Potkávají své mučitele v samoobsluze. Na Balkáně žijí oběti vedle vrahů, kteří nebyli potrestáni

Když v roce 1980 zemřel Josip Broz Tito, z Jugoslávie se postupně začal vytrácet i jediný prvek, který v ní dokázal udržet rovnováhu. Federace, založená na ideologii „bratrství a jednoty“, sice působila navenek stabilně, ale uvnitř ji oslabovala ekonomická krize, rostoucí nacionalismus a eroze společné politické identity. Po rozpadu Svazu komunistů Jugoslávie se otevřel prostor pro síly, které své republiky viděly nikoli jako části státu, ale jako budoucí samostatné národní projekty. V prostředí, kde se staré spory začaly vracet na povrch a kde každá republika měla své ozbrojené složky, stačila jediná jiskra – a ta přišla s „balvanovou revolucí“ v Chorvatsku v roce 1990.

Když vypukly boje, šlo o víc než o nové hranice. Válka se rychle proměnila v projekt etnické homogenizace, v němž jednotlivé strany sledovaly podobnou logiku: kdo ovládne území, musí změnit i jeho etnické složení. Srbské vedení, opřené o Jugoslávskou lidovou armádu přetvořenou v nástroj srbských zájmů, usilovalo o vytvoření Velkého Srbska. Chorvatské a albánské ambice se ubíraly vlastním směrem. Výsledkem byly etnické čistky, masové přesuny civilistů, zločiny proti lidskosti a vrchol násilí v podobě genocidy v Srebrenici v roce 1995, kde bylo zavražděno přes osm tisíc mužů a chlapců.

Mezinárodní trestní tribunál v Haagu později odsoudil některé z hlavních organizátorů – Mladiće či Karadžiće – ale mnoho viníků zůstalo nepotrestaných a dál žije mezi svými oběťmi. A právě to je jeden z důvodů, proč válka dodnes neztratila svou psychickou přítomnost. Spravedlnost v regionu přišla pozdě, byla neúplná a místy sporná. A neúplná spravedlnost je živnou půdou pro dlouhodobé trauma.

Jednou z nejtemnějších kapitol balkánských válek se stalo systematické sexuální násilí. Nebylo náhodné ani chaotické – patřilo mezi promyšlené nástroje vedení konfliktu. Odhady mluví o 20 až 50 tisících znásilněných žen, převážně Bosňanek muslimského původu. Násilí probíhalo v táborech, na zajištěných místech, pod dohledem velitelů jednotek. Cíl byl stejný – ponížit komunitu protivníka, narušit její soudržnost a vytvořit strach, který přetrvá mnohem déle než frontová linie.

Studie dnes ukazují, že více než polovina těchto žen trpí posttraumatickou stresovou poruchou i po třiceti letech od skončení války. Noční můry, úzkost, vyhýbání se místům spojeným s traumatem, pravidelné užívání psychofarmak – to vše se proměnilo ve standardní součást jejich života. K psychickému zatížení se přidávají i fyzické následky, jako jsou problémy s otěhotněním, chronické gynekologické potíže, dlouhodobé bolesti. Jenže nejhlubší ránu často představuje sociální stigma, které v mnoha komunitách padá nikoli na pachatele, ale na oběť.

Bosna sice v roce 2006 přijala zákon, který obětem znásilnění přiznal status civilních obětí války, ale realita je komplikovanější. Do roku 2016 tento status získalo méně než tisíc žen, a to i kvůli byrokratickým překážkám a stigmatizaci. Některé komunity dodnes vnímají ženy, které status získaly, jako ty, které „chtějí peníze“, a nikoli jako oběti válečného násilí. To vše doplňuje další tísnivý prvek – mnoho pachatelů žije dodnes ve stejných městech a vesnicích jako jejich oběti. Trauma se tak neuzavírá – pokračuje v každodenních setkáních, v pohledech na ulici, v mlčení, které nemá kam odejít.

Mladá generace Balkánu stojí před zvláštní realitou, kdy válku neprožila, ale její důsledky má v psychice zakořeněné podobně hluboko jako jejich rodiče. Studie z Kosova a Srbska ukazují, že více než třetina populace trpí dvěma a více duševními poruchami, nejčastěji úzkostmi a depresí. Tyto potíže nejsou izolované. Vyrůstají ze vzorců rodinné dynamiky, kterou formovalo trauma rodičů a přetrvávající společenská nestabilita.

