Článek
Strategické vzorce („patterns of strategy“) je přístup založený na metodologii VSM Stafforda Beera. Jeho postatou je identifikace, a následně případně i změna, tzv. strukturálních spojení, což je takový typ vazeb, které jsou nezbytné pro přežití, ale zároveň působí na vývoj. Příkladem toho druhého může být třeba tvar zobáku kolibříka a květů, jejichž nektarem se živí.
Strategické vzorce je možné rozdělit do několika kategorií, podle toho na jakou výchozí situaci reagují, ale i podle toho jaké metody a postupy v těchto situacích zvolí. Pro analýzu polarizace společnosti jsou nejužitečnější vzorce spadající do kategorie „organizování stáda“ (herd management). Stádem je zde míněno, když se jednotlivci či jednotlivé organizace sjednotí do celku, který má sám o sobě až téměř svojí identitu a který výrazně ovlivňuje jak svoje členy, tak okolí. Příkladem, o kterém se zmiňuje jeden z nejznámnějších ekonomů John Maynard Keynes, je bankovní segment: „Dobrý bankéř, bohužel, není ten, který předvídá nebezpečí a vyhne se mu, ale ten, který když zbankrotuje, učiní tak tím nejkonvenčnějším způsobem, spolu se svými druhy, aby jej nikdo nemohl obvinit.“
Organizování stáda má dva základní strategické postupy – 1) určování směru, kterým se stádo bude pohybovat (resp. setrvávat na místě) a 2) udržování stáda pohromadě. Do první skupiny patří vzorce, jejichž názvy jsou všeříkající „lídr“, „autorita“, „loutkovodič“, „nositel standardů“. Vzorce druhé skupiny by si krátké vysvětlení možná zasloužily: „ovčácký pes“ má za úkol zahánět všechny do chumlu; často tuto pozici zastává regulátor, „vlk“ likviduje odpadlé kusy, „Linus“ pojmenovaný podle komiksové postavy Linus Van Pelt je takový člen stáda, který ostatní přesvědčuje svojí bezmeznou vírou o výhodách setrvání. Vzpomínám si na jeden článek o firemní kultuře v jedné fastfoodové společnosti, ve kterém se popisovalo, že většina zaměstnanců pracuje sice za téměř minimální mzdu, zato mají možnost navštěvovat řadu školení, které je přesvědčí, jaká je to výhodná volba.
Speciální pozici má pak vzorec „ostrůvky zdravého rozumu“ (islands of sanity), pro nějž nastane vhodná doba, když se „stádo zblázní.“ V těchto situacích buď převládne chaos do té míry, že stádo zcela ztratí jakýkoliv směr, nebo směr sice má, ale takový, který nevyhnutelně povede k jeho záhubě. Ostrůvky rozumu se snaží do tohoto chaosu zasadit zárodky řádu – ať už obnovením předchozích vazeb nebo vytvořením vazeb nových. Proto je může realizovat jen někdo, kdo měl před upadnutím v chaos pozici lídra nebo jednotlivec, který stojí v ústraní a není tolik davovým šílenstvím zasažen. Prosazení strategie bude vyžadovat předvídavost dalšího vývoje, ale také poměrně silný impulz, který bude nejprve koncentrován na ostrůvky, avšak posléze se musí rozšířit i mimo ně. Klíčovou zde může být schopnost komunikace, a to jak vykreslení nejpravděpodobnějšího budoucího vývoje, tak kroků které by tento vývoj měly nasměrovat lepším směrem.
