Stroj na neodpovědnost, část 6: O neoliberalismu

Pojem „neoliberalismus“ je co do svého významu nesmírně sporný; něco, čemu věří tak mnoho lidí, bude vždy nemožné zredukovat na slogan, jaký by se dal vytisknout na tričko. Pokud ale nějaké přiblížení existuje, pak neoliberalismus spočíval v nadřazenosti akcionářů ve správě firem, kombinované s deregulací, privatizací a nízkými daněmi ve veřejné politice.

Nit, která se vine ideologickými posuny spojenými s friedmanismem – neoliberální revolucí ve veřejné politice a v manažerismu po roce 1970 – je hluboká, téměř až nihilistická nedůvěra v lidský úsudek. Pokud by omylní lidé dostali něco na starost, byli by zpravidla líní, nedbalí nebo nepoctiví; jediný způsob, jak tomu zabránit, bylo využít jejich sobectví a zajistit, aby osobně nesli náklady a získávali přínosy.

Nejde však jen o Miltona Friedmana; jde o samotný systém, který promlouvá. Friedman je důležitý, protože byl natolik inteligentní a bystrý, že dokázal shrnout celý komplex myšlenek do podoby, kterou bylo snadné šířit komunikačními sítěmi, a tím utvářet identitu i politiku. Toto poselství … se ujalo, protože friedmanismus … nabízel řešení řady rodících se krizí v systému rozhodování na vysoké úrovni.

Pokud Friedmanovy „lidi“ chápeme jako korporace, jejich hlavní obavou na konci 60. let bylo, že postrádají smysl existence. Dne 13. září 1970 však odpověď přišla. Friedmanův esej o rozsahu tří tisíc slov o sociální odpovědnosti podnikání formuloval stanovisko. (Od té doby) všichni věděli, že korporace slouží účelu tvorby hodnoty pro akcionáře – a tím to haslo.

Ačkoli se často předpokládá, že doktrína maximalizace hodnoty pro akcionáře má kořeny v libertariánské filozofii, Friedmanova doktrína staví věc spíše opačně – libertarianismus získává věrohodnost díky spojení s myšlenkou, že skutečnou odpovědností manažerů je zvyšovat zisky.

Ve Friedmanově doktríně je jediným možným nositelem odpovědnosti individuální manažer firmy – ta rozsáhlá profesní třída, která se rychle rozvíjela během 20. století a je charakteristická tím, že vykonává kontrolu nad kapitálovými aktivy, aniž by je nutně vlastnila. Chybí zde analýza firmy jako rozhodovacího systému; jsou zde jen jednotlivci činící rozhodnutí.

Podstatou Friedmanovy doktríny je, že když firmy jednají v zájmu společnosti namísto svých akcionářů, přebírají roli vlády. … tvrdí, že neexistuje nic jako „společnost“, pouze dobrovolná sdružení suverénních jednotlivců. Neříká však, že tento argument by vyžadoval také to, aby neexistovaly ani korporace – že organizace nemají vlastní nezávislý status a měly by být nahlíženy tak, jako by všichni jejich zaměstnanci i management byli v přímém pracovním vztahu s vlastníky podniku.

Friedmanova doktrína předchází … složitosti (vztahů s akcionáři) tím, že ji nahrazuje abstraktním „reprezentativním akcionářem“. Namísto uvažování o skutečných lidech spolupracujících ve sdružení jsme vedeni k tomu, abychom je nahradili černou skříňkou, kterou zajímá pouze zisk.

Postupem času byla Friedmanova doktrína zvláštním způsobem rozvíjena. Namísto předstírané „sociální odpovědnosti“ nebo skutečné pracovní smlouvy se začalo mluvit o „fiduciární povinnosti“ managementu „maximalizovat hodnotu pro akcionáře“. Právnický jazyk má naznačit manažerům, že jsou součástí systému, který od nich vyžaduje, aby oddělili svá rozhodnutí jako jednotlivců od těch, která činí jako zaměstnanci akcionářů. Ekonomický jazyk pak soustřeďuje všechny jejich možné priority na jediný maximalizační cíl. Slovo „zvyšovat“ bylo nahrazeno výrazem „maximalizovat“ a místo „zisků“ měli manažeři maximalizovat „hodnotu pro akcionáře“ (což bylo možné zdůvodnit poukazem na cenu akcií).

Tento pocit, že získáváme více, než kolik vkládáme, nepochybně pomohl Friedmanově doktríně získat široké přijetí; kromě toho, že „trhy“ představují úžasný černou díru odpovědnosti, působí také dojmem, že mohou být lepšími rozhodovateli než jakýkoli jednotlivý člověk nebo malá skupina lidí, kterou by bylo možné shromáždit v zasedací místnosti.

