Článek
Nejdřív se zvýší televizní poplatky a lidé protestují. Pak se mluví o jejich zrušení a lidé protestují znovu. Jedni chtějí nezávislou veřejnoprávní televizi, druzí nechtějí platit za něco, co nesledují. A někde mezi nimi stojím já, který Českou televizi skoro nezapíná, ale stejně mám pocit, že bych k tomu měl něco říct.
To je totiž naše národní disciplína. Čím méně o něčem víme, tím méně nám to brání mít na to názor. A já jsem přece ten pisálek, co si ze všeho dělá legraci, „generuje“ infantilní texty a občas používá vlastní v pubertě zamrzlou inteligenci. Tak proč bych měl zrovna teď mlčet?
Doma máme Netflix, Disney+ a internet. Když chci něco vidět, pustím si to. Když nechci, nepustím si nic. Nemusím čekat na úterní reprízu, studovat program ani se rozčilovat, že dávají zrovna něco, co mě nezajímá.
Jenže tím moje osobní svoboda končí. Veřejnoprávní televize není Netflix. Ať ji sleduju, nebo ne, její fungování se mě nějak týká. Platím za ni a její smysl se nedá měřit jen tím, kolikrát jsem si sedl k obrazovce. Což je komplikace. Já mám totiž rád věci, kterým rozumím. A nejlépe takové, u kterých se dá jednoduše určit, kdo co zaplatí, kdo za to odpovídá a komu mám vynadat, když to nefunguje.
Proto navrhuji řešení.
Z České televize uděláme SVT. Společenství vlastníků televize.
Když už máme platit, proč bychom neměli být vlastníci? Vždyť také platím za společné prostory domu, i když v nich netrávím večery. A nikdo se mě neptá, jestli jsem letos využil střechu, sklep nebo kočárkárnu.
Každá domácnost dostane jeden hlas. Zřídíme radu vlastníků, zvolíme předsedu a jednou ročně svoláme valnou hromadu. Kdo bude chtít změnit program, podá návrh. Kdo bude chtít snížit náklady, předloží rozpočet. Kdo bude chtít vyšší kvalitu, vysvětlí, z čeho ji zaplatíme.
A kdo bude chtít všechno najednou, dostane slovo jako první. Abychom se ho zbavili.
Pan Novák bude požadovat více sportu. Paní Novotná dokumenty o přírodě. Pán od výtahu chce předpověď počasí třikrát denně, protože ráno neslyšel, jestli má pršet, a odpoledne už si není jistý, jestli to ráno ještě platilo. Já navrhnu pořady, u kterých se dá povečeřet, aniž by na mě někdo každých pět minut křičel. Předseda mě zapíše do zápisu a vysvětlí mi, že můj návrh nespadá do kompetence rady.
Zatím to funguje přesně jako v našem domě. Pak přijde na řadu financování.
Koncesionářské poplatky přejmenujeme na příspěvky vlastníků. Částka se může změnit, ale člověk má hned lepší pocit, když už není pouhým plátcem, nýbrž vlastníkem. Slovo vlastník má v sobě něco uklidňujícího. Člověk si připadá důležitější, i když mu právě přišel předpis záloh.
Založíme fond oprav. Na budovy, techniku a všechno, co se může rozbít. Jednou ročně dostaneme vyúčtování. Představte si tu radost. Otevřete obálku a v ní oznámení, že máte přeplatek 438 korun a 70 haléřů. Za to by se dal zaplatit měsíc Netflixu, případně dvě pizzy, podle toho, jestli si je objednáte před zdražením, nebo po něm.
Jenže pak se někdo zeptá, proč máme tak vysoké náklady na výrobu pořadů, na které se nikdo nedívá. Pan Novák navrhne zrušit dokumenty o přírodě. Paní Novotná chce zrušit fotbal, protože soused nad ní při zápase dupe a jí praská strop. Já se zeptám, jestli by nešlo ušetřit na pořadech, které mě nezajímají. Předseda se podívá do rozpočtu a oznámí, že náš požadavek na úspory je oprávněný, ale nejdřív musíme určit, co vlastně chceme zachovat. V tu chvíli se ukáže, že máme drobný problém.
Každý chce kvalitní televizi. Každý si pod kvalitní televizí představuje něco jiného. A každý má podezření, že právě jeho oblíbené pořady platí všichni ostatní, zatímco on sám dotuje cizí vkus. To už není otázka účetnictví. To je otázka společného majetku, na který máme každý trochu jiný nárok a trochu jinou představu.
Někdo navrhne, abychom televizi financovali ze státního rozpočtu. Poplatky by zmizely, platili bychom všichni prostřednictvím daní. Nemuseli bychom řešit složenky ani to, kdo má doma televizor. Jenže peníze ze státního rozpočtu také nejsou zadarmo. A pokud se o nich rozhoduje v rámci státního rozpočtu, musíme řešit další věc: jak zajistit, aby se financování nestalo nástrojem politického tlaku.
