočasným příměřím. K tomu připočteme nejsložitější politický systém na světě a vznikne nám potenciální riziko.
Izrael a Palestina: dva nároky na jeden stát
Konflikt na Blízkém východě patří k nejintenzivněji analyzovaným geopolitickým tématům soudobých dějin. Přesto je v mnoha analýzách přehlíženo, že jeho podstata spočívá v soutěži dvou skupin o totéž území jako svůj core ethnic region.
Izraelci vnímají zemi Izrael, a zvláště pak Jeruzalém, jako historické, náboženské a civilizační jádro své existence. Palestinci vnímají totéž území identicky: jako svůj domov, zdroj identity a nezadatelný nárok. Tento souběh dvou absolutních nároků na jeden core je tím, co odlišuje izraelsko-palestinský konflikt od sporu o hranice. Nejde o hranice,ale jde o existenci jádra jako takového. A právě proto jsou tradiční diplomatická řešení tak obtížně aplikovatelná: kompromis v otázce hranic je možný, kompromis v otázce identity a existence nikoli. Palestinci (v čele s arabskými státy) dlouhodobě odmítali vůbec připustit existenci Izraele, jako takového. Některé státy to odmítají uznat dodnes a paradoxně nejlepší možné řešení konfliktu přišlo mezi prvními návrhy z prostředí OSN. Návrh OSN na rozdělení Palestiny z roku 1947 (Rezoluce č. 181) plánoval rozdělit britské mandátní území na nezávislý židovský a arabský stát, přičemž Jeruzalém měl být pod mezinárodní správou.
Židovská strana plán přijala, zatímco arabská jej odmítla, což vedlo k válce v roce 1948, vzniku Izraele a neuskutečnění plánovaného arabského státu. Toto řešení by eliminovalo existenci dnešních hrozeb, ale z důvodu udržení svého core a dalších proměnných, které měly velký vliv na rozhodování arabské strany, došlo k zavržení tohoto řešení. Arabská strana nechtěla připustit existenci Izraele vůbec. Od té doby byla další jednání velmi komplikovaná a žádná ze stran nebyla ochotna připustit vítězství té druhé. Pokud obě strany chtějí Jeruzalém výhradně pro sebe, pak Jeruzalém nezíská nikdo. Náboženství a nacionalismus však dohodě zabránily a v dnešní době je jakákoli domluva velmi obtížná. Nacionalismus a náboženský vliv využívají dnes i Izraelci a core se stává hlavní překážkou pro ukončení tohoto konfliktu.
Írán: core šíitského světa
Současná situace v Íránu nabízí jiný, avšak stejně instruktivní příklad. Írán sám sebe vnímá, a historicky k tomu má legitimní důvody, jako core persko-šíitského kulturního a náboženského prostoru. Tento sebeobraz determinuje íránskou zahraniční politiku mnohem více než jakékoli krátkodobé ekonomické nebo diplomatické kalkulace.
Podpora Hizballáhu v Libanonu, hútíů v Jemenu, šíitských skupin v Iráku či Asadova režimu v Sýrii není náhodná ani čistě ideologická, ale je to systematická snaha rozšiřovat vliv íránského core do celé šíitské periferie a budovat strategickou hloubku. Íránem vnímaná hrozba ze strany sunnitských mocností (Saúdská Arábie) a Západu pak tuto dynamiku dále zesiluje: core, který se cítí ohrožen, se chová agresivněji a méně předvídatelně.
Je řešení možné? Možná odpověď = Konsenzuální demokracie
Holandský politolog Arend Lijphart vypracoval teorii konsenzuální demokracie jako odpověď právě na situace, kdy v jednom státě koexistuje více výrazných etnických, náboženských nebo jazykových komunit. Lijphart vycházel z pozorování, že klasická většinová demokracie, model, v němž vítěz bere vše, v etnicky rozdělených společnostech selhává. Většinový princip totiž v takovém prostředí neznamená vládu lidu, ale vládu dominantní skupiny. Menšiny jsou systematicky přehlasovávány, jejich zájmy ignorovány a jejich identita ohrožena. Výsledkem není stabilní demokracie, ale latentní nebo otevřený konflikt.
Lijphart proto navrhl alternativní model, který stojí na čtyřech základních pilířích. Prvním je velká koalice: Vládní spolupráce přes etnické nebo náboženské hranice, v níž jsou zastoupeny všechny významné skupiny bez ohledu na výsledek voleb.
Druhým pilířem je vzájemné veto: právo každé skupiny zablokovat rozhodnutí, která by zásadně ohrožovala její existenční zájmy.
Třetím je proporcionální reprezentace: zastoupení skupin ve státních institucích, veřejné správě i při rozdělování zdrojů odpovídající jejich skutečnému podílu na populaci.
