Článek
V nedávném výzkumu agentury NMS pro server Novinky (např. zde), ve kterém měli respondenti odpovídat na otázku, koho považují za nejvýraznějšího politika současnosti, se na prvním místě umístil Petr Pavel, na druhém Andrej Babiš a na třetím šéf ODS Martin Kupka, a to se ziskem osmi procent. Pro prezidenta, a vlastně i pro premiéra, jsou jejich umístění spíše danajským darem – prezident se roli vůdce opozice dlouhodobě brání (např. zde). Je však pravdou, že tento výsledek o něčem vypovídá, a to o nevýraznosti opozice, ať už přijmeme perspektivu politických komentátorů (např. zde) nebo sžíravou kritiku konkurenčních politiků (zde).
Zkusme se však na celý problém podívat z trochu jiné strany – potřebuje opravdu opozice lídra? Co by se muselo stát, aby se někdo takový našel a jaký by byl nejpravděpodobnější další vývoj? A nejsou k tomuto nějaké další životaschopné varianty?
Především, varianta dvou soupeřících konceptů, personifikovaných dvěma silnými osobnostmi, je metodou první, zdánlivě až jediné volby, která může být lákavá zejména pro zastánce většinových volebních systémů. Na zkušenostech ze zemí, kde systém takto dlouhodobě funguje (Spojené státy americké, Spojené království), lze nyní do značné míry demonstrovat rizika, pokud obě dominantní strany nedokáží opakovaně nabídnout řešení společenských problémů. Podobný mrtvý bod však může vzniknout i v poměrných volebních systémech – učebnicovým příkladem byla možná situace v Rakousku v 70. a 80. letech (tzv. Proporz), kdy si zdánliví soupeři vykolíkovali mocenské posty, aby se pak na určité přechodné období spojili proti společnému nepříteli, se kterým nakonec roku 1999 prohráli. Dnes je možné podobný vývoj sledovat v Německu, kde je aktérů více a oba bývalí hegemoni jsou ukrajováni každý ze své strany někým jiným. U nás mohla vzniknout obdobná situace v období Opoziční smlouvy, ale současná polarizace na „antiBabiš“ a „antiFiala“ (nyní spíše „antiPavel“) se ve svých důsledcích příliš neliší. Mimochodem, varianta, že by se současní zavilí nepřátelé spojili, pokud by se objevila nějaká významná třetí síla, není vůbec nepravděpodobná.
Předpokládejme však, že současná opozice nalezne svého silného lídra. Bude-li chtít uspět, má dvě základní možnosti. Zaprvé se může pokusit dělat lépe to, co v současném nastavení vede k zisku popularity. Osobně jsem si to pojmenoval jako schopnost dívat se, kam běží stádo a buď se držet v čele nebo aspoň vyvolávat tento dojem. I kdyby tato strategie vedla k úspěchu, dostane veřejnost jen jinou verzi téhož. Pokud si ji ale vybere, budiž jí to přáno. Druhou možností je čekat na příležitost. Hospodářský cyklus, nepředvídatelné události, ale i únava z dlouhého období beze změn, kdy se původní impuls změní na každodenní rutinu, něco z toho vždy dříve nebo později přijde. Tehdy je také mnohem větší šance ke změně kurzu. Bohužel, ukazuje se, a to zdaleka nejen u nás, že často sice opozice ví nejlépe, co dělá vláda špatně, pokud se jí však dostane šance se předvést, není žádná alternativa ke kritizovanému k dispozici. Ať už s lídrem nebo bez, absenci jasných konceptuálních návrhů, jak řešit to, co veřejnost opravdu trápí, považuji za mnohem zásadnější problém. Za těchto okolností není volba proti vládě, „antiBabiš“, žádným řešením a byť by po případném vítězství došlo k odstranění nejviditelnějšího symbolu, se kterým bude spojena příčina, ze které vyplynula příležitost, nedojde-li následně k dostatečným změnám, může se potenciál vyplývající z příležitosti rychle ztratit.
Nahrazení jednoho lídra, megainfluencera, stovkami miniinfluencerů, jejichž okruh zájmu bude užší, od místních po úzce specializovaná témata, ale na rozdíl od „zážitku“ či masových témat, jejichž propagace se bude řídit podobnými pravidly jako propagace nového jogurtu či pracího prášku, zde bude možné jít více do hloubky a rozpracovávat i témata, která v době svého vzniku nebude možné prosadit – zato však mohou být předpřipravená pro období těsně po změně.
Vytvoření a udržení této komunity bude vyžadovat řešení zcela jiných problémů, které popsal James Surowiecki ve své knize The Wisdom of Crowds (český výtah např. zde) a které je možné popsat třemi slovy: agregace, koordinace a spolupráce. Z vlastní dosavadní zkušenosti soudím, že řada, možná i většina miniinfluencerů bude raději neúspěšnými králi na svém malém pašalíku, než by jakkoli podpořili něco, co je sice nijak neohrožuje, ale z čeho jim v dohledné době neplyne žádný užitek. Troufnu si tvrdit, že dokud se nepodaří najít způsob, jak přesvědčit kritické množství osobností a menších skupin, aby se naučily spolupracovat a agregovat svoje výsledky, budeme hledat silné lídry, kteří se dokáží zalíbit.
Pokud by někdo chtěl hledat inspirace pro podobný přístup ve světě, nejdále asi došla tzv. slunečnicová revoluce na Tchaj-Wanu (o které jsem v češtině našel pouze tento článek). Z evropských zdrojů je pak možné zmínit katalánskou „infrastrukturu“ Decidim (zde), madridskou Consul Democracy nebo estonský projekt Citizen OS (zde).
Pokud bych se měl vrátit k otázce v nadpisu, nalezení lídra opozice je sice jednou z možností, jak jsem se však pokusil vysvětlit, samo o sobě je sekundární. Namísto snahy přetlačit Andreje Babiše v nějakém pomyslném „souboji titánů“, se jako účelnější jeví změnit povahu souboje, protože v disciplínách jako jsou decentralizace, autonomie nebo delegování pravomocí se dá očekávat, že excelovat nebude. A i kdyby ano, vítězství nemusí spočívat v personálním obsazení Strakovy akademie, ale ve změně politického stylu.
