Článek
Existují hráči, které si pamatujete pro jejich góly, a pak jsou ti, které si pamatujete pro jejich duši. Alessandro Del Piero byl obojí. „Pinturicchio“, jak mu přezdíval majitel Fiatu Gianni Agnelli, nemaloval na plátno, ale na trávník, a jeho mistrovským dílem se stal klub jménem Juventus.
Kapitola I: Zrození Pinturicchia
Jeho cesta na vrchol nezačala v Turíně, ale v provinční Padově, kde si mladého talentu s neuvěřitelnou technikou všimli skauti Juventusu. V roce 1993, v pouhých 18 letech, si ho „Stará dáma“ přivedla jako budoucí náhradu za božského Roberta Baggia. A Del Piero nejenže naplnil očekávání, on je dalece překonal.
Hned ve svých prvních sezónách se stal hvězdou a v roce 1996 dovedl Juventus k triumfu v Lize mistrů.
Sestřih finále Ligy mistrů 1996:
Vytvořil si svou vlastní, patentovanou zónu na levé straně vápna, odkud kroutil míče do vzdálenější šibenice s chirurgickou přesností. „Gól á la Del Piero“ se stal v Itálii pojmem.
Po boku Zidana, Vieriho a Inzaghiho tvořil jeden z nejobávanějších útoků světa. Byl na absolutním vrcholu, miláčkem fanoušků a zdálo se, že ho nemůže nic zastavit. Jenže osud mu připravil tu nejtěžší zkoušku.
Kapitola II: Pád a návrat krále
V roce 1998, na vrcholu sil, si v zápase proti Udinese přetrhl vazy v koleni. Bylo to zranění, které tehdy často končilo kariéry. Následovala téměř roční pauza, bolestivá rehabilitace a pochybnosti, jestli se ještě někdy vrátí v plné síle.
A vrátil se, i když jiný. Přišel o část své explozivní rychlosti, ale nahradil ji ještě větší herní inteligencí. Stal se z něj komplexní „fantasista“, který nejenže střílel góly, ale především tvořil hru pro ostatní. Překonal krizi a stal se ještě lepším a komplexnějším hráčem.
Jeho vůdčí schopnosti ho vynesly až k kapitánské pásce, kterou převzal po velkých legendách a nosil ji s hrdostí po mnoho let. Stal se tváří a duší klubu. A právě v této roli měl podstoupit ten největší test charakteru.
Kapitola III: Kapitánem v pekle a vykoupení v Berlíně
Léto 2006. Juventus je kvůli korupčnímu skandálu Calciopoli přeřazen do druhé ligy a hvězdy jako Cannavaro, Thuram nebo Ibrahimović prchají z potápějící se lodi. Ale kapitán zůstal. Spolu s Buffonem, Nedvědem a Trezeguetem odmítl odejít a pronesl slavnou větu: „Pravý gentleman svou dámu nikdy neopouští.“
Tímto gestem si zajistil nesmrtelnost a věčnou lásku fanoušků. Zůstal, aby klub vytáhl z pekla druhé ligy zpět na vrchol. A ve stejném létě přišlo i osobní vykoupení – na mistrovství světa 2006 byl klíčovým žolíkem a v semifinále proti Německu vstřelil legendární gól, který poslal Itálii do finále.
Na konci turnaje zvedl nad hlavu pohár pro mistry světa. Během pár měsíců zažil pád na absolutní dno a následný výstup na fotbalový Olymp. Byl to příběh jako z Hollywoodu.
Kapitola IV: Poslední tanec a odkaz legendy
I po návratu do Serie A byl stále klíčovým hráčem a v roce 2008 se stal dokonce králem střelců. Jeho odchod z Juventusu v roce 2012 nebyl zrovna ideální a pro mnoho fanoušků byl bolestivý, ale jeho status ikony to nijak neohrozilo. On je prostě Juventus.
Svou lásku k fotbalu pak ještě předvedl v Austrálii a Indii, kde se stal globálním ambasadorem hry. Příběh Alessandra Del Piera není jen příběhem o gólech a trofejích. Je to příběh o talentu, vůli, a především o věrnosti, která je v moderním fotbale vzácnější než Zlatý míč pro obránce.
Zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/wiki/Alessandro_Del_Piero
