PIN – Parametrické úpravy volebního systému

Dvacátého čtvrtého září, tedy necelé dva týdny před volbami, odmítl Ústavní soud stížnost ohledně „nepřiznaných“ koalic, teprve tento týden došlo rovněž k odmítnutí návrh na zrušení pětiprocentní uzavírací klauzule pro vstup do sněmovny. A do třetice se dá očekávat, že stejný osud by čekal i stížnost na to, jak kraje přišly o poslance, pokud by taková byla podána. Pro dokreslení situace by však určitě stála za zmínku i zpráva, že u jedné z koalic, které ve volbách uspěly, paradoxně té, která by s překročením žádného prahu problémy neměla, se začínají ozývat hlasy o jejím rozpadu. Lze tedy asi beze zbytku souhlasit s názorem odcházejícího ústavního soudce Jaromíra Jirsy, že současný systém sice není „ústavně nekonformní“, ale je „zvláštní“.

Už od dob opoziční smlouvy existovala snaha zvýhodňovat strany s vyšším počtem hlasů, tj. umožnit jim zisk proporčně většího počtu mandátů než by odpovídalo získaným hlasům v porovnání se stranami s menším počtem hlasů. Jakkoli se tím (opticky) zabraňuje roztříštěnosti parlamentu a zvyšuje šance na sestavení vládní koalice, cenou za to je však ztížení obměny politické reprezentace, posilování polarizačních trendů ve společnosti, ale i navýšení „vydíracího potenciálu“ stran s menším počtem hlasů, pokud se jim podaří dostat přes eliminační práh. Dojde-li navíc u subjektů kandidujících jako koalice k rozpadu prakticky vzápětí po volbách, je otázkou, nakolik mohou zastupitelé dostát jim svěřenému mandátu. Proti větší podpoře stran s větším počtem hlasů však hovoří i empirická zkušenost, že ani tato podpora nevedla k prosazení zásadních reforem a naopak tendence k polarizaci vedla v následujících obdobích k odstranění i těch několika dílčích posunů, ke kterým došlo.

Celkově se tedy zdá, že nevýhody současného nastavení momentálně převažují nad výhodami. Z předchozího vývoje je ale jasné, že v tomto není možné (a nejspíš ani žádoucí) spoléhat při nápravě na Ústavní soud. Bohužel, až ustane období Ústavním soudem zamítnutých stížnosti, lze očekávat, že problematika parametrického nastavení volebního systému opět upadne do zapomnění, aby se z něj nejspíš vynořila před dalšími volbami, kdy už na provedení změn bude zase pozdě.

Budiž ale také řečeno, že ani parametrické změny nemohou odstanit úplně největší problém současné podoby, tj. že v mezivolebním období je volič prakticky bezmocný a rozhodnou-li se zastupitelé ignorovat či porušovat sliby, na základě kterých jim byl mandát poskytnut, nebude mít ani nadále volič pravomoc s tím téměř cokoliv udělat.

O jaké parametry tedy jde? První byl již zmíněn a jedná se o procentuální hranici uzavírací klauzule, která je dnes stanovena na pět procent získaných hlasů. Dalším bude počet volebních krajů, kterých je čtrnáct. A nakonec o počet poslanců, kterých je dnes dvě stě.

Zdánlivě nejsnáze by mělo být možné změnit ten poslední z nich. Vždy mě zaráželo, že je-li u většiny hlasování důležitá prostá většina, proč je celkový počet sudé číslo, kdy je možné dosáhnout nerozhodného výsledku? Máme-li pak navíc hlasování, kdy je vyžadována třípětinová většina, proč celkový počet nevychází z násobků čísel dvě, tři a pět, resp. čísla o jedna větší či menší, např. 121, 119, nebo 91, kdy při účasti všech poslanců k žádné „remíze“ nikdy dojít nemůže? Předpokládám, že i veřejnost by snížení počtu v jedné z dlouhodobě nejméně oblíbených institucí kvitovala s povděkem. Snížením by se také počet hlasů nutných pro zisk jednoho mandátu přiblížil buď těsně pod nebo těsně nad jedno procento. Dá se očekávat, že jedinými, kdo by byl proti, budou sami poslanci, kterým by se od příštího volebního období snížila šance na znovuzvolení.

Snížení počtu volebních krajů na jeden by eliminovalo nejasnosti při přepočtu hlasů na mandáty. V situaci, kdy je agenda parlamentu celorepubliková a příslušnost k volebnímu kraji, kde poslanec či poslankyně kandidovali, má pro samotnou práci marginální význam, kdy je možné kandidovat v jakémkoliv kraji bez ohledu na bydliště, což pak v některých případech vede i k nejrůznějším otázkám týkajících se náhrad cestovného či za ubytování, se jeden kraj jeví jako logická varianta. Tato otázka už se zkoumala a zatím vždy vše zůstalo beze změny. Jedním z dalších důvodů (politiků), že krajské kandidátky zajišťují jejich lídrům poměrně slušnou šanci na zvolení. Technickým důvodem by pak byla i případná délka tištěné kandidátky – tuto nevýhodu by snížil předchozí návrh, resp. plně eliminovalo umožnění hlasování prostřednictvím elektronického zařízení. Tato změna by také vyžadovala navýšení možností kroužkování.

Výhody a nevýhody uzavírací klauzule již byly představeny v předchozím textu. Možná by ale mohlo být zajímavé ukázat si, jak by vypadaly výsledky letošních voleb, pokud by už zmíněné změny byly realizovány (první dva číselné sloupce ukazují procenta získaných hlasů a počet mandátů v současném modelu, další tři sloupce počet mandátů v modelech bez uzavírací klauzule, s 200, 121, resp 91 poslanci).

Jelikož v těchto volbách propadlo jen málo hlasů, hlavní změnou by byl přesun mezi subjekty s největším počtem získaných mandátů a těmi, jejichž hlasy propadly díky pětiprocentní uzavírací klauzuli. Pokud ovšem dojde k rozpadu koalic (SPOLU, možná i SPD), pak bude Sněmovna ještě roztříštěnější, než kdyby byla uzavírací klauzule neexistovala, navíc s potenciálně vyostřenými vztahy mezi bývalými koaličními partnery.

Vznikají-li koalice především proto, aby strany obešly omezení vyplývající z pravidel, jejichž pozitiva pak další vývoj stejně potlačí, možná by bylo lepší systém nastavit, aby byl transparentní, flexibilní a ku prospěchu voličů, nikoliv stranických sekretariátů. Uvidíme, kam bude směřovat další vývoj. Snad ale tato otázka nezapadne a v příštích volbách už žádné stížnosti na Ústavní soud nebudou adresovány.

Na rozdíl od předchozího návrhu, který je připraven k realizaci, je hlavním smyslem tohoto vyvolat otevření diskuze. Vůbec nevadí, bude-li nakonec shoda na nějakém úplně jiném řešení, pokud bude nabízet způsob, jak se vyrovnat s předloženými otázkami. Už jen kvůli faktu, že pro jeho prosazení bude třeba změna Ústavy by bylo dobré, aby ke shodě došla co nejširší skupina navrhovatelů. Na druhé straně je třeba počítat i s rezistencí, protože kapři opravdu nemají ve zvyku si nechat vypouštět rybník. Návrh proto i po dopracování a dosažení shody může čekat na vhodný okamžik, než je bude možné předložit, aby měl šanci na přijetí.