Rus, největší ze Slovanů. Odhalení toxického mýtu, kterým si Kreml dodnes podmaňuje východní Evropu

Když se dnes podíváme na demografickou mapu eurasijského kontinentu, slovanské národy na ní zabírají obrovský prostor sahající od střední Evropy až po dalekou Sibiř. S odhadovanou populací kolem 350 milionů lidí a početnými diasporami v zámoří, tvoří zdánlivě jednolitý a mocný blok [1]. Rozdělení na západní, východní a jižní větev zná ze školních lavic téměř každý, málokdo z laické veřejnosti si už ale uvědomuje, že samotný původ tohoto etnika představuje pro moderní vědu mimořádně složitou a stále nezodpovězenou otázku [1, 2].

Mezi archeology, historiky a lingvisty dodnes nepanuje elementární shoda ani na tom, kde přesně ležela slovanská pravlast, přičemž teorie se rozcházejí od polského území přes ukrajinské stepi až po Balkán [2]. Do velkých evropských dějin tito lidé vstoupili de facto až na počátku 6. století, a to nikoliv z promyšlené touhy po dobývání, nýbrž kvůli rozsáhlé klimatické anomálii. Zvýšená sopečná činnost v Indonésii tehdy na několik let zastínila slunce, vyvolala masivní neúrodu a donutila celé kmeny dát se do pohybu [1].

Nová historická bádání ovšem zásadně narušují hluboce zakořeněnou představu o pokrevním bratrství dávných Slovanů. V akademické obci stále častěji zaznívá názor, že raní Slované vůbec netvořili biologicky jednotnou skupinu, ale šlo spíše o různorodé ozbrojené svazy. Historici jako Florian Curta dokonce argumentují, že tehdejší označení „Slovan“ je ve skutečnosti jen byzantským intelektuálním konstruktem [2].

Podle této analytické perspektivy se středověkou Evropou nešířila konkrétní rasa, nýbrž dominantně kulturní a jazykový kód, který byl pro obyvatelstvo hroutících se říší jednoduše srozumitelný a existenčně výhodný [2]. Tomu napovídá i pravděpodobný původ samotného slova Slovan, jenž odkazuje na lidi, kteří „znají naše slova“, čímž se tehdejší populace přirozeně a prakticky vymezovala vůči takzvaně „němým“ Germánům [2].

Během rozsáhlé expanze navíc docházelo k obrovskému mísení – na východě Slované splynuli s ugrofinskými či íránskými kmeny, zatímco na Balkáně asimilovali tisíce původních romanizovaných obyvatel. Tento složitý historický propletenec dnes exaktně potvrzují genetické studie, které ukazují propastné rozdíly ve výbavě severních a jižních národů [2].

Představa jednotného a idylického kmene je tak spíše historickou iluzí z pera obrozenců. V raném středověku tento slavofonní svět nepodléhal žádnému centrálnímu vládci a historické prameny jej důsledně dělí na rovnocenné a mocensky nezávislé kmeny Antů a Sklavenů [2].

Ačkoliv sdíleli jazyk a vyznávali stejný panteon přírodních bohů s hromovládným Perunem, tvrdě si chránili svou identitu a neváhali proti sobě vstupovat do brutálních ozbrojených konfliktů [1, 2]. Hlavním pojítkem se tak nestala domnělá krevní msta či společná říše, ale postupně se vyvíjející kultura, jež prošla zásadní transformací v 9. století [1].

Slované tehdy začali přijímat křesťanství a díky misiím věrozvěstů Cyrila a Metoděje získali staroslověnštinu jako první skutečný literární a diplomatický nástroj. Z něj se v průběhu staletí zrodily dnešní jazyky, přičemž právě tato nepopiratelná lingvistická příbuznost představuje to nejhmatatelnější dědictví, které si národy bývalého východního bloku nesou do současnosti [1].

Navzdory historické neexistenci politické jednoty se v moderních dějinách objevil silný geopolitický fenomén panslavismu, který si dnešní společnost téměř automaticky spojuje s Ruskem. Historická realita je však mnohem prozaičtější a ukazuje zcela odlišný vývoj. Termín samotný spatřil světlo světa v roce 1826 díky slovenskému obrozenci Jánu Herkeľovi, přičemž celé hnutí se zrodilo primárně v prostředí západních a jižních Slovanů [3].

Nešlo tehdy o útočnou doktrínu, nýbrž o přirozený defenzivní mechanismus, jímž se menší utlačované národy pokoušely čelit odnárodňování. Carské Rusko o tyto kulturní snahy po staletí nejevilo zájem a první reálný program, vytvořený chorvatským knězem Jurajem Križanićem v 17. století, odměnilo vyhnanstvím autora na Sibiř [3].

