Černé labutě jsou jen prostředek k odvedení pozornosti

Překlad stejnojmenného článku Graema Keithe

Podle N. N. Taleba, autora přelomové knihy „Černá labuť / Následky vysoce nepravděpodobných událostí“, je událost pojmenovaná jako černá labuť charakterizována takto:

Zaprvé, jedná se o anomálii, která leží mimo rozsah běžných očekávání, protože nic v minulosti nemůže přesvědčivě ukazovat na její možnost. Zadruhé, má značný „dopad“. A za třetí, přes svoji anomální povahu nás bude naše vlastní povaha nutit ke spřádání ex post vysvětlení, které by tuto událost vysvětlily a umožnily predikovat příště.

Zde … shrnu tuto trojici vlastností: vzácnost, extrémní dopad a zpětná (nikoli však dopředná) předvídatelnost. Nepatrný počet černých labutí vysvětluje téměř vše v našem světě – od toho, které z myšlenek a náboženství se prosadily, přes dynamiku historických událostí až po události z našich vlastních osobních životů.

Černé labutě jsou tedy mnohem více definovány způsobem jak debatujeme o dané události, než událostmi samými. To platí zejména o třetím kritériu, které je zdrojem nejvíce omylů spojených s užíváním konceptu černých labutí: zpětná, avšak nikoliv dopředná predikovatelnost. Mnoho závisí na tom, zda se domníváme, že naše neschopnost modelovat události typu černá labuť je způsobena tím, že jsou inherentně mimo dosah jakéhokoli modelování, anebo tím, že jsme spíše omezeni ve způsobu, jakým o modelování přemýšlíme.

Mnozí z autorů se přiklánějí k prvnímu vysvětlení. Černé labutě jsou ze své podstaty nepředvídatelné a naše retrospektivní racionalizace je zavádějící. A vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k faktu, že „téměř vše v našem světě“ je vysvětleno „nepatrným počtem Černých labutí“, tvrdí tito autoři, že bychom klidně mohli snahu o jakékoliv modelování dát k ledu. To vede k tomu, co dr. Jimi M. V. Hinchliffe pojmenoval výstižně „alibismus černých labutí“ (Black Swan Washing), kdy „rizika, která se měla předpovědět a na která jsme se měli připravit prostřednictvím zodpovědného řízení rizik a přípravou odpovídajících opatření (jako například pandemie Covid-19), jsou označována za ze své podstaty nepředvídatelné ‚černé labutě‘, aby se firma, vláda nebo úřad zbavily odpovědnosti za to, že se na toto naplněné riziko nepřipravily a nezvládly ho.“

Pokud je naopak naivní přístup k modelování tím jediným, co brání úspěšnému předvídání a zvládání černých labutí, pak je jejich výskyt naléhavým budíčkem, abychom se poučili z předchozích selhání v prognózách a udělali vše, co je v našich silách, pro zlepšení našeho předpovídání budoucnosti.

Argument, že černé labutě vyžadují úplnou rezignaci na naše ambice v oblasti modelování, závisí na přesvědčení, zda jsou černé labutě výhradně zodpovědné za všechno zajímavé, co se ve světě děje.

Ironií osudu je, že toto přesvědčení o nadvládě černých labutí je samo o sobě produktem stejného narativního klamu, o němž Taleb přesvědčivě argumentuje, že nás uvádí v omyl a nutí nás věřit, že dokážeme minulé černé labutě vysvětlit, a tím pádem je v budoucnu i modelovat.

Taleb popisuje, jak se zpětně ohlížíme za událostmi a konstruujeme nevyhnutelné narativy příčinných souvislostí, podle nichž k těmto událostem prostě muselo dojít. Jak Taleb píše: „…narativita (pozn. překladatele: sklon lidské mysli skládat fakta do příběhů) způsobuje, že vidíme minulé události jako předvídatelnější, očekávanější a méně náhodné, než ve skutečnosti byly“.

Ale to je přesně to, co děláme, když se ohlížíme zpět na složitý vývoj dějin s jejich hustou a propletenou sítí vlivů a připisujeme vývoj ve zlomových bodech výhradnímu působení hrstky vnějších, epochálních černých labutí. Stejným způsobem, jakým dodatečně racionalizujeme narativy, z nichž vyplývá nevyhnutelnost černých labutí, dodatečně racionalizujeme i narativy, které jim připisují jedinečný příčinný vliv. O významu černých labutí jsme v zajetí úplně stejné iluze, jako jsme v zajetí iluze o naší schopnosti (či neschopnosti) je vysvětlit a předpovědět.