Děti, které zažily násilí nebo vyrůstaly v prostředí, kde byl strach součástí každodenní reality, mění své emoční reakce na svět. Nervový systém dítěte je totiž citlivý na prostředí, a dlouhodobá nejistota se do něj zapisuje podobně jako do paměti. Odborníci upozorňují, že opakovaná expozice traumatu může v dětství změnit i fyzické zdraví – od zvýšené hladiny stresových hormonů po vyšší riziko psychických poruch v dospělosti.

A pak je tu mechanismus, který věda označuje jako transgenerační přenos traumatu. U matek, které v 90. letech prošly traumatem, existuje prokazatelná souvislost mezi mírou jejich psychické zátěže a přísnějším, kontrolujícím stylem výchovy. Nejde o nedostatek lásky – spíše o hluboce zakořeněnou potřebu chránit dítě před světem, který se může kdykoli změnit v chaos. Ale právě takový přístup může v dětech posilovat úzkosti, pocity ohrožení a ztíženou schopnost regulovat stres.

Trauma se tak nepřenáší vyprávěním, ale způsobem života. A to z něj činí jednu z nejodolnějších forem dědictví, které Balkán dál definuje.

Balkán dnes nepůsobí jako region, který by stál na pokraji nové války. Spíš jako místo, kde příměří funguje, ale úplný klid nenastal. Minulost tu není vzpomínkou, ale vrstevnicí, která formuje každodenní rozhodnutí – od rodin až po politiku. A možná právě to je podstata poválečné reality, trauma nezmizí, když přestanou střílet zbraně. Zmizí teprve tehdy, když přestane ovlivňovat způsob, jakým lidé přemýšlejí o sobě a o světě. A k tomu má Balkán ještě dlouhou cestu.

[1] 21 Years After the War, Bosnian Rape Survivors Still Grapple with Trauma and Stigma. 14. 12. 2016. Dostupné z: https://rightlivelihood.org/news/21-years-after-the-war-bosnian-rape-survivors-still-grapple-with-trauma-and-stigma/

[2] Brain drain in Western Balkans spikes amid absence of opportunities. 16. 09. 2024. Dostupné z: https://www.euronews.com/my-europe/2024/09/16/brain-drain-in-western-balkans-spikes-amid-absence-of-opportunities

[3] Croatia: Impunity for Abuses Committed during „Operation Storm“. 01. 08. 1996. Dostupné z: https://www.hrw.org/report/1996/08/01/impunity-abuses-committed-during-operation-storm-and-denial-right-refugees-return

[4] Identity, ethnic boundaries, and collective victimhood: analysing strategies of self-victimisation in postwar Bosnia-Herzegovina. 05. 04. 2020. Dostupné z: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/1070289X.2020.1748348

[5] Many children must live with the trauma of war. Here's how to help them. 21. 02. 2024. Dostupné z: https://www.bbc.com/future/article/20240220-ukraine-and-gaza-the-hidden-effects-of-war-trauma-on-children

[6] Mental disorders following war in the Balkans: a study in 5 countries. Květen 2010. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/20439833/

[7] Story of love in post-conflict Bosnia and Herzegovina. 05. 07. 2024. Dostupné z: https://balkandiskurs.com/en/2024/07/05/story-of-love-in-post-conflict-bosnia-and-herzegovina/

[8] The Silent Echoes of War: Parenting and Trauma Transmission in Bosnia and Herzegovina. 27. 03. 2025. Dostupné z: https://dergipark.org.tr/tr/download/article-file/4600191

[9] Thirty years after the genocide, the peace of Srebrenica hides deep scars. 10. 07. 2025. Dostupné z: https://www.theguardian.com/world/2025/jul/10/thirty-years-after-genocide-peace-srebrenica-hides-deep-scars

[10] We are still alive. We have been harmed but we are brave and strong - A research on the long-term consequences of war rape and coping strategies of survivors in Bosnia and Herzegovina. 14. 12. 2015. Dostupné z: https://reliefweb.int/report/bosnia-and-herzegovina/we-are-still-alive-we-have-been-harmed-we-are-brave-and-strong

[11] Yugoslav Wars. 06. 12. 2025.  Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Yugoslav_Wars

[1] Google Gemini - Korektura textu - https://en.wikipedia.org/wiki/Gemini_(chatbot)

[2] Perplexity - Hledání zdrojů - https://en.wikipedia.org/wiki/Perplexity_AI

------------------------------------------------------------

Nový článek publikuji každé úterý. Můžete mě sledovat na Medium.cz pro pravidelný přísun exkluzivního obsahu.

Pokud oceňujete čas a úsilí vložené do těchto článků, zvažte prosím finanční podporu – pomáhá mi to psát dál. Děkuji!