Zlomový okamžik tak nevyplynul z probuzení bratrské lásky, ale z tvrdého diplomatického kalkulu po prohrané krymské válce [3]. Ruský panslavismus totiž nereflektoval reálnou slovanskou jednotu, ale fungoval spíše jako pokus o překonání hluboké vnitřní krize samotného ruského impéria [6].

Oslabené a mezinárodně izolované Rusko tehdy účelově sáhlo po myšlence slovanství a radikálně ji přetvořilo [3]. Ruská filozofie dodala tomuto politickému obratu pseudovědecký rámec v podobě teorií o kulturně-historických typech, které reprezentoval například Nikolaj Danilevskij. Český výzkum přesvědčivě upozorňuje, že z těchto původních slavjanofilských idejí se v předrevolučním Rusku postupně zformovala radikální krajní pravice [6].

Ruská verze panslavismu přitom zcela ignorovala ideály rovnosti a stála výhradně na konceptu ruské dominance, opřené o vojenskou sílu. Intelektuálové zcela vážně požadovali zrušení samostatných literárních jazyků, jakými je čeština nebo polština, aby uvolnily místo univerzální ruštině, zatímco lokálním dialektům navrhovali ponechat jen okrajový prostor v podobě pohádek a modliteb. Katolictví a protestantismus začaly být ruskými publicisty vykreslovány jako nepřátelské produkty Západu, a Polákům či Čechům se podsouvalo, že jedinou cestou k přežití je přejít k pravoslaví a stát se Rusy [3].

Asimilační pýcha impéria se fyzicky zhmotnila na moskevské etnografické výstavě z roku 1867, kam organizátoři záměrně začlenili zahraniční národy, aby v publiku vyvolali dojem, že Evropa přirozeně patří pod správu carství. O pouhou dekádu později už tato filozofie posloužila jako otevřená militaristická doktrína, která carské moci legitimizovala vojenské intervence na Balkáně pod pláštíkem dějinné záchrany menších bratrů [7].

Tyto ideologické kořeny ruského šovinismu přitom plně rezonují i v současnosti, kdy Kreml svou agresi a imperialismus schovává za umělý konstrukt takzvaného „Ruského světa“ [4]. Samotné ruské myšlení však nikdy nebylo jednolitým monolitem. Vedle panslavismu se formovaly i jiné konkurenční směry redefinující ruskou identitu a odkloněné od Evropy, jako například eurasijství, které vznikalo v meziválečné emigraci a mělo jedno ze svých center přímo v Praze [6].

Zkušenosti z reálné politiky i složité dějiny střední a východní Evropy poměrně nekompromisně odhalují, že představa politicky sjednoceného slovanského bloku je zkrátka nefunkční utopií [5, 8]. Odborný historický výzkum přímo zpochybňuje faktickou podstatu a úspěšnost tohoto hnutí už ve vrcholné fázi 19. století, jak precizně dokládá česká monografie „Ruský panslavismus – realita či fikce?“ [6].

V domácím prostředí na tuto nebezpečnou hru s falešným hejslovanstvím vizionářsky upozorňoval již před 180 lety Karel Havlíček-Borovský ve své rozsáhlé stati Slovan a Čech [9]. Jeho tvrdou kritiku následně vědecky potvrdil i Václav Černý v knize Vývoj a zločiny panslavismu, kde doložil, že řeči o jednotě jsou jen dobře maskovaným ruským imperialismem skrývajícím se za pravoslaví či marxismus [9].

Absolutním vrcholem české tradice kritické reflexe těchto ruských konstruktů se pak stala světově uznávaná syntéza T. G. Masaryka Rusko a Evropa, jež slavjanofilství analyzovala s chladným a objektivním odstupem [6]. Křiklavým mementem mocenských selhání v praxi navíc zůstává rozpad Jugoslávie a Československa, za nímž stála právě staletá neschopnost vyvážit mocenské ambice jednotlivých národů [8].

Uvolněný ideový prostor se tak na prahu nového tisíciletí stal doménou takzvaného pseudo-panslavismu, jenž bují především v zákoutích sociálních sítí a v rétorice populistických hnutí [5]. Apely na slovanskou vzájemnost zde neslouží k budování porozumění, ale fungují jako účelová zbraň namířená proti liberální demokracii, Evropské unii a globální integraci [5]. Stoupenci této rétoriky se vytrvale zaštiťují obranou tradičních rodinných hodnot a operují s pocitem hluboké civilizační křivdy [4, 5].