Představím si naši valnou hromadu.
„Navrhuji, aby televizi platil stát,“ řekne pan Novák.
„A kdo pak rozhodne, kolik dostane?“ zeptá se paní Novotná.
„No přece stát.“
„A kdo je stát?“
„A kdo je stát?“
Pan Novák se na chvíli odmlčí. Pak začne vysvětlovat, kdo by tam měl sedět, kdo tam sedět neměl a jak by se to celé mělo dělat správně. Předseda ho upozorní, že se odchýlil od programu schůze. Pan Novák požaduje odvolání předsedy. Paní Novotná žádá, aby se návrh zapsal do zápisu. Já se ptám, jestli už někdo spočítal, kolik by nás to celé stálo. A někdo vzadu prohlásí, že televizi stejně ovládají politici.
Najednou už nejde o to, jestli platíme příliš mnoho. Jde o to, kdo má právo rozhodovat, jak se s těmi penězi naloží. A hlavně kdo může rozhodnout, že některé věci už se dělat nebudou. Tohle se do tabulky s příjmy a výdaji zapisuje obtížně. V našem SVT by se ale muselo hlasovat. Takže svoláme valnou hromadu.
Do klubovny se nevejdeme. Do kulturního domu také ne. O2 arena by možná stačila, dokud by se nezačalo hlasovat o programu. Nakonec nám zbývá Letná. Na pódiu předseda, vedle něj ředitel s výroční zprávou. Pod nimi tisíce vlastníků. Někde vzadu stánek s párky, protože demokracie je náročná a člověk se musí posilnit. Ředitel začne předčítat hospodářské výsledky.
„A proč máme tak malý přeplatek, když reklamy běžely celý rok?“ ozve se z davu.
Ředitel vysvětluje, že televize musí také něco vyrábět.
„Tak proč vyrábí pořady, na které nikdo nekouká?“
„A kdo rozhodne, na které se má koukat?“ odpoví ředitel.
To už se ozývá několik hlasů najednou. Jeden chce větší kontrolu vlastníků, druhý varuje před politickým zasahováním. Někdo požaduje nezávislost, někdo vysvětlení, proč má platit za pořady, které nesleduje. Předseda žádá klid.
„Kdo je pro zvýšení příspěvků, ať zvedne ruku!“
Letná zčerná.
„Kdo je proti?“
Letná zčerná taky.
Předseda se otočí na sčítací komisi.
„Tak to přepočítáme.“
Někdo začne mávat transparentem VRÁTIT PŘEPLATKY! Z druhé strany se ozve požadavek na vyšší příspěvky do fondu oprav. Předseda ztratí kladívko. Pan Novák prohlásí, že tohle si tedy líbit nenechá.
A pak přijde první rána.
Nevím, kdo ji dal. V tu chvíli už se hlasovalo o třech návrzích a každý tvrdil, že vyhrál. Někdo převrhne stánek s párky a předseda se snaží zachránit výroční zprávu.
Konec protestů. Zmlátíme se na schůzi.
Takhle nějak by mohlo skončit naše SVT. Jenže když o tom přemýšlím, ta rvačka je vlastně ta nejjednodušší část. Tu umíme zorganizovat i bez stanov.
Mnohem těžší je rozhodnout, jak má veřejná služba fungovat, kdo ji má platit a komu se má zodpovídat. A jak přitom zařídit, aby její obsah neurčoval ten, kdo má zrovna v ruce peníze nebo většinu hlasů.
Nechci předstírat, že tomu rozumím nebo že na to mám odpověď. Původně jsem chtěl jen najít způsob, jak neplatit za něco, co skoro nesleduju. Teď si nejsem jistý, jestli by mi vadilo víc platit za televizi, kterou si sám nevyberu, nebo mít televizi, kterou si někdo vybere za mě.
Podle sebe, soudím tebe.
Možná je to celé jen otázka toho, komu důvěřujeme. A kolik kontroly jsme ochotni odevzdat, abychom za ni nemuseli nést odpovědnost sami.
Tak já nevím. Zatím si pustím Netflix. Tam aspoň vím, že když se mi něco nelíbí, můžu to vypnout.
U veřejnoprávní televize si tím ale nejsem tak jistý. Ne proto, že bych ji musel sledovat. Spíš proto, že vypínač v ruce jednoho diváka není totéž jako vypínač v rukou někoho, kdo rozhoduje za všechny.
A teď mě omluvte. Přišla mi pozvánka na další valnou hromadu.
Řešíme armádu.
„Máme holé zadky, chceme tanky!“
