Iluze oběti. Jak východní Evropa přepsala dějiny, aby zakryla kolaboraci s nacisty

Druhá světová válka a postupné formování nacistické osy přinesly do zemí východní Evropy éru kolaborace, jejíž vnitřní politická a společenská dynamika byla nesmírně složitá a plná paradoxů. Na Slovensku se pod křídly Třetí říše zformoval satelitní režim, do jehož čela usedl prezident a katolický kněz Jozef Tiso, který se tak stal nejznámější, avšak zdaleka ne jedinou duchovní tváří tehdejšího politického angažmá [1].

Dnešní optikou se tento systém často zjednodušeně označuje jako klerofašismus, což je však termín historicky problematický, protože jej pro své vlastní účely později masivně zneužívala marxisticko-leninská propaganda. Samotné spojení fašistické ideologie s katolicismem totiž naráží na hluboké vnitřní rozpory a historické nesrovnalosti [1].

Vatikán už ve třicátých letech otevřeně kritizoval nacistický kult rasismu a takzvaného politického pohanství, což nejhlasitěji formuloval ve známé encyklice S palčivou starostí. Navzdory tomuto postoji však část církevní hierarchie, zjevně inspirována pragmatickým dělením sfér vlivu v Mussoliniho Itálii, nakonec přistoupila na těžké kompromisy s totalitní mocí, a to jak v samotném Německu, tak právě i na tehdejším Slovensku [1].

Zatímco na Slovensku hrál hlavní roli pragmatický a ideologický kompromis, v Rumunsku nabralo spojenectví s nacistickým Německem podobu systematického a neobyčejně brutálního vyhlazování celých etnických skupin [2]. Režim tehdejšího diktátora Iona Antonesca získal v letech 1941 až 1944 pod svou správu rozlehlé území Transnistrie, ležící mezi řekami Dněstr a Bug, a de facto jej proměnil v obří laboratoř pro ryze rumunské řešení židovské otázky [2].

Státní aparát sem následně začal z Besarábie a severní Bukoviny masově deportovat desítky tisíc Židů, k nimž naprosto chladnokrevně připojil také romské obyvatelstvo ze starého rumunského království. Tyto deportace se vyznačovaly extrémní mírou chaosu a primitivního násilí, přičemž v nelidských podmínkách plných mrazu, nemocí a chronického hladu zde postupně našlo smrt na 220 až 260 tisíc Židů a zhruba 11 tisíc Romů [2].

Masové popravy, na nichž se rumunské jednotky nezřídka podílely po boku německých vojáků a místních kolaborantů, byly na denním pořádku, přičemž do temné historie se nesmazatelně zapsaly zejména krvavé masakry v Oděse, Bogdanovce či Dumanovce [2].

Zcela odlišný, až dějinně fascinující a rozporuplný příběh prožilo Bulharsko, které do paktu Osy vstoupilo na jaře roku 1941, čímž strategicky umožnilo německému wehrmachtu bezproblémový vojenský útok na Řecko a Jugoslávii. Jako přímou odměnu za toto spojenectví získala bulharská vláda do své správy nová území, konkrétně Vardarskou Makedonii, Pirot, západní Thrákii a východní Makedonii [3].

Z těchto nově okupovaných zón pak bulharské úřady za asistence vlastní armády a policie internovaly přes jedenáct tisíc Židů a v tiché shodě s nacisty je odeslaly na jistou smrt do vyhlazovacího tábora Treblinka. Jenže ve stejnou chvíli, kdy vlaky z okupovaných území mířily k pecím, zvedla se uvnitř starých bulharských hranic obrovská vlna společenského odporu [3].

Díky masivním protestům běžných občanů, odvážných poslanců v čele s Dimitărem Peševem a silnému hlasu pravoslavné církve se podařilo zachránit před deportací přibližně 48 tisíc bulharských Židů. Tím se zrodil jeden z největších historických paradoxů moderních dějin. Bulharsko si celosvětově vybudovalo auru ušlechtilého zachránce, zatímco jeho přímý a aktivní podíl na vyhlazení židovského obyvatelstva z okupovaných zón zůstal na dlouhá desetiletí účelově zapomenut a vytěsněn na okraj historie [3].

Poválečné zúčtování s pachateli válečných zločinů rychle odhodilo masku spravedlnosti a stalo se chladným nástrojem ideologického boje nově nastupujících režimů. V Rumunsku vznikly již v roce 1945 takzvané lidové soudy, jejichž legislativní rámec i systém všemocných veřejných žalobců byl do puntíku okopírován ze Sovětského svazu [2].

Tyto tribunály pod taktovkou komunistů fungovaly převážně jako politické procesy, které sice měly demonstrovat sílu a potrestat viníky, ale v prvé řadě sloužily k diskreditaci a postupné likvidaci domácí demokratické opozice pod vykonstruovanou nálepkou fašistů [2]. Velmi podobný scénář se odehrál v Bulharsku, kde soudy pomohly Vlastenecké frontě odstranit starou politickou elitu a vybudovat pečlivě udržovanou iluzi kolektivně nevinného národa [3].