Pokud je trh mozkem kapitalistického systému, jeho nervy a svaly tvoří dlužní vztah. Od 70. let 20. století začaly ekonomiky průmyslového světa zaznamenávat výrazný nárůst využívání dluhu – a mohlo jít o nejvýznamnější rozhodnutí, které vlastně nikdo vědomě neučinil. Dluh se sice může nakonec stát problémem, ale vždy začíná jako řešení.

Dluh bývá ekonomy často špatně analyzován, z velké části proto, že dominantní metodou ekonomické analýzy jsou rovnovážné modely. V rovnováze se však s dluhem neděje mnoho – peníze se jedním směrem zaplatí a později se vrátí opačným směrem. Zajímavé věci se s dluhem dějí v situacích, kdy se nenaplní očekávání, tak či onak, a o tom se obtížně hovoří, pokud je výchozím předpokladem dokonalá informovanost – dluh a bankrot nemají „ukázněná“ pravděpodobnostní rozdělení.

Dluh je, pokud ho chápeme jako nástroj řízení informací, mimořádně efektivní. Věřitel se nemusí zapojovat do řízení podnikatelského projektu ani přijímat perspektivu akcionáře při posuzování hodnoty podniku. Stačí mu odpovědět na dvě otázky: „Je slíbená úroková míra atraktivní kompenzací za čas a riziko?“ a „Myslím si, že peníze dostanu zpět?“

Z pohledu dlužníka má však redukce variety poněkud subtilnější vlastnosti. Zavádí nová omezení do „výbavy pro přežití“ – pokud nejste schopni splácet, stane se něco špatného. A každá splátka zároveň snižuje vaši dostupnou hotovost. Pokud máte jen malý dluh, je to pouze jedno z mnoha omezení. Pokud je však systém silně zadlužený, potřeba splácet se stává signálem, který přehlušuje všechny ostatní zdroje informací.

A tím to nekončí. Pokud se dluh ještě zvýší, dostává se dlužník do situace, kdy žádná jeho činnost nedokáže vygenerovat dostatečný cash flow na jeho obsluhu. V tomto bodě se dluh stává nástrojem kontroly. Věřitel má možnost buď společnost rozdělit a prodat její části, nebo poskytnout další úvěr na splacení toho prvního. Tyto pravomoci může uplatnit nebo naopak zadržet výměnou za jakékoli ústupky, které se mu podaří vyjednat.

V roce 2022 … to nebyl jediný typ podniků, u nichž se zdálo, že jejich peněžní toky záhadně „vysychají“. Všechny tyto příběhy obvykle vedou na jediné místo: k private equity a fenoménu pákových odkupů (leveraged buyout).

Princip je v zásadě jednoduchý. Vložíte relativně malé množství vlastních peněz a vezmete si velký objem dluhu – poměr bývá často až 90:10 – abyste odkoupili firmu od jejích vlastníků. Většinu dluhu si můžete půjčit levně, protože vaši věřitelé vědí, že se jim peníze brzy vrátí. Jak? Jakmile firmu vlastníte, máte nad ní kontrolu, takže ji můžete přimět, aby si sama půjčila. Nově získaná společnost si vezme úvěr od bank (nebo si půjčí na dluhopisovém trhu) a vy výtěžek z této půjčky použijete na splacení vlastních věřitelů.

Celý proces má tedy tři kroky. Začínáte bez aktiv a bez závazků. V mezikroku máte jako aktivum firmu a jako závazek dluh. V závěrečné fázi už žádné závazky nemáte, ale vaše aktiva zahrnují zadluženou společnost – fakticky tak používáte vlastní hotovost a majetek té firmy k financování jejího převzetí.

Tím výrazně zvyšujete potenciální výnos ze svých investic. Pokud se vše vyvíjí dobře, dluh, který si firma vzala, se postupně splácí a po deseti letech můžete zjistit, že vlastníte veškerá aktiva, čistá od dluhu, přestože jste na začátku vložili jen 10 % nákladů. Existují také daňové výhody, protože úroky z dluhu jsou daňově uznatelné, zatímco dividendy akcionářům nikoli.

Přijetí velkého dluhu může firmu přivést k bankrotu. Pro vás jako investora to však nepředstavuje stejné riziko. Ve skutečnosti je zcela možné odejít s osobním ziskem i z transakce, při níž firma zkrachovala, pokud jste vložili jen 10 % prostředků a upřednostnili vyplácení dividend před snižováním firemního dluhu. Skutečné riziko nesou ti, kdo jsou závislí na dalším fungování firmy – zaměstnanci, dodavatelé, zákazníci a manažeři. „Malí lidé“.

