Článek
Ve hvězdném Juventusu 90. let plném superhvězd jako Zidane, Del Piero nebo Vieri byl on tím nenápadným hrdinou v pozadí. Gianluca Pessotto nebyl hráč, jehož dres byste si jako malí kluci kupovali. Ale bez jeho inteligence, spolehlivosti a taktické geniality by ten nezastavitelný stroj nikdy tak nefungoval.
Kapitola I: Il Professorino a evropské prokletí
Do Juventusu přišel v roce 1995 a okamžitě si získal trenéra Marcella Lippiho. Nebyl nejrychlejší ani nejsilnější, ale jeho fotbalové IQ bylo z jiné planety. Dokázal zahrát kdekoliv na levé straně a vždy s naprostou precizností. Právě proto mu spoluhráči začali přezdívat „Il Professorino“ – Malý profesor.
Hned ve své první sezóně zažil absolutní vrchol, když s Juventusem vyhrál Ligu mistrů. Byl to splněný sen. Jenže pak přišlo to známé evropské prokletí „Staré dámy“ a Pessotto byl u všech tří následujících prohraných finále v letech 1997, 1998 a 2003.
Na domácí scéně sice sbíral jeden titul za druhým, ale ten pocit, že mu ten nejcennější pohár třikrát proklouzl mezi prsty, ho musel pronásledovat. Byl ztělesněním té éry: doma neporazitelní, v Evropě tragicky neúspěšní v těch nejdůležitějších chvílích.
Kapitola II: Modrý sen a ledové nervy
Ani v národním týmu nebyl hvězdou prvního formátu, ale když bylo potřeba, vždy odvedl stoprocentní práci. Jeho největší reprezentační moment přišel na EURO 2000, ve slavném semifinále proti Nizozemsku. Byl to ten zápas, kde Francesco Toldo chytil, na co sáhl.
Když přišel na řadu penaltový rozstřel, Pessotto si jako jeden z mála vzal míč a s ledovým klidem proměnil. Jenže finále proti Francii se pro něj změnilo v další noční můru. Odehrál celý zápas a byl přímo na hřišti, když v posledních vteřinách prodloužení zlatý gól Davida Trezegueta zničil italský sen o titulu. Další finále, další bolest, tentokrát prožitá na vlastní kůži až do hořkého konce.
Jeho kariéra byla plná těchto momentů – chvíle slávy střídaly momenty hořkého zklamání. Byl to osud tichého a poctivého pracanta, který byl vždy jen krůček od té největší slávy, ale nikdy si na ni nesáhl naplno. A to nejhorší mělo teprve přijít.
Kapitola III: Pád z nebe a boj o život
V létě 2006 ukončil kariéru a Juventus mu okamžitě nabídl post týmového manažera. Měl se stát spojkou mezi týmem a novým vedením. Jenže to bylo léto, kdy Itálií otřásl korupční skandál Calciopoli a Juventus byl v epicentru bouře.
Na Pessotta, tichého a introvertního člověka, dopadl obrovský tlak a chaos, který v klubu panoval. A on to neunesl. 27. června 2006, zatímco jeho bývalí spoluhráči bojovali v Německu o titul mistrů světa, se jeho svět zhroutil. V sídle Juventusu vypadl ze čtvrtého patra.
V ruce svíral růženec. Nebyla to nehoda, byl to pokus o sebevraždu. Celý fotbalový svět trnul hrůzou, zprávy z nemocnice byly kritické. Pessotto bojoval o život, zatímco Itálie slavila titul mistra světa. Byl to ten nejkrutější paradox, jaký si lze představit.
Kapitola IV: Druhý život a návrat domů
Jako zázrakem a díky obrovské vůli a práci lékařů svůj boj o život vyhrál. Po dlouhé rekonvalescenci se vrátil. Ale ne do stresující manažerské role. Vrátil se tam, kde byl vždycky nejsilnější – k fotbalu samotnému.
Juventus ho přijal zpět s otevřenou náručí a svěřil mu práci s mládeží. Pessotto se stal šéfem mládežnického sektoru a našel svůj nový smysl života. Místo tlaku a intrik velkého byznysu se mohl věnovat výchově nových talentů.
Příběh Gianlucy Pessotta není jen příběhem fotbalisty. Je to příběh o lidské křehkosti, o tom, jak snadno se může úspěšný život změnit v peklo, ale hlavně o neuvěřitelné síle a naději. Jeho největší vítězství nepřišlo v Římě v roce 1996, ale v turínské nemocnici o deset let později.
Zdroje informací:
https://en.wikipedia.org/wiki/Gianluca_Pessotto