Skutečná odpovědnost za nedávné hrůzy byla tehdy prokurátory svalena téměř exkluzivně na nacistické Německo a nevelkou skupinku zkorumpovaných úředníků, z nichž mnozí navíc od soudu odešli s až nepochopitelně mírnými tresty [3]. Téma holocaustu a role vlastních občanů se tak pod pláštíkem budování socialismu stalo absolutním tabu [2].

V Rumunsku se mrtví Židé brzy přeměnili na vágní antifašistické bojovníky ztracené v moři utrpení pracující třídy, a diktátor Nicolae Ceauşescu později dokonce tiše rehabilitoval Antonesca jakožto obránce vlasti před Sověty, přičemž absurdně požadoval za válečné útrapy odškodnění od Západního Německa [2]. Také v Bulharsku se historiografie upnula k mýtu hrdinských partyzánů a židovské oběti zredukovala na pasivní postavy, o čemž svědčí i zásahy státní cenzury u slavného koprodukčního filmu Hvězdy z roku 1959, odkud musela bulharská účast na deportacích úplně zmizet [3].

Rozpad východního bloku přinesl zemím dlouho očekávanou svobodu, ale zároveň odhalil hlubokou krizi národní identity a naléhavou potřebu zaplnit historická prázdná místa [6]. V mnoha státech se začalo probouzet potlačené židovské dědictví, což ilustrovalo například obnovení Židovského muzea ve Vilniusu či vznik nového muzea v Bratislavě na počátku devadesátých let [6].

Jakmile však tyto postkomunistické státy začaly usilovat o integraci do Evropské unie, musely čelit vlastním stínům – jejich nová legitimita stála na pevném antikomunismu a etnickém nacionalismu, avšak jejich předkomunistické režimy měly často na svědomí rozsáhlou kolaboraci s nacisty [4]. Státy proto velmi obratně sáhly po strategii takzvaného přivlastnění paměti, kdy si infrastrukturu a slovník holocaustu vzaly k tomu, aby jimi primárně reprezentovaly utrpení vlastního národa [4].

Vznikl tak velmi zpolitizovaný koncept dvou totalit a dvou genocid, jímž se odvedla pozornost od tragédie Židů a skrze nějž se domácí kolaboranti zbavili odpovědnosti za vraždění – a to vše s tichým, avšak nezanedbatelným spoluzodpovědným souhlasem Evropské unie, jež tyto revizionistické narativy přijímala jako důkaz dobré vůle a přibližování k Západu [4]. Už dříve po válce navíc podobně problematický a alibistický narativ panoval i v bývalé NDR, která dlouho preferovala nekonkrétní označení obětí fašismu před plným uznáním specificky židovských obětí [6].

Tento historický revizionismus pak v praxi nabral v různých koutech východní Evropy až mrazivě konkrétní obrysy, které sloužily vysloveně k pragmatickým politickým cílům [4]. Srbsko například dokázalo využít agendu připomínání holocaustu jako chytrou zástěrku – takzvanou krycí paměť [5].

Když země v roce 2011 vstoupila do organizace IHRA, začal státní aparát oficiálně uctívat židovské oběti, ale v podtextu stylizoval do role ústředních historických mučedníků samotné Srby, čímž velmi rafinovaně odváděl pozornost veřejnosti od vlastních domácích vin za válečné zločiny z dob rozpadu Jugoslávie [5].

V Chorvatsku politické elity zašly ještě dál a razily doktrínu takového přijetí holocaustu, které zcela vyndalo fašistický režim ustašovců z jejich vlastních zvěrstev proti Srbům a Romům. Poválečné popravy kolaborantských milic dokonce cynicky nazývali holocaustem chorvatských mučedníků. Litva pro změnu sáhla k mýtu o židovsko-bolševické alianci, jímž nebezpečně ospravedlňovala podíl vlastního obyvatelstva na vraždění jakožto údajnou sebeobranu před sovětskou hrozbou [4].

Jediným skutečným protijedem vůči tomuto státnímu překrucování dějin tak dodnes zůstává kultura a nezávislí umělci. Tvůrci jako spisovatelé Ivan Ivanji a Zoran Penevski, nebo již zesnulí filmař Goran Paskaljević, využívají koncept takzvané vícesměrné paměti a ve svých dílech připomínají, že národní minulost je jako palimpsest, z nějž se neustále derou na povrch neviditelné minulé nespravedlnosti, ať už se je vládnoucí elity snaží zatřít sebesilnější vrstvou politického marketingu [5].

Dlouhodobě zmanipulovaný výklad vlastních dějin a chronická neochota pohlédnout do tváře domácí kolaboraci vytvořily ve střední a východní Evropě nesmírně úrodné podhoubí pro vzestup novodobého pravicového extremismu [7].