Tvrdit, že přesvědčení o tom, že černé labutě vysvětlují téměř vše, je iluzorní, v žádném případě neznamená tvrdit, že nejsou důležité, ani to neobhajuje naši trvalou neschopnost je modelovat. Tvrdím však, že to přibližuje na dosah naši snahu využívat modely k efektivnímu zapojení naší inteligence a zkušeností k předvídání, chápání a zvládání kritických rizik, kterým čelíme. A zintenzivňuje to naléhavost, s jakou musíme řešit nedostatky našich současných modelovacích paradigmat. Právě to je nejcennějším odkazem konceptu černé labutě.

Sám Taleb se vyjadřuje jasně a vyčerpávající způsobem vypočítává celou řadu nedostatků v naší současné modelovací praxi. Ty spadají v zásadě do dvou kategorií:

· Nedostatečnost gaussovských modelů – tedy modelů založených na Gaussově rozdělení (včetně modelů Brownova pohybu, jako je Black-Scholesův model), modelů postavených na průměru a rozptylu a používání rozptylu jako jediného ukazatele rizika.

· Nedostatečnost typických modelů neurčitosti (házení mincí, kostek, karetní hry) pro zachycení charakteristik reálné neurčitosti (tzv. ludační klam).

· Dominance deterministických modelů a slepá víra, s níž v ně věříme, a to až do té míry, že si ani neověřujeme, zda skutečně fungují. (pozn. překladatele: sem patří třeba rozpočtování)

· Selhání v adekvátním zohledňování strukturálních prvků dynamiky komplexních systémů, jako jsou bifurkace vedoucí k nestabilitě a chaotické chování.

· Neschopnost zasadit modely do širších kontextuálních trendů a pochopit jejich vztah k předpokladům, na kterých naše jednoduché modely stojí.

· Pečlivě si vybíráme, co budeme modelovat, podle toho, co modelovat dokážeme, a z toho pak usuzujeme na to, co modelovat nedokážeme.

· Své modely potvrzujeme daty, k jejichž vysvětlení byly vytvořeny, a ignorujeme vše, co svědčí proti nim (konfirmační klam / zkreslení potvrzením).

· V náhodnosti nacházíme zdánlivé vzorce.

· Příčinnou souvislost připisujeme pouhé souhře okolností (narativní klam).

Chceme-li aspirovat na vylepšení v oblasti modelování, musíme se naučit jasně vymezit, co nám naše modely mohou a co nám naopak rozumně říci nemohou. Musíme zkoumat a testovat předpoklady, na nichž naše modely stojí, rozpoznat jejich limity a vnímat kompromis, který děláme mezi co nejvěrnějším zobrazením reality a tím, co dokážeme spočítat. A musíme porovnávat předpovědi našich modelů se skutečnými výsledky.

Do svých modelů musíme zabudovat neurčitost a učinit z ní součást procesu, kterým modely využíváme k rozhodování. V tomto procesu musíme sladit naše reakce, intervence a kontroly s tím, co můžeme reálně vědět a co vědět nemůžeme.

A tam, kde základní dynamika zkoumaných systémů předpovědi zcela vylučuje, musíme naše pojetí modelování rozšířit: naučit se využívat kvalitativní a relační poznatky, které nám naše modely poskytují, zaměřit se na slabá místa a rozšířit kategorie jak hrozeb, které bereme v úvahu, tak našich potenciálních reakcí na ně.

A konečně, v pokoře před tím, co se z našich modelů můžeme dozvědět, se musíme propojit s ostatními disciplínami, abychom do problematiky vnesli širší perspektivy porozumění a pochopili, jak jsou v souladu s poznatky z našeho modelování.

To jsou diskuse, které bychom měli vést. Místo toho se zdá, že jsme nekonečně uvízlí v debatách o tom, zda ta či ona událost byla, či nebyla černou labutí, a zda existence černých labutí vylučuje naši schopnost je modelovat – jako by nebyly v první řadě definovány právě naší schopností (či neschopností) je modelovat.

Právě v tomto smyslu tvrdím, že černá labuť je prostředek k odvedení pozornosti. Kniha, samotný koncept i následná debata měly obrovský přínos pro rozšíření veřejného povědomí o matematických a epistemologických nedostatcích našeho modelování a z toho plynoucí potřebě nových, širších paradigmat, která by těmto výzvám čelila. Černé labutě však nejsou ani tak všemocné, ani tak nepochopitelné, jak jsou často vykreslovány, a tento koncept se stal rozptýlením. Svádí nás k defétismu, namísto aby nás podněcoval k lepším výsledkům.

Článek vyšel v angličtině na tomto linku. Překlad byl vytvořen v reakci na článek Jany Matesové.