Čtvrtým pilířem je segmentální autonomie: právo každé skupiny spravovat si vlastní záležitosti v klíčových oblastech, jako jsou školství, kultura nebo náboženství.
Kde konsenzuální demokracie funguje?
Nejpřesvědčivějším příkladem úspěšné aplikace tohoto modelu je Švýcarsko. Země se čtyřmi jazykovými skupinami: německou, francouzskou, italskou a rétorománskou a výrazně odlišnými kulturními tradicemi funguje jako stabilní federace již po staletí. Klíčem není jen formální institucionální nastavení, ale i hluboká kultura kompromisu, která prostupuje švýcarskou politiku na všech úrovních. Federální rada je tradičně sestavována tak, aby reflektovala jazykovou, regionální i stranickou rozmanitost země.
Dalším příkladem je Belgie, kde vlámsko-valonský kompromis umožnil desetiletí relativně stabilního soužití přes výrazné jazykové, kulturní a ekonomické rozdíly. Belgický model je přitom instruktivní i svými omezeními: opakované vládní krize, včetně rekordních 541 dní bez vlády v letech 2010–2011, ukazují, že i konsenzuální demokracie má své hranice, zejména když se etnické a ekonomické zájmy překrývají a vzájemné veto začíná paralyzovat chod státu.
Za zmínku stojí také Libanon, kde byl po skončení občanské války zaveden konfesionální systém sdílení moci mezi křesťany, sunnity a šíity. Libanonský případ je však zároveň varováním: systém, který byl navržen jako dočasné přechodné řešení, se stal permanentním a rigidním. Demografické změny, kdy šíitská komunita výrazně narostla oproti době vzniku systému způsobily, že institucionální nastavení přestalo odpovídat realitě, což vedlo k chronické nestabilitě a nakonec ke zhroucení státu v mnoha základních funkcích.
Proč konsenzuální demokracie selhává v Bosně?
Bosna a Hercegovina se o konsenzuální model pokouší a Daytonská dohoda jeho prvky přímo obsahuje. Tříčlenné předsednictvo, blokovací mechanismy a entitní struktura jsou v podstatě aplikací Lijphartových principů. Přesto systém nefunguje. Proč?
Odpověď spočívá v podmínkách, které Lijphart sám považoval za nezbytné pro úspěch modelu. Za prvé, konsenzuální demokracie vyžaduje politické elity ochotné ke kompromisu. Lídry, kteří jsou schopni překročit hranice svého core a jednat v zájmu celku. V Bosně však elity dlouhodobě těží z udržování napětí: etnická mobilizace je jejich hlavním nástrojem politického přežití. Za druhé, model předpokládá přibližnou rovnováhu sil mezi skupinami, kdy žádná z nich nesmí být natolik dominantní, aby kompromis nepotřebovala. V Bosně tato rovnováha existuje formálně, ale nikoli reálně: Republika srbská systematicky posiluje svou autonomii na úkor společných institucí. Za třetí, konsenzuální demokracie potřebuje vnější záruky. Mezinárodní přítomnost, která dohlíží na dodržování pravidel. Vysoký představitel mezinárodního společenství v Bosně tuto roli plní, avšak s klesající autoritou a ochotou zasahovat.
Je konsenzuální demokracie universálním řešením?
Bylo by naivní tvrdit, že ano. Konsenzuální demokracie je nástrojem, který jako každý nástroj funguje pouze v určitých podmínkách. Tam, kde skupiny sdílejí základní důvěru ve společné instituce a kde jsou politické elity motivovány ke kompromisu, může být velmi efektivní. Tam, kde jsou identity maximálně aktivovány, kde skupiny vnímají stát jako nepřátelský a kde elity profitují z konfliktu, naráží model na své strukturální limity.
V případě Izraele a Palestiny nebo Íránu a jeho regionálních rivalů je konsenzuální demokratický model v současné době prakticky neaplikovatelný. Nikoli proto, že by byl špatně navržen, ale proto, že chybí základní předpoklad: ochota všech stran sdílet jeden politický prostor. Dokud bude každá strana vnímat kompromis jako existenční kapitulaci svého core, zůstane konsenzuální demokracie spíše akademickým ideálem než praktickým nástrojem.
Závěr
Fenomén core ethnic region nás učí jedné klíčové lekci: nestabilita multi-etnických států není náhodná ani primárně způsobena „špatnými lídry“. Je strukturální. Vyplývá z toho, jak jsou státy sestaveny, kdo drží moc a jakým způsobem jsou menšiny institucionálně začleněny, nebo vyloučeny. Bez porozumění tomuto konceptu budeme konflikty v Bosně, na Blízkém východě nebo v Íránu věčně interpretovat jako výsledek iracionální nenávisti. Ve skutečnosti jsou výsledkem velmi racionální logiky skupinové moci.
