Největší hřích Gorbačova. Dal Rusům svobodu, ti ho za to k smrti nenávidí

Během své existence prošel Sovětský svaz dvěma výraznými vlnami destalinizace, přičemž mnohem hlubší a osudovější společenský otřes přišel až v osmdesátých letech [1]. Když byl na jaře roku 1985 zvolen do čela komunistické strany Michail Gorbačov, přebíral impérium vnitřně paralyzované téměř dvěma dekádami hospodářské stagnace z dob Leonida Brežněva [2]. Běžné obyvatelstvo i tehdejší politické elity bytostně cítily nevyhnutelnost změny, a nástup relativně mladého, čtyřiapadesátiletého politika tak přijaly s neskrývanou úlevou[2, 3].

Gorbačov zosobňoval radikální řez tehdejší šedou politickou realitou. Elegantně se oblékal, působil překvapivě uvolněně a na rozdíl od svých předchůdců se nebál vstoupit přímo mezi lidi, což demonstroval například v Leningradu, kde se doslova topil v nadšeném davu [3]. Pro společnost představoval naprostý šok už samotný fakt, že nový lídr dokázal mluvit spatra bez předem připravených poznámek [2] a zcela běžně na veřejnosti vystupoval po boku své manželky Raisy, což dosavadní zvyklosti naprosto vylučovaly [3].

Nové vedení brzy odstartovalo perestrojku, gigantickou revoluci očekávání, která tvrdě zasáhla veškeré roviny tehdejší společnosti [2]. Gorbačovovým primárním cílem ovšem nebylo systém zničit, ale pouze jej zreformovat a zachovat jak socialismus, tak samotný Sovětský svaz [2, 3]. Jeho idealistická snaha propojit původní Leninův odkaz s demokratickými principy a tržní ekonomikou se nicméně velmi brzy ukázala jako neudržitelný historický oxymóron [2].

Autoritativní režim fatálně přecenil své síly a ztratil kontrolu nad důsledky uvolnění cenzury i nad postupným zaváděním prvků volného trhu, což nakonec spustilo procesy vedoucí k rozpadu celého impéria [2].

Zatímco na domácí scéně situace dramaticky gradovala, v zahraniční politice Gorbačov triumfoval a svými kroky zbavil planetu strachu z jaderné apokalypsy[2]. Zásadním zlomem bylo zejména opuštění Brežněvovy doktríny, jež znamenalo, že při hroucení loutkových východoevropských režimů na podzim 1989 neposlal do ulic tanky, jak to kdysi udělali jeho předchůdci v Maďarsku či v Československu [3, 4]. Jak trefně podotýká historik Manfred Hildermeister, benefity z deeskalace napětí se Západem měly pro sovětského vůdce zkrátka větší váhu než křečovité udržení mocenského vlivu [4].

Následovalo formální stažení vojsk z Afghánistánu a po právu získaná Nobelova cena míru, nicméně po neúspěšném srpnovém puči příběh vyvrcholil jeho rezignací a definitivním zánikem státu v prosinci 1991 [2, 3].

Vztah ruské společnosti k muži, který jí po desetiletích utlačující totality pootevřel dveře do moderního světa, prošel nesmírně trpkým a hořkým vývojem. Zatímco za hranicemi zůstává Gorbačov váženou osobností a respektovaným tvůrcem míru, ve vlastní domovině sklízí hluboké odsouzení [3].

Přitom ještě na přelomu let 1988 a 1989, v době prvních nezávislých průzkumů veřejného mínění, platil za suverénně nejoblíbenějšího politika, kterého nezanedbatelná část společnosti dokonce řadila mezi nejvýznamnější postavy lidské historie [5].

Tento obrovský kapitál důvěry se ale začal rychle drolit. Paradoxně k tomu přispěla právě jím pracně zavedená svoboda projevu, kdy živě vysílaný Sjezd lidových zástupců vůbec poprvé ukázal národu otevřenou kritiku mocenských struktur, což Gorbačovovu nedotknutelnou autoritu citelně narušilo [5]. Tím hlavním kamenem úrazu se ale stala naprosto nerealistická ekonomická očekávání tehdejší populace [2].

Společnost si tajně přála zachovat nenáročné pracovní tempo typické pro neefektivní sovětské instituce, ale zároveň očekávala plné obchody a životní úroveň západní Evropy [2]. Tvrdá srážka s realitou volného trhu však vyžadovala obrovské osobní nasazení, přičemž nedůsledné a často chaotické vládní reformy přinesly pouze zadlužení státu a okamžitou ztrátu celoživotních úspor [2].

Zde pramení historický paradox, nad kterým analytici dodnes kroutí hlavou – čím více osobních svobod sovětský člověk získával, tím méně byl hlavní reformátor na domácí scéně populární [2]. Většinová ruská společnost postupně propadla psychologickému jevu, který lze nejpřesněji popsat jako útěk před svobodou [2]. Lidé ztratili nad nečekanou volností kontrolu a ze svých těžkých životních selhání dodnes viní právě Gorbačova. Nedokážou mu darovanou svobodu odpustit, a proto dnes mnohdy otevřeně podporují diktaturu a pevnou ruku [2].

