Článek
Pryč s kreativitou
V roce 2003 zavedl labourista Ken Livingstone poplatek £5 za vjezd do centrálního Londýna během časového intervalu 7:00 – 18:30. Nezaplacení tohoto poplatku bylo pokutováno £80. Po zavedení se dopravní zátěž v dané oblasti snížila zhruba o 20%. Mnohem propracovanější systém, zavedený už v roce 1975, prý mají v Singapuru, kde je díky němu mnohem plynulejší doprava, přestože se jedná o zemi s největším počtem zaregistrovaných aut na kilometr silnic.
Problém průjezdnosti silnic se netýká jen městských center, ale i dálnic. Proto existuje řada studií, které se vesměs shodují, že zastavení dopravy je mimo jiné výrazně ovlivněno i chováním řidičů, přičemž tento faktor může až zdvojnásobit či ztrojnásobit kapacitu průjezdnosti při jinak stejných podmínkách.
Jednu z těchto studií lze nalézt i v knize Turtles, Termites, and Traffic Jams od Mitche Resnicka. Z ní vyplývá, že dokud se auta pohybují stejnou rychlostí a s patřičnými odstupy, je doprava plynulá. Zácpy se začnou objevovat (překročí-li hustota provozu určitou hranici) ihned, jakmile začnou řidiči měnit rychlost, ať už brzdí nebo zrychlují.
Podobná řešení lze ale nalézt i v jiných oblastech. V oblasti produktivity práce je zkoumal F. W. Taylor a jemu vděčíme za odstartování období, během něhož rostla produktivita manuální práce v průměru o tři procenta ročně. Co mají všechny tyto situace společné, že je známo, co je potřeba udělat a jakákoliv kreativita je jen na obtíž. Úkony, kde je tento postup nejlepší možný, najdeme i v oblastech, které jinak kreativitu a expertízu potřebují také – například u chirurgů v případě zástavy srdce či u IT správců v případě realizace plánu obnovy. Ke katastrofě naopak vede snaha aplikovat podobné postupy tam, kdy optimální řešení známé není nebo kdy jej vnější okolnosti mohou značně ovlivnit.
Už starověké národy věděly, že různé situace vyžadují různé způsoby řešení a někdy i různé schopnosti velitelů. Proto Římané měli úřad konzulů, který mohl být za krizí nahrazen diktátorem.
Akumulace znalostí ku prospěchu lidstva
V roce 1620, v díle Novum Organum, položil Francis Bacon základy vědecké metody. Mezi jeho požadavky patřilo, „věda by měla akumulovat poznatky ku prospěchu celého lidstva“. Vědecká metoda pak tento požadavek přetvořila do podoby, kdy veškeré hypotézy musí být možné znovu ověřit opakovatelnými experimenty, které by měly dojít k výsledkům potvrzujícím předpoklady hypotézy. Na rozdíl od alchymistů, kteří si svá tajemství chránili, jsou vědci motivováni k tomu, aby svoje výsledky publikovali. Jeden z největších sociologů vědy, Robert K. Merton, to popsal slovy: „ve vědě se soukromé vlastnictví buduje tak, že se jej zbavíte.“
V dnešním integrovaném světě lze však jít ještě dál. Když se v roce 2002 poprvé objevily případy nákazy virem SARS, začaly různé laboratoře po celém světě pracovat na hledání řešení. Pokud by si někdo poté položil otázku: „kdo na to přišel“, musela by být odpověď nejednoznačná.
Vědecký výzkum skutečně naplňuje mnohé z potřebných podmínek. Vědcům (většinou) nikdo nenařizuje, čím se mají zabývat, jejich názory jsou dostatečně rozmanité a požadavek na publikace zajišťuje agregační mechanismus. Na druhé straně, může existovat riziko určité „informační bubliny“ a samozřejmě je-li výzkum prováděn pro účely komerčního či jinak omezeného využití, nemusí být naplněny i některé další body.
Jeden jim všem káže
Dvacáté století obohatilo lidstvo o dva nové vládní režimy: autoritářský a totalitní. Oba si jsou podobné, hlavně v začátku, ale časem se začnou lišit. Zatímco autoritářský režim má v centru vždy konkrétní osobu, totalitní stojí spíše na ideologii, i když může vyprodukovat i nějakého „Velkého Bratra“. Liší se také v agitaci obyvatelstva – autoritářské režimy jsou nejraději, když se občané moc do vládnutí nepletou, naopak totalitní naopak vyžadují prokázání aktivní podpory režimu a ideologii. Oba se však shodují na paternalistickému postoji vůči obyvatelstvu, které je možné shrnout pod heslo: „vím, co je pro tebe dobré.“
V jistém smyslu tak stojí v přímém protikladu k návrhům či principům, na kterých stojí wisdom of crowds. Na rozdíl od eliminace kreativity v situacích, kde je objektivně na obtíž, je zde hlavní překážkou především neochota ustoupit z centralistického modelu koncentrace moci.
Od vydání knihy uplynulo dvacet let. Pokud se však podíváme, jsou podobné myšlenky spíš na okraji zájmu a minimálně na politické scéně probíhá boj mezi dvěma odlišnými paternalistickými přístupy, a to i přes jejich opakované selhávání.
Závěrem si připomeňme, že chytrý dav nevznikne sám od sebe a že podmínkami pro jeho vznik jsou nezávislost, názorová rozličnost, decentralizace a agregace.
