Stroj na neodpovědnost, část 2: O ekonomii

Ekonomie se … přetvářela jako věda založená na tom, co by se dalo shovívavě nazvat „inženýrským modelem“ a méně shovívavě „závistí vůči fyzice“. Ve 40. a 50. letech 20. století došlo v ekonomii k metodologické revoluci, kdy byla vynalezena a uvedena do praxe řada nových matematických technik.

Některé z těchto technik byly skutečně převzaty z fyziky a jiné z ještě abstraktnějších oblastí matematiky, jako je topologie. Zastřešující pojem však byl přímo převzat z termodynamiky – pojem „rovnováhy“. V termodynamickém systému nastává rovnováha tehdy, když už nedochází k žádnému přenosu energie. Když se například horký objekt ochladí na teplotu okolí a je se svým okolím v tepelné rovnováze.

Velkým poznatkem ekonomů „matematické revoluce“ bylo, že tepelnou rovnováhu lze chápat jako analogickou situaci na trhu, kde už nikdo nemá zájem obchodovat. Pokud si všichni vyměnili své statky za aktuální tržní ceny tak dlouho, až neexistuje žádná další výměna, která by jim přinesla obchodní komodity, jenž by preferovali více než ty, které již mají, pak lze tento stav v jistém smyslu považovat za „optimální“, protože ho už nikdo nemůže zlepšit. Z tohoto počátečního poznatku – spolu s množstvím analytických triků – v podstatě pramení téměř vše další. Bylo možné poskytnout rigorózní formální základ pro klasické křivky nabídky a poptávky, které se v učebnicích ekonomie objevovaly již předchozích padesát let. Koncept rovnováhy a jeho ztotožnění s představou optimálního stavu tvoří základ dnešní ekonomie.

Jak toho dosáhli? Tím, že učinili jeden zásadní předpoklad. Ve fyzice je jeden elektron z fyzikálního hlediska naprosto stejný jako jakýkoli jiný. Základními „částicemi“ matematické ekonomie jsou však zboží, preference a lidé. Zacházet s nimi jako s identickými a zaměnitelnými je modelový předpoklad, nikoli fakt; pro některé účely může být vhodný, pro jiné nikoli. Pokud tento předpoklad přijmete, můžete je sčítat a definovat úplnou a konzistentní „funkci poptávky“ pro všechny komodity, která dává do vztahu množství a cenu. V každém okamžiku by kombinace všech funkcí poptávky, spolu s množstvím komodit ve světě a seznamem toho, kdo je vlastní, určovala jednu jedinou cenovou strukturu, která by byla „konzistentní“ v tom smyslu, že by si nikdo nemohl dalším obchodováním polepšit. To byl rovnovážný stav systému – stav minimální energie, ke kterému lze předpokládat, že bude systém směřovat.

Jakmile byl tento krok učiněn, byl k dispozici celý matematický aparát fyziky; řešení ekonomických problémů se stalo otázkou toho, jak problém chytře definovat tak, aby jej bylo možné v těchto pojmech popsat, a poté vyřešit soustavu rovnic k nalezení rovnovážného stavu. Cestou se však mnohé ztratilo.

Zejména, takto definovaná rovnováha popisuje pouze jednu stránku ekonomiky – spotřebu a směnu daného (fixního) množství komodit. Nevysvětluje, jak tento konkrétní soubor komodit vznikl, natož cokoli o tom, kdo je získal do vlastnictví. Aby bylo možné model rozšířit i na výrobu, bylo nutné zavést další předpoklady, které se v průběhu výzkumu stávaly čím dál hůře obhajitelnými; nakonec nebyly ani zvlášť přitažlivé jako abstraktní matematika, ani příliš realistické jako popisy neuspořádaného reálného světa práce, kapitálu a technologií.

A tyto chybné předpoklady byly nevyhnutelným důsledkem zvolené metodologie; ekonomie vycházela z atomismu, protože právě tento krok umožnil fungování fyzikální analogie. Jedním z důsledků tohoto metodologického předpokladu bylo, že nová věda neměla způsob, jak popsat velké a složité ekonomické subjekty (jako firmy a vlády) jinak než prostřednictvím jejich nejmenších složek (dokonce ani ne jednotlivých lidí – ale jednotlivých souborů preferencí).