Podle dat nezávislého Levada Centra se tak jeho pozitivní hodnocení blíží k pouhým statistickým dvěma procentům [3]. Většina populace úspěšně ignoruje fakt, že sovětská ekonomika byla od počátku hluboce neefektivní a zničujícím způsobem militarizovaná, a raději věří pohodlnému narativu o spiknutí Západu a bezmocném vůdci, ačkoliv reálně by se do doby před perestrojkou chtěla vrátit jen naprostá menšina [3, 5].

Po vynuceném odchodu z nejvyšší politiky si Michail Gorbačov musel v nové éře vybudovat zcela odlišnou společenskou roli. Na rozdíl od mnoha nastupujících elit i současného mocenského aparátu nikdy nevyužil svého obrovského vlivu k nahromadění osobního majetku [3].

Jeho pokus o návrat v prezidentských volbách roku 1996 skončil ziskem mizivého půl procenta hlasů, a proto se raději soustředil na budování nevládních organizací, přičemž se objevil i v západních reklamách pro globální značky jako Pizza Hut nebo Louis Vuitton [3, 6].

S postupem času se však začal profilovat jako vytrvalý kritik Vladimira Putina. Otevřeně se vymezoval vůči zmanipulovaným volbám do Dumy a o současném režimu neváhal prohlásit, že vybudoval pouze falešnou napodobeninu demokracie ovládanou zkorumpovanými úředníky [6]. S tím, jak postupně rostla Putinova uměle pěstovaná popularita, stával se Gorbačov pro frustrovanou společnost oním dokonalým národním obětním beránkem [6].

Současná státní byrokracie i nová oligarchie z něj vytvořily užitečný avatar kolektivního ponížení, studu a protizápadní křivdy za prohranou studenou válku [6]. Kremelská propaganda začala systematicky pěstovat mýtus, v němž Gorbačov zosobňuje prvotní hřích rozpadu silného státu, zatímco Vladimir Putin figuruje jako jediný spasitel přinášející kýžený společenský řád [6].

Sám Putin ostatně označil pád Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu dvacátého století a Gorbačova pasoval do role nejúčinnějšího ničitele tehdejšího systému [3, 6]. Tento černobílý a účelový pohled ovšem hbitě zamlčuje klíčový fakt, že reformátor převzal zemi ekonomicky kolabující, paralyzovanou korupcí a zasaženou vleklou válkou v Afghánistánu [6].

Zatímco poslední sovětský vůdce sázel na diplomatické kompromisy a vyměnil vojenskou dominanci za naději na mírovou budoucnost, Putinova administrativa dlouhodobě buduje mentalitu obléhané pevnosti a sází na vojenskou agresi [6]. Jak trefně poznamenal liberální ekonom Grigorij Javlinskij, Gorbačov dal svému národu unikátní šanci na život bez diktátorského útlaku a nenese vinu za to, jak tragicky s ní lidé nakonec naložili [6].

Když v srpnu 2022 zemřel – jen necelého půl roku po zahájení invaze na Ukrajinu – reakce Kremlu byla mrazivě chladná a stát mu odepřel i plnohodnotné pocty [3, 6]. Pro současné autokratické vládce totiž zní jeho historická lekce zcela jasně – jakýkoli upřímný pokus o demokratizaci nevyhnutelně vede ke ztrátě moci [6].

[1] Digging Up My Grandfather’s Killers—A Journey Through the Stalinist Archives. Andrei Kolesnikov, 08. 12. 2016. Dostupné z: https://carnegieendowment.org/posts/2016/11/digging-up-my-grandfathers-killersa-journey-through-the-stalinist-archives

[2] Gorbachev’s Revolution. Andrei Kolesnikov, 31. 08. 2022. Dostupné z: https://carnegieendowment.org/russia-eurasia/politika/2022/08/gorbachevs-revolution

[3] Mikhail Gorbachev: the last Soviet leader. Agnieszka Bryc, 09. 09. 2022. Dostupné z: https://neweasterneurope.eu/2022/09/09/mikhail-gorbachev-the-last-soviet-leader/

[4] Libor Dvořák: Kde by dnes Evropa byla bez Gorbačova? 01. 11. 2019. Dostupné z: https://plus.rozhlas.cz/libor-dvorak-kde-dnes-evropa-byla-bez-gorbacova-8099118

[5] The Memory of Perestroika Remains a Serious Trauma for Russia. Denis Volkov, 10. 06. 2025. Dostupné z: https://russiapost.info/articles/memory_of_perestroika

[6] Putin’s Abuse of Gorbachev’s Legacy in Strategic Conflict. Dr. Graeme P. Herd, 15. 11. 2023. Dostupné z: https://perconcordiam.com/putins-abuse-of-gorbachevs-legacy-in-strategic-conflict/

[1] Google Gemini - Korektura textu a hledání zdrojů -https://en.wikipedia.org/wiki/Gemini_(chatbot)

------------------------------------------------------------

Pokud oceňujete čas a úsilí vložené do těchto článků, zvažte prosím finanční podporu – pomáhá mi to psát dál. Děkuji!

Autor: Jiří Linhart