A zde spočívá trik celé věci – to, co vypadá jako velká nevýhoda, je ve skutečnosti hlavní výhoda. Pákový odkup zásadně přepisuje pobídky v rámci řídicího systému. Všechny ostatní priority musí ustoupit potřebě zajistit dostatek hotovosti pro přežití. Místo spoléhání na pocit povinnosti manažerů vůči akcionářům vytváří dluhové zatížení ultimátum – pokud nesoustředí své úsilí na zvyšování zisků, firma zkrachuje.

Problém je v tom, že věci mají tendenci se časem měnit. Skupina zaměřená na pákové odkupy začínala v prostředí plném snadných cílů. V 70. letech bylo v mnoha firmách mlčky přijímáno, že éra kapitalismu skončila a manažerismus je novým způsobem fungování. Vedoucí pracovníci si mohli přisvojovat odměny srovnatelné s vlastnictvím tím, že si vypláceli štědré mzdy, využívali nákladové účty k financování luxusní spotřeby a postupně zaplňovali střední management přáteli a rodinnými příslušníky.

Tyto společnosti byly pro fondy pákových odkupů skvělými investicemi. Jenže jakmile vyčerpáte všechny dobré obchody, co dál?

Skutečný vyznavač této ideologie by mohl … prohlásit, že už neexistují dostatečně atraktivní investice tohoto typu. Investoři by si mohli vzít peníze a vydat se hledat nové příležitosti. Ale kdo by k tomu měl dostatek vůle? Alternativou bylo jednoduše rozšířit definici firem, které lze považovat za vhodné cíle. Mohlo by se začít s hledáním společností, které plně nevyužívají daňových výhod dluhového financování. Nebo jakýchkoli podniků, jejichž cash flow je natolik stabilní, že umožňuje levné zadlužení.

Z kybernetického hlediska je zajímavé, jak zde systémy a struktury hrály mnohem větší roli než jednotlivci.

Velký, často přehlížený třídní konflikt, který probíhal v 70. a 80. letech, byl střetem mezi kapitalismem a manažerismem. Manažeři tento konflikt poměrně jednoznačně prohráli. A jak jsme viděli, kombinace slepých míst v managementu a slepých míst v ekonomii vedla k vytvoření ideologie, která nevyhnutelně omezovala manažerské schopnosti a dále snižovala schopnost systému se vyrovnávat se šoky.

Shrnuto: základní problém spočívá v tom, že systémy obecně potřebují mechanismy, které jim umožňují reorganizovat se v situaci, kdy je složitost jejich prostředí příliš velká. Vyšší řídicí systémy průmyslového světa – hospodářská politika a řízení podniků – však trpěly určitými nedostatky a slepými místy, které tomu bránily. Důležitá část nedávné historie je příběhem třídního boje, avšak ne v obvyklém smyslu. Probíhala třídní válka mezi třídou vlastníků kapitálu a třídou manažerů.

Myšlenka, že by investice mohly vytvářet nějaký smysl či závazky, byla před nástupem Friedmanovy doktríny poměrně běžná. Hank Greenberg, zakladatel společnosti American International Group, říkával, že by nikdy nepoužíval propouštění jako nástroj řízení hospodářského cyklu; to byl implicitní slib, který AIG dávala výměnou za to, že její vedoucí pracovníci obětují firmě tak velkou část svého života.

Tato představa odrážela dlouhodobou dohodu mezi firmou a zaměstnancem, v níž se od obou stran očekávalo, že budou investovat a plánovat, avšak většinu rizik nesla kapitálová strana. Jinými slovy šlo přesně o takový vztah, který ospravedlňuje existenci dlouhodobě fungující společnosti s ručením omezeným namísto „spotového“ trhu – a který se do standardního ekonomického modelu příliš nehodí. Jedním z možných výkladů „neoliberalismu“ je, že jde o ideologii, jež existenci tohoto vztahu popírá.

Jedním z důsledků zjevného úspěchu delegování stanovování úrokových sazeb na centrální banky bylo, že se začaly hledat další oblasti, kde by se dalo postupovat podobně a vytvořit tak černou díru odpovědnosti za účelem zlepšení výsledků politiky. Pro vlády to bylo také atraktivní proto, že jim to pomáhalo obcházet jedno ze základních omezení demokratické politiky: neschopnost přijímat rozhodnutí, která by zavazovala příští vládu.

Zřízení nezávislé agentury pro správu určité oblasti politiky poskytovalo příležitost institucionalizovat konkrétní soubor priorit; i kdybyste prohráli příští volby, zrušení takové instituce by bylo obtížné. Podobným způsobem bylo možné využít účetní systém k „uzamčení“ výdajů prostřednictvím uzavírání dlouhodobých smluv s externími dodavateli.

Název: The Unaccountability Machine: Why Big Systems Make Terrible Decisions–And How the World Lost Its Mind

Autor: Dan Davies

Vydavatel: University of Chicago Press, 2025

ISBN 0226843084, 9780226843087