Běžné občany se snaží přesvědčit o existenci západního spiknutí, jehož cílem je zničit slovanskou kulturu a podřídit národy východu zájmům Paříže či Berlína [5]. Tento diskurz v sobě ovšem skrývá flagrantní rozpor: jeho hlasatelé sice deklarují ochotu podřídit se autoritě Ruska, avšak bez zaváhání chrlí hněv a opovržení na všechny ostatní slovanské národy, jež si suverénně zvolily prozápadní vývoj, jako je případ Polska nebo napadené Ukrajiny [5].

Navzdory tomuto zpolitizovanému překrucování dějin však existuje oblast, v níž má slovanská sounáležitost stále naprosto přirozené, nezpochybnitelné a konstruktivní místo [8]. Skutečný obrozenecký panslavismus vznikl na poli jazyka a kultury, a přesně v této apolitické rovině je dodnes neobyčejně vitální [5, 8]. Společný praslovanský základ umožňuje obyvatelům rozsáhlého regionu i v moderní době relativně snadno překonávat jazykové bariéry [8].

Ačkoliv se ruština s ohledem na svou imperiální minulost nikdy nemůže stát univerzálním komunikačním nástrojem bez toho, aniž by diskriminovala ostatní, akademický svět nalezl elegantní řešení v podobě umělého projektu takzvané mezislovanštiny [8]. Tento neutrální konstruovaný jazyk nabízí funkční dorozumívací prostředek bez jakýchkoliv mocenských konotací či historických traumat [8].

Dokazuje tím hlubokou analytickou pravdu, že pokud má mít slovanská spolupráce v 21. století budoucnost, nemůže stát na imperiálním diktátu, ale musí vycházet z respektu, tolerance a přirozené kulturní výměny nezávislých států [8].

[1] Akademie Lidé a Země: Kdo byli a jsou Slované? Tomáš Beránek, 03. 10. 2021. Dostupné z: https://www.lideazeme.cz/clanek/lideazeme-cz-poznavame-akademie-laz/109278/akademie-lide-a-zeme-kdo-byli-a-jsou-slovane.html

[2] Etnogeneze Slovanů: staré a nové otázky a spory. Michal Téra. Dostupné z: https://theatrum.upce.cz/index.php/theatrum/article/download/2020/1787/3814

[3] The Emergence of Russian Panslavism. Michael Boro Petrovich, 1985. Dostupné z: https://dokumen.pub/the-emergence-of-russian-panslavism-1856-1870-0313247420-9780313247422.html

[4] Pan-Slavism and Slavophilia in Contemporary Central and Eastern Europe: Origins, Manifestations and Functions. Per-Arne Bodin, Říjen 2023. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/374942250_Pan-Slavism_and_Slavophilia_in_Contemporary_Central_and_Eastern_Europe_Origins_Manifestations_and_Functions

[5] Slovakia: Emergence of an Old-New Pseudo-Pan-Slavism in the Context of the Conflict Between Russia and Ukraine After 2014. Juraj Marusiak, Únor 2023. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/368488959_Slovakia_Emergence_of_an_Old-New_Pseudo-Pan-Slavism_in_the_Context_of_the_Conflict_Between_Russia_and_Ukraine_After_2014

[6] Zkoumání ruské filosofie v českém prostředí po roce 1990. Hanus Nykl, Květen 2017. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/391905087_Zkoumani_ruske_filosofie_v_ceskem_prostredi_po_roce_1990

[7] The Role of Pan-Slavism in Modernising the Russian Empire: The Slavic Benevolent Committee and the Development of an Alternative Philosophy of History. Margaryta Bondarchuk. Dostupné z: https://student journals.ucl.ac.uk/slovo/article/1647/galley/1499/view/

[8] The Interslavic Language: Way of Communication Among the Slavic Nations and Ethnic Groups. Nikolay Kuznetsov, 2018. Dostupné z: https://www.academia.edu/36616424/The_Interslavic_Language_Way_of_Communication_Among_the_Slavic_Nations_and_Ethnic_Groups

[9] KOMENTÁŘ: Před svorností slovanských národů varoval už Karel Havlíček Borovský. Miloš Kadle, 23. července 2019. Dostupné z: https://manipulatori.cz/komentar-pred-svornosti-slovanskych-narodu-varoval-uz-karel-havlicek-borovsky/

[1] Google Gemini - Korektura textu a hledání zdrojů -https://en.wikipedia.org/wiki/Gemini_(chatbot)

------------------------------------------------------------

Pokud oceňujete čas a úsilí vložené do těchto článků, zvažte prosím finanční podporu – pomáhá mi to psát dál. Děkuji!

Autor: Jiří Linhart