Místo blahobytu levná montovna Evropy. Kdo skutečně vydělal na rozpadu komunistického bloku?

Když se na podzim roku 1989 hroutila Berlínská zeď a padaly komunistické diktatury od Polska po Bulharsko, zdálo se, že před východní Evropou leží jen zářivá budoucnost [3]. Transformační proces, který se naplno rozběhl po roce 1990, představoval bezprecedentní pokus o hlubokou přestavbu centrálně plánovaných ekonomik a autoritářských režimů na svobodné tržní hospodářství [5].

Obyčejní občané, dlouhá léta unavení nekonečnými frontami a podřadným zbožím, upřímně věřili, že s demokracií rychle dorazí i tolik obdivovaná západní spotřebitelská hojnost [3]. Tento hluboký společenský optimismus tehdy aktivně přiživovali i evropští státníci, jako například západoněmecký kancléř Helmut Kohl, který v červenci 1990 lidem veřejně sliboval, že po přechodu na volný trh se nikdo nebude mít hůř a mnozí si naopak výrazně polepší [3].

Startovní čára pro tyto obří změny však byla fatálně zatížena strukturálními omyly minulosti. Země východního bloku sice na papíře vykazovaly jednu z nejvíce rovnostářských distribucí příjmů na světě s extrémně nízkým Giniho koeficientem [7], šlo však o zcela umělý, centrálně nadiktovaný stav. Nejbohatšímu jednomu procentu obyvatel patřila pouhá čtyři procenta národních příjmů a pod mezinárodní hranicí chudoby žily jen čtyři procenta populace, primárně proto, že stát tvrdě vymáhal a garantoval plošnou zaměstnanost a základní sociální síť pro všechny [8, 7, 3].

Pod tímto zdánlivě klidným povrchem ovšem už dávno doutnala katastrofa, což neomylně dokazoval klesající trend naděje dožití v takzvaném „pásu úmrtnosti“, který byl badateli měřitelný už od konce šedesátých let [9]. Dlouho před jakoukoliv divokou privatizací ničily veřejné zdraví celých národů extrémní spotřeba alkoholu, špatná strava a obří psychosociální stres z tehdejšího tuhého systému [9]. Odborníci se tak tváří v tvář této realitě ostře přeli, zda nově vzniklým státům naordinovat rychlou a drastickou šokovou terapii, nebo spíše zvolit pozvolný, gradualistický přechod [5].

Reálná ekonomická transformace nakonec drtivě narazila na úvodní utopické vize a uvrhla značnou část bývalého socialistického světa do hospodářského propadu, který byl nakonec delší a hlubší než slavná Velká hospodářská krize ve třicátých letech [3]. Tento naprosto zničující otřes přímo zasáhl životy zhruba 420 milionů lidí, což v té době představovalo neuvěřitelných devět procent celosvětové populace [3].

Celkový hrubý domácí produkt v obrovském regionu od Pobaltí až k břehům Tichého oceánu se zřítil zhruba o čtvrtinu, čímž novodobá historie zaznamenala největší mírový pokles světové produkce v dějinách [7]. Následný propad v Rusku a dalších postsovětských republikách svou délkou i hloubkou dokonce překonal i ty nejtemnější chvíle recese v USA nebo v Německu [7]. Miliony běžných lidí tak naprosto bezmocně sledovaly, jak nově uvolněné ceny a následná hyperinflace bez milosti mažou jejich celoživotní úspory [3].

Lidské a sociální škody nabraly v devadesátých letech obřích rozměrů, když počet lidí žijících v těžké deprivaci vyletěl jen mezi lety 1993 a 1995 na hrozivých 168 milionů, což tehdy tvořilo plných pětačtyřicet procent obyvatelstva [7]. Zatímco nezaměstnanost ve střední Evropě rychle stoupla k dvanácti až patnácti procentům, státy bývalého Sovětského svazu formálně pracovní místa držely, ale reálné mzdy tam padly o zničujících čtyřicet až šedesát procent [7].