Polarizace společnosti má však oproti organizování stáda přeci jen některá specifika, která stojí za to zmínit a vzít na vědomí při úpravě standardního vzorce. Především, polarizace vytváří jednotlivá stáda kolem určitých pólů. Těch bývá jen velmi omezený počet – nejčastěji dva, někdy tři, více jen zřídkakdy. Na politické mapě bývá zvykem hovořit o pravici, středu a levici, ale osobně se domnívám, že tato označení jsou už dnes spíše zavádějící. Ke skutečné polarizaci však dojde tehdy, kdy se mapa vyčistí natolik, že zbydou jen dva až tři velcí hráči, kteří jsou pevně zakopáni na svých pozicích. Jakkoli ani jedna ze zúčastněných stran možná nepodléhá „zbláznění“, polarizace potlačí či přinejmenším výrazně ztíží další rozvoj – jazykem wisdom of crowds trpí zejména dva z nutných předpokladů, a to rozličnost názorů a nezávislost. Čítankovým příkladem byla situace v Rakousku v 90. letech.
I proto by asi nebylo správné nazývat strategii „ostrůvky zdravého rozumu“ – v určité fázi vývoje by naopak držet se jednoho z pólů mohlo být docela racionální rozhodnutí, protože dostat se k moci, na teplé místečko ve správní radě polostátní firmy, či být přizván do klubů čerpačů dotací je tam bezpochyby výrazně pravděpodobnější. Pokud se však dlouhodobě ukazuje, že zástupci z obou mainstreamových pólů nejsou schopni řešit problémy společnosti, obrátí se výhoda stability, která díky polarizaci vznikla, ve významnou překážku.
Bylo by však naivní se domnívat, že noví hráči, pokud se jim podaří vstoupit a uchytit se na scéně, budou „ti správní“ nebo budou mít „ty rozumné názory“. V mnoha případech mohou naopak být právě tyto nové názory těmi bláznivými. Zabývat se jimi by mělo hlavně vést k pochopení toho, jaké důvody k nim vedou a o těchto důvodech vést diskuzi, pokud už by řešení bylo složité či nežádoucí. Ignorování či zametání pod koberec vede jen k radikalizaci, kdy už je jakákoliv debata skoro nemožná a k řešení konfliktů se přistupuje téměř výhradně z pozice síly (např. převahy 108 hlasů).
Hrozí-li, že situace dojde tak daleko, že už si strany vzájemně ruší prosazené návrhy, nikoliv kvůli meritu věci, ale čistě jen proto, že je prosadila druhá strana, nebo kdy už se spolu ani nebaví, je nejvyšší čas se pokusit s tím něco dělat.
V souladu s doporučením strategického vzorce je vhodné pokusit se odhadnout další možný vývoj. Můj soukromý názor je ten, že polarizace bude pokračovat do té doby, než se jedné ze stran podaří – s odkazem na evidentní nefunkčnost systému – získat mandát k „vládě jedné strany“ (nebo „jednoho spasitele“). Jörg Haider se svým projektem sice neuspěl, ale jiní ano. Abych se vyhnul kontroverzím, zmíním pár jmen z minulosti – Napoleon III., generál Franco, jeho současník Salazar, generál Pinochet. Situace před vojenským převratem v Chile pak ukazuje, kam až může dojít polarizace, kdy jsou občané nuceni vybírat mezi Allendem a Pinochetem.
Umožnění vytvoření ostrůvků s návrhy mimo gravitační pole existujících pólů může být jedním ze způsobů, jak předejít „gravitačnímu zhroucení“, ke kterému se zdá současný vývoj směřovat. I potom bude samozřejmě záležet na tom, jaké ostrůvky vzniknou a jak dokáží klíčové osobnosti předložené návrhy dále prosazovat. I wisdom of crowds zdůrazňuje potřebu vzájemné koordinace a agregace. Zůstanou-li v izolaci, bude jejich šance na úspěch minimální.
Vznik platformy pro předkládání a rozvíjení politických návrhů může být jednou z iniciativ, která vznik ostrůvků podpoří a urychlí. Může se však stát i místem, kde se tyto ostrůvky mohou o sobě dozvědět a začít spolupracovat – ať už na společných tématech nebo díky tomu, že budou mít společné zájmy. Příkladem by mohl být tlak na zrušení uzavírací klauzule, tedy odstranění jedné ze překážek posilujících polarizaci na úrovni celého systému.
I proto by možná stálo za to vznik platformy na uvedeném odkazu podpořit.