Ekonomové tento problém nakonec „vyřešili“ tak, že jej popřeli. Tam, kde analýza selhává, nastupuje ideologie, a řešením, ke kterému se ekonomové uchýlili, bylo představit si analogický systém na straně výrobců – firmu maximalizující zisk, která rozumí svému trhu, má jednoduchý výrobní proces a zvládnutelný soubor rozhodnutí. Výsledek byl katastrofální, ale původním intelektuálním hříchem bylo nerespektování integrity „černé skříňky“.

Jaký je účel ekonomiky? Nebo, řečeno kybernetickými pojmy, co vlastně ekonomika dělá? Organizuje výrobu a distribuci komodit. Aby toho dosáhla, musí řešit úlohu zpracování informací: konkrétní komodity je třeba vyrobit s využitím dostupných zdrojů a poté je rozdělit mezi konkrétní jednotlivce v různých množstvích. K vykonání této funkce je nutné činit praktická rozhodnutí: sladit vyráběné komodity s potřebami lidí, využívat dostupné zdroje při minimalizaci plýtvání. Existují zde i etická a politická rozhodnutí: kdo dostane co? Zároveň je však třeba učinit i rozhodnutí o samotném procesu rozhodování: jak má být organizován proces určování toho, co se má vyrábět a kdo to dostane?

To, že jde konkrétně o problém zpracování informací, bylo pro ekonomickou vědu svým způsobem tragédií. Stejně jako lékaři se i ekonomové někdy musí potýkat s řešením problémů v pořadí, v jakém přicházejí, nikoli v logickém sledu, kdy jeden objev navazuje na druhý. V tomto případě se „debata o socialistické kalkulaci“, týkající se možnosti organizovat průmyslovou ekonomiku na jiném základě než na soukromém vlastnictví a trzích, stala naléhavou po ruské revoluci v roce 1917. Tyto debaty se točily kolem otázek informací a výpočtů – zabývaly se tím, zda je centrální plánování nebo volné trhy lepším způsobem organizace výrobních prostředků ekonomiky. Ve 20. letech však neexistovalo nic jako počítač. Pojmy jako negativní entropie, dynamické programování nebo dokonce koncept Turingova stroje – základní logické stavební kameny rigorózní teorie informací – byly vynalezeny a objeveny až o desetiletí později.

Řešení problémů mimo jejich přirozené pořadí je spolehlivý způsob, jak vše zamotat; slepé uličky a nejasné pojmy mohou existovat už na základní úrovni, nad nimiž se tyčí natolik rozsáhlé teoretické konstrukce, že už není možné věci napravit, aniž by to vyvolalo enormní institucionální napětí. Homeostatické síly v oblasti vědeckého zkoumání jsou právě tak silné jako kdekoli jinde; jak poznamenal ekonom Geoff Harcourt v jiném kontextu, zcela opustit chybnou badatelskou linii je „těžké, zvláště když jde o třicet let intelektuálních ‚analytických cvičení‘ vytvořených některými z nejlepších mozků našeho oboru“.

Gravitační přitažlivost kognitivní disonance pohřbila debatu o socialistickém plánování … do roku 1972 byla tato debata na Západě už jen matnou vzpomínkou a na Východě spíše trapným tématem. Chruščov nahradil Stalina ve vedení Sovětského svazu a plánovaná ekonomika byla odsunuta do historie jako zajímavá myšlenka, která nefungovala.

Stalinské centrální plánování nikdy nemělo šanci na úspěch, ale z toho, jak selhalo, bylo možné se poučit více. „Ekonomická kybernetika“, jak se přejmenovaly katedry ekonomie na sovětských univerzitách, byla do značné míry plánovací disciplínou, zaměřenou na řešení rozsáhlých soustav rovnic a sestavování co nejúplnějších tabulek vstupů a výstupů, které se pak převáděly na optimalizační úlohy.