Příjmová nerovnost navíc raketově rostla, a to rovnou třikrát rychleji než na Západě v osmdesátých letech, přičemž bývalé komunistické elity se rychle a bez skrupulí transformovaly v dravou oligarchii, která díky divoké privatizaci spolykala dříve státní bohatství [7, 3, 8]. Zářným a děsivým příkladem zůstává Rusko, kde si extrémní zisky připsalo pouhé jedno procento nejbohatších, jehož příjmy vyletěly o 429 procent; tento kapitál navíc masivně unikal na offshore účty a spodní polovina ruské populace reálně zchudla o celou pětinu [8].

Tento nesmírný sociální a existenční tlak si vyžádal fatální daň na demografii. Podle exaktních statistik OSN zemřelo tehdy téměř deset milionů mužů předčasně v důsledku těžkého alkoholismu, narkomanie a sebevražd pramenících ze zoufalství a existenční nejistoty [3]. V Ruské federaci se průměrná délka života mužů propadla do roku 1995 na šokujících 58,3 let. Hlubší analytické modely ovšem nakonec prokázaly, že liberalizační reformy samy o sobě nebyly tím primárním zabijákem, nýbrž smrtícím spouštěčem byl již existující stres a špatná životospráva dovedená za hranu únosnosti [9].

Fyzický dopad na tehdejší generaci byl natolik intenzivní, že děti narozené v prachu devadesátých let vyrostly v průměru o centimetr nižší, což je zakrnění běžně pozorované u populací ve válečných zónách [3, 4]. Oproti tomu střední Evropa ukázala, že to jde i smířlivěji – státy jako Polsko či Česká republika ekonomický šok efektivně utlumily sociálními dávkami, úspěšně odvrátily masivní oligarchizaci a udržely chudobu na absolutním minimu, přičemž polská ekonomika se už v roce 1995 suverénně vrátila na svá předrevoluční čísla [7].

Dnešní postkomunistický prostor nabízí na první pohled fascinující obrázek plný propastných kontrastů a makroekonomicky snadno měřitelného úspěchu. Pokud navštívíte obchodní centra metropolí jako Praha, Varšava či Bukurešť, přivítají vás třpytivé výlohy, luxusní značky a trendy kavárny, jež sebevědomě symbolizují moderní triumf globálního kapitalismu [4]. Faktem totiž zůstává, že východní region zažil v uplynulých třech desetiletích jeden z nejdynamičtějších hospodářských růstů na planetě [2].

Ekonomiky Slovenska a Polska dokázaly vzrůst více než sedminásobně, zatímco Česká republika, Rumunsko a Pobaltí zapsaly velmi solidní pětinásobný růst [2]. Měšťané a obyvatelé úspěšnějších zemí se tak dnes dožívají výrazně vyššího věku, dýchají o poznání čistší vzduch a z hlediska hrubých statistik jsou reálně dvakrát bohatší než v dobách reálného socialismu [2].

Za těmito oslnivými daty a naleštěnými fasádami se ovšem často skrývá nepříjemně drsná každodennost. Zatímco městská střední třída vesele utrácí za dovozové zboží, mnozí senioři a lidé z chudších regionů se ocitají před drsnou volbou, zda své omezené finance vydat za základní teplo, životně důležité léky, nebo jídlo [4]. Ačkoliv oficiální úřední čísla o zaměstnanosti vypadají leckde velmi povzbudivě, v reálu bývají zrádná. Například v Bulharsku sice dnes úřadují historická minima nezaměstnanosti, děje se tak ale za krutou cenu nucených neplacených přesčasů, nejistoty a plošného vykořisťování dělníků v malých firmách bez jakékoliv reálné moci odborů [6].

Celý region se navíc dodnes nevyvlékl z pasti takzvaných pracujících chudých, kdy rodiny k elementárnímu přežití nutně potřebují více spojených příjmů, což byl mimochodem model definující úctyhodných šedesát procent všech chudých v Polsku a šestašedesát procent v Rusku [7].

