Článek
Když se řekne AC Milán 90. let, každému naskočí jména jako van Basten, Gullit, Maldini nebo Baresi. Hvězdy, ikony, plakátoví hrdinové. Ale kdo byl ten chlapík, co jim dodával munici, kdo řídil tempo hry a držel celou tu mašinu pohromadě? Jmenoval se Demetrio Albertini a pro mě byl tím nejdůležitějším a zároveň nejvíce nedoceněným hráčem celé té éry.
Kapitola I: Metronom ve stínu hvězd
Albertini byl odchovanec AC Milán a prototypem moderního „registy“ – hluboko posazeného tvůrce hry. Nebyl rychlý, nedělal ohromující kličky, ale jeho mozek pracoval v jiné dimenzi. Viděl hřiště jako šachovnici a jeho čtyřicetimetrové pasy byly jako střely od laserem naváděného snajpra, které vždy našly cíl.
Zatímco obrana v čele s Baresim a Maldinim ničila soupeře vzadu a holandské trio páchalo spoušť vpředu, on byl tím tichým spojovacím článkem uprostřed. Pod taktovkou Arriga Sacchiho a Fabia Capella se z něj stal absolutní šéf zálohy. Jeho spolupráce s hráči jako Rijkaard nebo později Desailly byla učebnicí fotbalu.
Vyhrál prakticky všechno, co se dalo. Pět titulů v Serii A, třikrát Ligu mistrů. Byl srdcem a mozkem týmu „Neporazitelných“, který držel šňůru 58 zápasů bez prohry. Fanoušci ho milovali pro jeho klid, přehled a absolutní oddanost klubu.
Kapitola II: Zrada a hořký odchod z ráje
Čtrnáct let nosil červenočerný dres a zdálo se, že je stejně jako Maldini předurčen k tomu, aby v něm i ukončil kariéru. Jenže léto 2002 přineslo brutální vystřízlivění a jeden z nejbolestivějších odchodů v historii klubu. Vedení se rozhodlo vsadit na novou generaci v čele s Andreou Pirlem a pro Albertiniho už najednou nebylo místo.
Nebyl to jeho výběr, byl to vyhazov. Klub, pro který dýchal, ho poslal pryč, aby uvolnil místo jinému. Pro fanoušky a pro samotného Demetria to byla zrada, která ukázala tu nejtvrdší tvář moderního fotbalu, kde sentiment a věrnost nemají místo, když jde o byznys.
Jeho slzy při odchodu byly opravdové a jeho cesta vedla pryč z Itálie, do Atlétika Madrid. Éra metronomu na San Siru skončila a pro mnohé fanoušky tím skončila i jedna z nejkrásnějších kapitol v historii klubu. Ten den se něco zlomilo.
Kapitola III: Fotbalový nomád a prokletí finále
Po odchodu z Milána se z něj stal fotbalový poutník. Rok v Atlétiku, pak návrat do Itálie v dresu Lazia, kde si na truc proti AC Milán vystřihl skvělou sezónu a vyhrál italský pohár. Následovaly krátké štace v Atalantě a nakonec překvapivý přestup do Barcelony, kde po boku Ronaldinha vyhrál španělskou ligu.
Byl to ale i příběh velkých proher. S italskou reprezentací zažil dva nejbolestivější momenty. Na mistrovství světa 1994 ve finále proti Brazílii v penaltovém rozstřelu jako jeden z exekutorů selhal. O šest let později ve finále Eura 2000 proti Francii byl u toho, když zlatý gól Trezegueta zničil italský sen.
Svou kariéru symbolicky ukončil v roce 2005. Jeho benefiční zápas se hrál na San Siru a přišly všechny hvězdy jeho generace – van Basten, Gullit, Papin. Byl to dojemný večer, který ukázal, jak obrovský respekt si v kabině vždycky dokázal zjednat, i když na titulních stranách novin byli většinou jiní.
Demetrio Albertini byl ztělesněním fotbalové inteligence. Hráč, jehož genialitu neoceníte v sestřihu na YouTube, ale museli jste ho vidět hrát celých devadesát minut. Byl to nenápadný hrdina, bez kterého by ty největší hvězdy nikdy tak nezářily.
Zdroje informací:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Demetrio_Albertini