V některých státech se radikální uskupení, k nimž patří například maďarské hnutí Légió Hungária, naprosto neskrývaně opírají o staleté supremacistické vize a volají po naprosté etnické homogenitě, čímž vědomě a plynule navazují na rasovou ideologii svých válečných předchůdců. Jinde – což jasně ukazuje polský Národní radikální tábor nebo bulharský Vojenský svaz Vasil Levski – na sebe extremismus bere na první pohled stravitelnější podobu tvrdého kulturního konzervatismu či katolického nacionalismu [7].

Jejich společným a silným jmenovatelem je však v obou případech hluboce zakořeněný odpor vůči menšinám, agresivní verbální nebo fyzické útoky proti LGBTQ+ komunitě a neustálé politické zaštiťování se tvrdošíjnou obranou takzvaných tradičních hodnot. Společenská nespokojenost, kterou tyto myšlenky plodí, se navíc velmi rychle překlápí v reálnou moc a přináší tvrdé volební zisky hnutím, jako je česká Svoboda a přímá demokracie, polská Konfederace, maďarské Hnutí Naše vlast, rumunská Aliance pro unii Rumunů či Kotlebovci na Slovensku [7].

Masovou radikalizaci běžných stoupenců a sympatizantů pak mimořádně účinně pohání jasně popsaný kognitivní proces, který je v dnešní době nepřetržitě přiživován moderní propagandou a sociálními sítěmi. Novodobá extremistická hnutí totiž velmi chytře parazitují na spiklenecké víře, že bílé a kulturně původní obyvatelstvo je tehdejšími i současnými elitami záměrně a systematicky nahrazováno takzvanými ne-západními migranty [7].

Tento paralyzující strach ze ztráty národní identity a zarytý odpor ke globalizaci v sobě paradoxně probouzí staré dědictví a uvažování kolonialismu, spojeného s domnělou nadřazeností civilizovaného člověka. Ve svém konečném a nejnebezpečnějším důsledku to vede k děsivému mentálnímu posunu – zmanipulovaní jedinci totiž pod tlakem této hrozby začínají reálně považovat i přímé fyzické násilí za zcela legitimní, morálně obhajitelnou a racionální sebeobranu před vlastním vyhlazením [7].

Tento bludný kruh strachu, nedořešené historie a křivd ukazuje, že stíny minulého století na východě Evropy ještě zdaleka nezmizely, pouze oblékly modernější háv.

[1] Historik Miloslav Szabó: Čím zlákal (a láká?) fašismus katolické kněží na Slovensku. Jakub Ort, Petr Wagner, Dominik Čejka, 04. 05. 2020. Dostupné z: https://wave.rozhlas.cz/historik-miloslav-szabo-cim-zlakal-a-laka-fasismus-katolicke-knezi-na-slovensku-8195550

[2] „Romanian Political Justice. Holocaust and the Trials of War Criminals: The Case of Transnistria“, în Holocaust. Andrei Muraru, Leden 2018. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/340454763_Romanian_Political_Justice_Holocaust_and_the_Trials_of_War_Criminals_The_Case_of_Transnistria_in_Holocaust_Studii_si_cercetari_Holocaust_Study_and_Research_vol_X_no_1_112018_pp_89-184

[3] Bulgaria, the Jews and the Holocaust. Nadege Ragaru, Srpen 2024. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/383432109_Bulgaria_the_Jews_and_the_Holocaust

[4] Jelena Subotić. Yellow Star, Red Star- Holocaust Remembrance after Communism-. Carol Lilly, Listopad 2022. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/365848570_Jelena_Subotic_Yellow_Star_Red_Star_Holocaust_Remembrance_after_Communism

[5] Between Local and Global Politics of Memory: Transnational Dimensions of Holocaust Remembrance in Contemporary Serbian Prose Fiction and Film. Stijn Vervaet, Prosinec 2016. Dostupné z: https://www.quest-cdecjournal.it/between-local-and-global-politics-of-memory-transnational-dimensions-of-holocaust-remembrance-in-contemporary-serbian-prose-fiction-and-film/

[6] Cosmopolitan Memory Holocaust Commemoration and National Identity. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/1423/podzim2013/SOC585/um/43504955/fourth_sharon_Mcdonald_cosmopolitan_memory.pdf

[7] Right-Wing Extremism and Terrorism with Roots In (Neo)Colonization. Carl H.D. Steinmetz, Červenec 2024. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/382524134_Right-Wing_Extremism_and_Terrorism_with_Roots_in_NeoColonization

[1] Google Gemini - Korektura textu a hledání zdrojů -https://en.wikipedia.org/wiki/Gemini_(chatbot)

------------------------------------------------------------

Pokud oceňujete čas a úsilí vložené do těchto článků, zvažte prosím finanční podporu – pomáhá mi to psát dál. Děkuji!

Autor: Jiří Linhart