Centrální plánování má dva zásadní problémy: je to plánování a je centrální. První z těchto problémů je asi zjevný: národní ekonomika je obrovský a neskutečně složitý celek a myšlenka, že by bylo možné všechna rozhodnutí zachytit v jednom obřím spreadsheetu nebo počítačovém programu, bude čelit řadě obtíží. Druhý problém je však možná ještě závažnější: jak získat informace nezbytné k jakémukoli plánování a poté je soustředit na jedno místo, kde se činí rozhodnutí. Problém centralizace informací má samozřejmě mnoho logistických aspektů – Sovětský svaz narážel na potíže, protože nedokázal dostatečně rychle měnit plány v reakci na nedostatek či přebytky. Má však i vážné koncepční problémy: Friedrich Hayek získal Nobelovu cenu a lze ho považovat za jednoho z předchůdců kybernetiky, protože si uvědomil, že „informace“ je sama o sobě problematický pojem a nelze s ní nutně zacházet jako s běžným statkem.

Některé informace lze zapisovat a agregovat podobně jako zásoby mědi ve skladech napříč celou zemí; každý výrobce zná svou část celku a existuje jednoznačný způsob, jak je sečíst. Přestože je celkové množství mědi v ekonomice měřitelné, samo o sobě nemá ekonomický význam – důležitost mědi závisí na tom, co s ní hodláme dělat a do jakých komponent bude zpracována. Praktiky jako sčítání různých druhů drátů, spínačů či spojovacích prvků a zacházení s jejich součtem jako s řídicí veličinou patřily mezi hlavní důvody problémů sovětského systému. Jednou z důležitých funkcí cenového systému je poskytovat základ pro porovnání například určitého druhu měděného drátu ve skladech automobilky s jiným druhem ve stavebninách nebo se zásobou náhradních spínačů u telekomunikační společnosti.

Hayekův postřeh spočíval v tom, že pokud tuto informaci poskytuje cenový systém, není jasné, jakou další úlohu má plánovač plnit. Žádný jednotlivý výrobce nemusí znát celkový stav trhu s mědí – stačí mu sledovat ceny, které vidí, a podle nich se rozhodnout, zda zvýšit výrobu, nebo se přesunout do odvětví, které není závislé na drahých a nestálých surovinách. Pokud je centrální plánovač s tímto uspořádáním spokojen, nemá co dělat. Pokud chce prosadit něco jiného, čelí obrovskému problému, protože informace obsažená v tržních cenách je právě tou zásadní informací, kterou nelze získat jiným způsobem.

Důležité je zde upřesnění „v daném okamžiku“; právě to odlišovalo Hayekův „rakouský“ pohled na ekonomiku od neoklasického, který se stal dominantním v ekonomické vědě kapitalistického světa. Pro Hayeka a rakouskou školu nepředstavuje cenová struktura rovnováhu a nezajímali je hypotetické stabilní stavy. Ceny podle nich vznikají z transakcí a tyto transakce zajišťují, že se znalosti šíří ekonomikou; podle tohoto přístupu je pro systém typické, že se neustále mění, protože neustále přicházejí nové informace.

Jde o velmi kybernetický pohled – natolik blízký pozdější teorii informace kybernetiků, jako byli Claude Shannon nebo Norbert Wiener, že se dá snadno pochopit, proč ekonomie nevěnovala příliš pozornosti „skutečné“ teorii informace, když se objevila o deset let později, po skončení debat o kalkulaci. Tato teorie chápe ekonomiku jako systém zpracovávající informace, složený z „černých skříněk“, které mezi sebou komunikují prostřednictvím návrhů transakcí za určité ceny, jež jsou buď přijaty, nebo odmítnuty. Od propracovanějších koncepcí manažerské kybernetiky se liší zejména implicitním předpokladem, že cenové signály jsou jediným typem signálů, které mohou existovat.

Název: The Unaccountability Machine: Why Big Systems Make Terrible Decisions–And How the World Lost Its Mind

Autor: Dan Davies

Vydavatel: University of Chicago Press, 2025

ISBN 0226843084, 9780226843087