Integrace směrem k západnímu vyspělému světu si ovšem vybrala i obrovskou demografickou a strukturální daň. Otevření štědřejších pracovních trhů znamenalo hromadný odchod milionů lidí za lepším výdělkem, kvůli čemuž Lotyšsko postupně ztratilo čtvrtinu své populace a státy jako Rumunsko či Bulharsko nekompromisně přišly o pětinu obyvatel, což všude způsobilo naprostý nedostatek kvalifikovaných profesí, včetně životně důležitých lékařů [2].

Ekonomické dohánění sousedů je proto dnes až děsivě nerovnoměrné – zatímco slovinské bohatství na obyvatele již v klidu překonává státy jako Portugalsko, Kosovo nešťastně zaostává daleko v historii [5]. Střední Evropa sice ukázkově potlačila přímou chudobu, nicméně svou pozici na globálním trhu zaplatila obřím podílem zahraničního vlastnictví svých klíčových korporací [8].

Vznikající frustrace z pozice druhořadé „rohožky Evropy“ a podřízené levné montovny tak dnes, v kombinaci s nezapomenutou bolestí devadesátých let, vytváří přímo dokonalou živnou půdu pro populismus a vládce typu Viktora Orbána či Vladimira Putina [2, 3, 4].

Jak totiž zkušení analytici varují, pouhý hospodářský růst společenskou stabilitu nezaručí – trvalá podpora svobodného systému a reforem vzniká u lidí až tehdy, když stát konečně vymýtí arogantní klientelismus, garantuje vymahatelnost práva a zajistí férovou sociální mobilitu všem svým občanům [1].

[1] Is the post-communist transition over? Elidie Douarin, Tomasz Mickiewicz, 2022. Dostupné z: https://wol.iza.org/articles/is-post-communist-transition-over/long

[2] 'This is the golden age': eastern Europe's extraordinary 30-year revival. Shaun Walker, 26. 10. 2019. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2019/oct/26/this-is-the-golden-age-eastern-europes-extraordinary-30-year-revival

[3] The other Great Depression. Kristen R. Ghodsee, Listopad 2024. Dostupné z: https://mondediplo.com/2024/11/14germany-great-depression

[4] Revolutions for whom? Kristen R. Ghodsee, Mitchell A. Orenstein, 15. 11. 2019. Dostupné z: https://www.koreatimes.co.kr/opinion/20191115/revolutions-for-whom

[5] In the East, a transformation still unfinished: an interview with Wladimir Andreff. 21. 09. 2020. Dostupné z: https://regard-est.com/in-the-east-a-transformation-still-unfinished-an-interview-with-wladimir-andreff

[6] Eastern Europe’s extraordinary 30-year revival.” A Bulgarian immigrant’s anecdotal response. A.T. Georgiev, 04. 12. 2019. Dostupné z: https://lefteast.org/bulgarian-anecdotal-response/

[7] Income, Inequality, and Poverty During the Transition from Planned to Market Economy. Branko Milanovic, Únor 1998. Dostupné z: https://stonecenter.gc.cuny.edu/publications/income-inequality-and-poverty-during-the-transition-from-planned-to-market-economy/

[8] From Soviets to Oligarchs: Inequality and Property in Russia, 1905-2016. Filip Novokmet, Thomas Piketty a Gabriel Zucman, Srpen 2017. Dostupné z: https://www.nber.org/papers/w23712

[9] Did Mass Privatisation really increase post-Communist male mortality? . Christopher J Gerry, Tomasz M Mickiewicz a Zlatko Nikoloski. Dostupné z: https://epc2010.popconf.org/papers/100464

[1] Google Gemini - Korektura textu a hledání zdrojů -https://en.wikipedia.org/wiki/Gemini_(chatbot)

------------------------------------------------------------

Pokud oceňujete čas a úsilí vložené do těchto článků, zvažte prosím finanční podporu – pomáhá mi to psát dál. Děkuji!

Autor: Jiří Linhart