Článek
Bydlí v bytě v malé ulici, která vlastně vede jen okolo jeho bytového domu. Vyznačená parkovací stání jsou tu jen ta, co postavili soudruzi před padesáti roky, město dvacet let slibuje nápravu (místo by tu bylo) a zatím se odhodlalo pouze k výměně povrchu, kterou zaplatila Evropská Unie. Kvůli legislativě muselo nově vyčlenit stání pro invalidy (které nikdo nevyužívá) a tak je tu po rekonstrukci k dispozici ještě o dvě stání méně, než před ní. Samozřejmě je to zoufale málo.
A tak se parkuje i v úzké ulici. Problém vzniká pouze v pátek ráno při svozu odpadu, když se tu někdo s autem zapomene. Jeden řidič si poradí, druhý odpad jednoduše nevyveze.
Až popelnice přetékala, někoho napadlo zavolat policii. Kdo chce psa bít, hůl si najde, stejně tak příslušný paragraf. Zakrátko z pomsty volal jeden na druhého, přesně podle krásného českého rčení: Když mi chcípla koza, tak ať chcípne i sousedovi.
Až jednoho dne, v sobotu večer, Jirka (všechna jména jsou pozměněna) našel dva policisty, jak mu vyměřují parkovné. „Podle odst. 3 § 25 zákona 361/2000 musí zůstat volný jeden jízdní pruh široký 3m pro každý směr jízdy. Takže tu musí zůstat šest metrů.“ Poučil Jirku policista. „Aha, tak tak to mi hrozí pokuta i za kočárek na chodníku.“ Opáčil Jirka. „A komu tady překážím v sobotu večer?“ „Někdo zavolal, přijet jsme museli. Kdyby nikdo nevolal, nejedeme. Tak si to tu vyřiďte se sousedy.“
Jirku to pěkně naštvalo a přes víkend vymyslel ďábelský plán. Otevřel mapy.cz, použil nástroj měření a zkontroloval, jak se dodržuje paragraf ve zbytku města. Šest metrů se nedodržuje prakticky nikde. Vytiskl si stav parkování v době snímkování ve třiceti největších, obytných ulicích, vydal se na policii a nechal si zavolat kapitána.
Začal vysvětlovat, odkud je, co se stalo a že ten paragraf se nedodržuje nikde. A kapitán na to, že to moc dobře vědí, že by mohli jen jezdit a dávat pokuty, na to jich ani není dost, dělat to nebudou a kde prý není žalobce, není ani soudce.
„Takže když k vám zajdu osobně, tak mi tu blahosklonně vysvětlujete, že se předpisy porušují v celém městě a je to normální. Ale když vám zavolá jeden blbec, jdete konat přesně tam, kde je situace nejhorší? Tak víte co? Já mám taky telefon. Naberte lidi, naplníme městskou kasu. Uděláme si takovou malou parkovací revoluci.“ Řekl s ledovým klidem Jirka. A dodal. „Anebo prosím proškolte své dispečery, aby stejně blahosklonně, jako jste mi to teď řekl vy, vysvětlili těm volajícím, že se pokuty dávat nebudou. Když dostanu pokutu v pátek ráno, jsem blbec. Překážím svozu popelnic. Beru. Ale ještě jednou mi někdo od vás vystaví pokutu o víkendu, zvedám telefon, jdeme rýžovat. Ale nechci naštvat celé město. Postačí, když se zaměříme na ulici Krátkou. Ta je před policií ČR, pro kterou zákony platí taky. A Pražskou, kde sídlí Národní výbor.“ (Kdo neví, takto se označovaly obecní úřady před revolucí.) „Když mi zastupitelé a zaměstnanci nedovolí parkovat po cestě z práce, ať oni zase neparkují v práci. Já vám s tím pomůžu. Půjčím vám pásmo, kdybyste měli pochybnosti. To u mě vaši kolegové ani neměli. A natočím to, aby vás náhodou nenapadlo dělat nějaké výjimky. Koneckonců by to mohlo mít na youtube i solidní sledovanost, ještě si vydělám.“
Přijel domů, zaparkoval (jako jediný) před vchodem. Sousedi mu říkali, ať přeparkuje za řeku, nebo jinam, že riskuje. Jirka na to, že pokuta za tu legraci stojí. Ale že už bohužel stejně asi žádnou nedostane. A měl pravdu. Do týdne tu zase parkovali všichni. Parkovacích míst je tu i tak málo, ale je to o trošku méně zoufalé. Nakonec ani to video nevzniklo. Vždyť Jirka vlastně chtěl jen každý den pokojně dojet z práce domů. Policie od té doby ještě nepřijela ani jednou. Ani v pátek, když přeci jen zase někdo zapomněl.
