Opravdu Rusové odmítli svobodu, nebo reagovali na ekonomický kolaps?

V českém a západním veřejném prostoru se často objevuje jednoduchý příběh: Michail Gorbačov dal Sovětskému svazu svobodu, ale Rusové ji neunesli a dobrovolně se vrátili k autoritářství reprezentovanému Vladimirem Putinem. Tento výklad je přitažlivý svou jednoduchostí, avšak právě proto je problematický. Nejenže podceňuje ekonomické a geopolitické souvislosti rozpadu Sovětského svazu, ale zároveň přehlíží zkušenost milionů obyčejných lidí, kteří období transformace nezažili jako osvobození, nýbrž jako sociální katastrofu.

Michail Gorbačov převzal stát, který se nacházel ve vleklé stagnaci. Sovětská ekonomika byla přebujelá, technologicky zaostávala za Západem a značnou část zdrojů spotřebovával vojensko-průmyslový komplex. Již před rozpadem Sovětského svazu upozorňovali ekonomové na strukturální problémy plánovaného hospodářství. Svádět následný kolaps výhradně na zahraniční vlivy by proto bylo stejně nesprávné jako tvrdit, že za něj mohl pouze Gorbačov.

Současně je však zavádějící tvrdit, že Rusové odmítli svobodu jen proto, že na ni nebyli psychologicky připraveni. Takové vysvětlení ignoruje skutečnost, že svoboda přišla ruku v ruce s jedním z nejhlubších ekonomických propadů v moderních dějinách průmyslové země.

Z pohledu mnoha západních komentátorů představují devadesátá léta období demokratizace. Z pohledu velké části obyvatel bývalého Sovětského svazu však šlo o období rozpadu státu, ztráty jistot a dramatického propadu životní úrovně.

Podle řady ekonomických studií se ruský HDP mezi lety 1989 a 1998 propadl přibližně o 45 %. Tak hluboký pokles bývá srovnáván s hospodářskou krizí třicátých let nebo s důsledky rozsáhlých válek.

Ještě výmluvnější jsou demografická data. Mužská střední délka života v Rusku klesla mezi roky 1991 a 1994 o více než šest let, z přibližně 63 let na 57 let. Tak prudký propad je v mírových podmínkách mimořádně vzácný. Výzkumy spojují tento vývoj s ekonomickým stresem, sociálním rozpadem, nezaměstnaností, kriminalitou a ztrátou životních perspektiv.

Když dnes mnozí Rusové vzpomínají na devadesátá léta jako na období chaosu, nejde pouze o výsledek kremelské propagandy. Tato vzpomínka má reálný základ v historické zkušenosti milionů lidí.

Původní článek naznačuje, že za rozčarováním Rusů stojí především jejich nereálná očekávání. To je však pouze část příběhu.

Po rozpadu Sovětského svazu byly v Rusku zaváděny radikální tržní reformy známé jako „šoková terapie“. Jejich zastánci tvrdili, že rychlá liberalizace cen, privatizace a otevření ekonomiky povedou k rychlému vzniku prosperujícího trhu. Kritici naopak upozorňovali, že takový postup povede k masivní koncentraci majetku a sociálnímu rozvratu.

Historie dala za pravdu alespoň části těchto obav. V průběhu několika let vznikla úzká vrstva oligarchů kontrolující značnou část strategického majetku země, zatímco miliony obyčejných občanů přišly o celoživotní úspory. Privatizační programy často umožňovaly převody podniků za zlomek jejich skutečné hodnoty.

Právě zde vzniká legitimní otázka, kterou podobné články obvykle opomíjejí: nebyla část následného odporu vůči liberální demokracii reakcí na způsob, jakým byla ekonomická transformace provedena?

Není nutné tvrdit, že existoval koordinovaný plán Západu na zničení Ruska. Takové tvrzení by nebylo podloženo důkazy. Lze však argumentovat, že řada západních politiků, poradců a finančních institucí podcenila sociální důsledky navrhovaných reforem a zároveň přistupovala k postsovětskému prostoru především jako k novému ekonomickému trhu a geopolitickému prostoru po poraženém soupeři.

Ekonomický kolaps nebyl jediným faktorem. Rozpad Sovětského svazu znamenal také ztrátu velmocenského postavení.

Po desetiletích, kdy Moskva představovala jedno ze dvou center světové moci, se Rusko ocitlo ve stavu politické, ekonomické i vojenské slabosti. Mnoho Rusů vnímalo následné rozšiřování západních struktur směrem na východ jako důkaz, že vítězové studené války využívají situace poraženého soupeře.

Ať už je toto hodnocení objektivně správné či nikoli, nelze jeho vliv na ruské veřejné mínění ignorovat. Politika Vladimira Putina získala popularitu nejen díky autoritářským tendencím, ale také proto, že slibovala obnovu stability, státní autority a národního sebevědomí po desetiletí vnímaném jako období ponížení.

Tvrzení, že Rusové odmítli svobodu, protože ji nezvládli, redukuje složitou historickou zkušenost na psychologickou poučku.

Lidé obvykle neopouštějí demokracii pouze proto, že nemají rádi svobodu. Častěji ji opouštějí tehdy, když demokracii spojí s ekonomickým úpadkem, korupcí, nejistotou a ztrátou sociální ochrany. Totéž ostatně ukazují zkušenosti mnoha dalších zemí světa.

To samozřejmě neznamená, že Putinův režim představuje řešení těchto problémů. Znamená to pouze, že jeho popularitu nelze pochopit bez pochopení traumat devadesátých let.

Michail Gorbačov bezpochyby otevřel cestu k větší svobodě a ukončil jednu z nejnebezpečnějších etap studené války. Současně však nelze ignorovat, že období po rozpadu Sovětského svazu přineslo obrovské sociální náklady.

Proto je zavádějící tvrdit, že Rusové Gorbačova nenávidí jednoduše proto, že jim dal svobodu. Nemalá část společnosti jej vnímá jako symbol období, během něhož přišla o úspory, jistoty, mezinárodní postavení i víru v budoucnost.

Skutečná historická otázka tedy nezní, proč Rusové odmítli svobodu. Mnohem zajímavější je otázka, zda forma ekonomické transformace a geopolitické uspořádání po roce 1991 nepřispěly k tomu, že se pro miliony lidí stala svoboda symbolem chaosu místo symbolem lepšího života.